Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svoboda Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

14. 5. 2020

Svoboda

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Slovo svoboda patří v naší kultuře k těm, která vyslovujeme s úctou. Je to slovo symbol, slovo ideál, slovo heslo, slovo program. Ztělesňuje patos tisíciletého boje člověka proti násilí a útlaku všeho druhu.  Být svoboden,  to znamená nebýt otrokem, nebýt nevolníkem, nebýt poddaným, nebýt slouhou. 

Za protektorátu jsem si jako  žačka národní školy tajně četla divadelní hru, kterou jsem našla v úkrytu na dně  tatínkovy knihovny. Jmenovala se „Princezna Svoboda“. Divadelní postavy tam předváděly, jak byla princezna  osvobozena z pout, úkladů a násilí velkých i malých držitelů  utlačitelské  moci staré, „černožluté“ monarchie.  Byla  to vlastně pohádka  o vzniku naší První republiky. Prožívala jsem silně ideály té hry i pocit štěstí, že svobody vlasti a národa bylo dosaženo. Bohužel, nakrátko. Vždyť zakrátko  už tu byl  „Mnichov“ a protektorát  a my jsme svobodu a samostatnost opět  ztratili. 

 

Z  nacistické nadvlády, která ohrožovala samu  existenci  našeho národa, jsme se vymanili r.1945.  Ale euforie z osvobození  netrvala dlouho. Během prvních let  budování socialismu  jsme se  nečekaně  octli v režimu, silně omezujícím  lidská práva  a svobody. Bylo tehdy nemožné zveřejňovat své přesvědčení, pokud se neshodovalo s  hlásanou  propagandou. Autoritativní režim řídil stát, společnost i jedince  psanými i nepsanými příkazy a zákazy. Všechno se dělo z vůle „strany a vlády“.

 

S antidemokratickým režimem skoncoval 17. listopad 1989.  Od té doby se  honosíme údajnou  svobodou. Co  máme na mysli, když o ní dnes mluvíme?

Nejdříve letmý pohled do dějin naší civilizace: Římské legie přinášely na svých kopích barbarům vyšší a  kulturnější  způsob života. Křižáci na svých výpravách  šířili  svými meči   mezi pohany křesťanství. Novodobí  objevitelé a podnikatelé poučili svými děly divochy o tom, co je pokrok.  Dnešní  dobrodinci lidstva  šíří světem  za pomoci nejrozvinutější vojenské  techniky demokracii a lidská práva. Čí to byla a je svoboda?

 

Program naší transformace po r.1989 je zaklíněn do nepřehledných procesů, které probíhaly nejen v Evropě, ale na celém světě. Zjistili jsme, že to nebylo dílo k osvobození národa a v jeho zájmu. Bylo to dílo světové oligarchie a  v zájmu jejího globalizačního projektu.

 

Evropský boj za svobodu  má své dějiny. Zůstaneme-li v nové době, pak najdeme mnoho nelehkých cest od útlaku k nezávislosti, k právu  lidské osobnosti na rozvoj  niterného bohatství, na lidskou důstojnost a právo  národů na sebeurčení.

Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad  upadajícím obrazem  soudobého občanského života.   Veřejný prostor ovládla propagace neoliberálních hesel. Na prvním místě jde o ochranu soukromých zištných zájmů. Zdůrazňuje se svoboda, ale zamlčuje se její  nezanedbatelný protějšek – odpovědnost. Zamlčuje se nutnost jedince podřídit se nadosobním  hodnotám, ohledům na druhé, společenskému řádu. Politická praxe se tříští a  proměňuje v soubor všech možných neřestí, bez záblesku občanských ctností. Index prolhanosti a pokrytectví stejně jako hrubosti a brutality roste. Komerční důvody omluví jakýkoli pokles morálky, kulturních nároků a vkusu. Rozhoduje jediný zřetel: Co to vynese. 

Je na čase, aby se lid chopil své historické role. Aby se přičinil o nápravu a katarzi. Aby kromě za svobodu bojoval  i za ostatní lidská práva. Za právo na život, na bezpečí, na přirozenou důstojnost, spravedlost a mír, na život bez strachu a nouze.

 

Svobodu nelze absolutizovat. Žijeme v době koronakrize, v době pandémie Covidu-19. Vlády všech států zavedly podle úsudku svých poradců  více méně obdobná ochranná opatření. S podivem sledujeme diskuse, v nichž někteří kritikové  poukazují na omezování svobody. Vidí ohrožení svobody v tom,  když  vláda  nařízuje  nebo zakazuje určité způsoby chování na ochranu proti šíření nákazy.

V boji o zdraví a život nejde přece o  míru svobody, ale o  problém, zda jsou nebo nejsou nařízená opatření funkční, účinná, efektivní. Zda  v ohrožení života lidem  skutečně pomáhají.

Teprve postupně a časem chápeme smysl Masarykova výroku: „Tolik svobody, kolik možno, tolik řádu, kolik nutno“. Svoboda bez řádu je anarchie.  A stavět ji proti ochraně zdraví je zničující absurdita.

Svoboda k dobrému – to je  svoboda  úsudku a vůle, svoboda sebevyjádření projevem a tvorbou.

Člověk je šťasten, když může beze strachu poslouchat hlas svého svědomí.

 Ale svoboda  nevylučuje ani schopnost sebeřízení, sebeovládání, sebeomezení v zájmu  nadosobních  hodnot.  

Svoboda ke zlému –   to je neomezená možnost nedbat na historický kulturní vývoj. Denně potkáváme  „svobodu“  nadávat, špinit a hanobit, klamat, lhát, podvádět a krást. Nevážit si nikoho a ničeho, nevědět, co je úcta a respekt, neznat ohledy, vkus a takt. Musíme uznat, že  takovou „svobodu“  jsme v minulosti neznali. A není to projev pokroku, ale úpadku. V této souvislosti nelze zapomenout na erbovní znak, který  přijali  za svůj  zastánci „svobody“  neomalené  hrubosti.

Nelze zapomenout  na  „Červené trenýrky.“ Ty, co ničitelé  národní kultury a  hanobitelé státních symbolů pověsili na střechu pražského Hradu.

Představitelé starších generací  ve vypjatých historických situacích nosili na klopě trikoloru (hoši jednu dobu i čapky masaričky) a zdravili se sokolským pozdravem “Nazdar“. To dnešní uvědomělí „bojovníci za svobodu a demokracii“  si připíchli na klopu  červené trenýrky a místo pozdravu sprostě nadávají.

Ani v žádném chlévě, kde se pracuje s chovem dobytka  a s úklidem  exkrementů, s hnojem, se slov o částech těla k vyměšování a o výsledcích vyměšovacích procesů  nepoužívalo tak často, jako se jich  používá v našem dnešním  veřejném prostoru.

Svoboda  za první republiky byla výměna názorů, diskuse. Dnes  se místo argumentů  tasí  urážka. Nediskutuje se, ale nadává, spílá a  pomlouvá. Bezostyšně  a vulgárně.  A třeba i lživě. My jsme pěstovali slušnost, zdvořilost. Učili nás ohleduplnosti. S heslem „buď dnes vždy lepší než včera“.

 

A za nespisovný výrok se v debatních kroužcích  platila pokuta. Malá, pár haléřů,  ale hrála důležitou roli symbolu péče o  kultivované vyjádření. To dnes neplatí. Máme přece „svobodu“ mluvit i sprostě. Televize nám to předvádí.  Ukázala nám  mimo jiné  i to, jak prezident navštívil  školu. A v té škole, za přítomnosti shromážděných  žáků,  křičela kterási maminka z rodičovského sdružení  na prezidenta: „Fuj“ a „Táhni!“ Ošklíbala se. A to vysílala televize, to se  pokládá za projev  a potvrzení  svobody a demokracie.  Nadávat prezidentovi, to je  právo  občana? Televize se  předvedla  jako  „skvělá škola“ úcty k staršímu člověku, respektu k hlavě státu, ohledu na člověka vůbec. Za první  republiky byl uzákoněn trest  za urážku  prezidenta. Myslím, že to  bylo správné. Ve vztahu a chování k prezidentovi  jde nejen o  lidskou bytost,  ale  i o stát, který reprezentuje.

O symbol státnosti. Urážet  není demokratické. Svoboda nemůže být  bezbřehá, absolutní a ke zlému.  Svobodu nutně   musí omezovat odpovědnost. Kultura a řád.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář