Sudety (Kapitola z knihy Miloše Picka „Naděje se vzdát neumím“)
Sudety
(Kapitola z knihy Miloše Picka „Naděje se vzdát neumím“)
„…Pak se provalila fronta někde u Buchenwaldu. Lágrkomandant se pokoušel dojet pro instrukce na motocyklu, ale už neprojel. Uprostřed směny, myslím, že to bylo 12. nebo 13. dubna, byl vyhlášen poplach a nástup na vagony. Už to nebyly dobytčáky po padesáti, ale evakuovali nás na otevřených plošinách po stopadesáti lidech. Projeli jsme Chemnitz (Saskou Kamenicí), to byl jen hřbitov komínů. Kam nás táhli, nevím, snad na jih do Dachau, přes Sudety. Za dva nebo tři dny jsme uvázli v Kraslicích na nádraží, kde nás spojenci – hloubkaři – vybombardovali, poněvadž na vedlejší koleji byl nějaký vojenský vlak.
Byli jsme tam dál ještě dva nebo tři dny. Zažili jsme tam další nálety hloubkařů. A po celou cestu i v Kraslicích nás nechali bez žrádla. Pustili nás z vagónů. Občas do toho nálet, tak nás nechali zalehnout ve stráni. Ale jinak nás hlídali, a byli jsme stále bez jídla. Civilní německé obyvatelstvo na nádraží na nás čumělo jako na zajímavou zvěř, ale nic k snědku nám ti lidé nedali.
Jen jedna manželská dvojice, ona byla Srbka, on Němec, nám nosili pytlíky s brambory a rozdávali nám je. Když jsem si uvědomil, že Kraslice byly již dávno dost velké průmyslové město, tak jsem si s hořkostí říkal, kolik už od Rakouska se tam muselo vypít a vyčurat piva na různých dělnických, sociálnědemokratických a pak komunistických schůzích. Těm z nich, kteří už tady skončili v lágrech, patřil o to větší obdiv, oč byli v tomto prostředí po Mnichově osamocenější. Teď ale v dubnu 1945 , to jsou jediní dva lidé, kteří se odváží něco s námi mít a pomoci nám – Srbka, i když byla tak daleko od domova, a její německý manžel.
Před nádražím byly bramborové krechty, které hlídali volksšturmáci. Nic jiného nám nezbývalo, tak jsme se vždycky znovu plížili k těm krechtům. Volksšturmáci vystřelili vždy, když už jsme byli skoro na dosah, my jsme se rozprchli a pak to zkoušeli znova. Pravda, nikoho nepostřelili, to se ale předem nepozná a stříleli vždycky tak, že jsme si bramboru nikdy nemohli vzít. Jen ta jediná žena, Srbka, nám řekla: “Můj muž bude mít službu tehdy a tehdy, nemějte strach, střílí do vzduchu.“ Chovali jsme se tak, abychom ho neshodili, a když střelil, tak jsme se taky rozprchli, ale když držel hlídku on, bramboru přece jen jsme si stačili vzít.
Jak dnes vím, byla tam ještě hrstka dalších „spravedlivých“. Několik německých sociálnědemokratických rodin v Kraslicích a blízké vesnici Pechbachu (dnešní Smolná) schovalo a živilo skupinku vězňů z našeho transportu až do příchodu Američanů. Napsal mi o tom nyní ze Švédska Karel Kesek, jeden ze spoluvězňů, který byl takto zachráněn. Když jsme se později sešli v Praze, vyprávěl mi, jak ho poprvé oslovila mladá žena z rodiny°; která jej potom skrývala: „Kann ich helfen?“ Hřeje mne to i po půl století a slyším to dodnes, jako kdyby to tenkrát řekla mně.
Většina ostatních lidí se však i v posledních dnech války, když už museli vědět, o co běží, chovala se zcela jinak.
Byla tam taky parta 13-17tiletých kluků, včetně pozdějšího spisovatele Arnošta Lustiga. Těm i několika starším, včetně bratří Süsslandů, se za náletu podařilo utéct do hor, ale druhý den byli taky zpátky na vagoně. Nechytlo je ani gestapo, ani schutzpolizei, ani wermacht, ale přivedli je sedláci s loveckými puškami. Kluci říkali: „Alespoň jsme po letech viděli bílý kafe.“ Kafe dali, ale pochytali je a přivedli zpátky.
Ve srovnání s reichem, kde už bylo cítit náznaky rozkladu, to tady v Sudetech klapalo jako hodinky.
Dva dny už proudily od hranic reichu do pro tektorátního vnitrozemí tankové a motorizované kolony, Němci ustupovali před Američany. Pak už byla slyšet dělostřelba nad Kraslicemi. Druhý nebo třetí den nám dali nástup a pochod. Dostali jsme poprvé a naposledy chleba. Vedli nás po silnici, kde byl frontový zmatek, shora od fronty už utíkali civilisti i čeští kluci z reichu i někteří Němci. Proti nám nahoru naopak rozvinuté rojnice wehrmachtu, tady už šla fronta. Do toho zmatku dali spoluvězni Rusové echo, abychom průvod co nejvíc roztáhli, aby byly stráže co nejdál od sebe. Ti Rusové byli v koncentráku za to, že už měli za sebou útěky ze zajateckých lágrů a měli zkušenosti. Za chvíli byli strážní eses pár set metrů od sebe. Silnice tam v lese tvořila serpentiny, a tak se každou chvíli objevil úsek, kde nebyl žádný strážný v dohledu, kde se dalo utéct.
Tehdy to vypadalo idylicky. Nad Kraslicemi už bylo slyšet kulomety. Čekali jsme, že Američané tu budou co nevidět. Zdálo se, že to máme konečně za sebou. Bylo přímo symbolické, když v jednom z prvních nestřežených okamžiků vykročit přes příkop do lesa se svou partou Karel Švenk, předválečný herec levicového divadla. Byl v Meuselwitzu v partě Wolfa Saluse, předválečného šéfa československých trockistů, Otíka Kleina, poválečného pracovníka Filozofického ústavu Akademie věd a spoluautora známé práce z šedesátých let „Civilizace na rozcestí“, bratří Süssladů a dalších. Byli to ale pesimisté. Všichni jsme již v Meuselwitzu konec války očekávali s napětím, že to může být i konec náš, že se nás nacisté pokusí oddělat, hlavně aby se od nás lidstvo nedovědělo o vyhlazovacích lágrech. Jenže oni očekávali, že se to Němcům nemůže nezdařit. My, v čele s bratry Staňky , jsme byli naopak optimisté, věřili jsme, že se nám podaří uprchnout - nebo i vzbouřit se. Každou zprávu z fronty jsme přijímali jako důkaz naší naděje, oni i jako důkaz našeho blížícího se konce. Jindra Staněk ohlašoval Venkovi každé další vítězství Spojenců skoro stejnými optimistickými slovy:“ Tak co, Karle?“ A Švenk vždy pesimisticky odpověděl:“Hovno, hovno, nás stejně oddělají.“ Tady nad příkopem, na doslech americké palby, zaznělo poslední Jindrovo: “Tak co, Karle?“ už jako oslava osvobození. A Karel Švenk formálně znovu opakoval to své „Hovno, hovno“, ale poprvé nadšeně, jako by dával Jindrovi za pravdu.
To jsme ještě netušili, že to nejtěžší máme teprve před sebou. Nevím kudy musel projít Karel Švenk a co nepřekonatelného ho ještě potkalo. Byl přitom starší, v horším fyzickém stavu, již v Meuselwitzu se na opuchlých nohou jen kolébal. Ale když jsem v květnu, už u tety v Jaroměři, slyšel v rádiu, že zemřel v mostecké nemocnici na následky věznění, pomyslel jsem si, jestli mu třeba i ten jeho pesimismus a to jeho „Hovno, hovno“ neubraly kousek sil. Byla to především náhoda, že z naší party se nás všech devět vrátilo. Snad ale přece jen trochu pomohla i strašná vůle dojít, i když už na to síla nebyla.
Naše devítka se rozdělila na menší skupiny, abychom prošli. My jsme byli nakonec čtyři: Milam Weiner, Karči Weistein, Jožka Wallerstein a já. Vybrali jsme si – nervózní abychom to nepropásli – takové špatné místečko, kde šla stráň v lese příkře do kopce. Mezi serpentinami nikde žádný esesák. Ale když jsme byli pár metrů za příkopem, tak se jeden objevil a zrovna takový vztekloun, cholerik, rottenführer, který měl spadeno na Milana. Snad proto, že Milan byl dvoumetrový, a jak přečníval, tak byl pořád na ráně. Milan byl v nádvorním komandu a tenhle esesák jeho strážným. Jak se v lágru někde za blokem ozval řev, tak se tam určitě objevil Milan a za ním tenhle vztekloun. A teď se objevil, když jsme byli jen pár metrů za příkopem, strhnul flintu z ramene a hlasitě ládoval do hlavně, aby to cvakalo, dával najevo, že to myslí vážně, a začal řvát:“Zurük!“
V nás byla chvíli malá dušička, poněvadž jsme věděli, že vrátit se nesmíme, to by byl konec, to by si nás už uhlídali. Po válce se říkalo, že to, co neuteklo – byly to většinou ženy, Polky z Varšavy, protože kromě našich patnácti set nebo dvou tisíc žen tam ještě v předvečer evakuace přivedli asi čtyři nebo pět tisíc žen z jiného lágru - , to tam zůstalo a pak je prý na bavorské straně postříleli. Ale těch pár stovek
-----------
° Karek Kesek tyto své vzpomínky publikoval ve sborníku „Trpký úděl“. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937-1948, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1997. Se ženou z rodiny svých zachránců se stýká. Ta ale nechce být jmenována, protože tak tehdy jednala „ne proto, že byla a je sociální demokratka, ale protože chtěla pomoci.“
nás mužů se většinou rozprchlo. Věděli jsme, že vrátit se nemůžeme, a současně jsme viděli, že v tom kopci, na který jsme se drápali, i když už jsme sotva stáli na nohou, že by nás mohl dostat všechny , i když neměl samopal, ale jen pušku. To bylo ale jen takové krátké rozmýšlení naplano, než noha dopadla, poněvadž jsme věděli, že stejně musíme dál.
Milan se na nás otočil a jen tak přes rameno syknul:“Žádný sraní, jde se dál,“ i když nikdo z nás ani nezaváhal nejít. A teď se stalo něco, co se stane jednou za tisíc let. Nejdříve jsem si myslel, že Milanovi přeskočilo, otočil se na toho vzteklého esesáka, zamával mu, jako když se loučí v neděli ze schůzky s holkou a zavolal na něj:“Auf wiedersehen nach dem Krieg, Herr Rottenführer.“ A kdo se podělal, byl ten esesák, ne Milan. Jen málokdy jsem viděl tak vyděšená očička. Esesáci zřejmě ještě fasovali rum a byli už tak ožralí, stejně jako my viděli, že je konec války, stejně jako my slyšeli nad Kraslicemi už nejen kanonádu , ale i kulomety a jako my si museli myslet, že už tam každou chvíli musejí přijít Američani. Ale až když mu tohle udělal heftlink, po kterém tak tvrdě jel a na kterého se pořád vztekal, tak už asi pochopil, že je skutečně konec. My jsme šli dál a jen přes rameno jsme se po něm ohlíželi. Flinta mu vypadla z rukou, držel ji za řemen mezi nohama, otočil se a vrávoral zpátky na silnici, klopýtal o pušku a řval, aby ho vpředu i vzadu slyšeli esesáci, co se mohli každou chvíli za zatáčkou objevit:“Los, weiter gehen!“ Ale šel sám a nás nechal jít.
Byli jsme pak asi tři dny v lese, protože se ukázalo, že Američani nepřišli ani za pár minut, ani za pár hodin. Po třech dnech nás vyhnal hlad a ve své nezkušenosti jsme filozofovali, jestli o kus chleba žebrat nebo loupit. Proti nám šla nějaká německá civilistka , tak jsme si řekli: samozřejmě žebrat, to je jednoduché. Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla:“Jawwohl (ovšemže), pojďte se mnou.“ Uvěřili jsme jí a šli jsme za ní jako ovce až k potůčku. Tam řekla:“Tady počkejte.“ Pak jsme se po třech dnech v tom potůčku myli do půli těla. Když jsme ale zvedli hlavu, už se vracela s rojnicí vojáků, kteří nás obkličovali se samopaly. Tak jsme do toho spadli poprvé. Byli to vojáci wehrmachtu, měli sice řeči: Musíte jim dát nažrat“ – ale předali nás policii. A tak to začalo znovu.
Dvakrát v nás byla zvlášť malá dušička, když se nás pokoušeli předat znovu esesákům. Poprvé nás dovedli do koncentráku v Rottau (dnešní Rotavě). Ten byl ještě v plné parádě, ale nevzali nás, protože to byl jen ženský lágr, tak nás táhli dál.
Druhý takový moment nastal nad Karlovými Vary. Různě jsme se tam setkávali, jak nás různě lapali, takže jsme měli o sobě zprávy. Potkali jsme se zase s bratry Staňkovými a s Pižim na nějakém statku v Doubí (tehdy Aich), kde nás soustřeďovali. Hlídal to tam volksšturm a odtud nás odvedl, aby nás odevzdal nějakému transportu, střeženému esesmany. Ten byl na blízké železniční stanici a byl v hrozném stavu. Jmenovalo se to tehdy Aich-Taalsperre ( Doubí-přehrada) nad Karlovými Vary. Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce, vždycky řada mrtvol, na ní druhá kolmo, už tam bylo více těch hranolů ze srovnaných mrtvol. Transport byl bez žrádla, mlel z posledního. Pršelo a ti, co ještě žili se choulili v dřepu pod dekami někde u ohníčku. V nádražní budově ožralí esesáci ověšení granáty a samopaly z oken prvního patra pokřikovali:" My vás nechceme, nemáme žrádlo ani pro svý." Ale volksšturmáci se nás chtěli zbavit - bylo nás asi sto, sto padesát - tak odmeldovali: "Předáváme uprchlé vězně," otočili se a odešli.
Najednou jsme tu stáli bez nich a jako bychom se domáhali, aby nás převzali. Věděli jsme, že když nás převezmou, je konec. Ti se tam chechtali, ale jestli to do nás pustí, to jsme nevěděli. Vtom se někde v první nebo druhé řadě sebral nějaký duchapřítomný heftlink, vystoupil, zavelel "Mützen ab!" a zahlásil: "Tolik a tolik heftlinků, odvádím je na sběrný punkt." A znovu zavelel: "Čelem vzad, pochodem v chod !" A šli jsme. A oni nestříleli. Měli jsme ale stažené zadky, byla to ideální možnost nasázet to do nás na útěku. Asi sto, sto padesát metrů od stanice zahýbala cesta do viaduktu pod vysoký násep trati a my jsme jim mizeli z dohledu. Až k tomu viaduktu se pořádně pochodovalo se staženými zadky, ale jak každá pětice mizela ve viaduktu, tak se rozprchla. Tak nás zachránil nějaký neznámý duchapřítomný heftlink.
Tahle to pokračovalo neurčitý počet dní, ztratil jsem přehled. Pokud paměť vydá ještě nějaké střípky, už bez návaznosti a časové posloupnosti. Jednou běžíme za náletu hloubkařů vybombardovaným náměstím v Sokolově. Na rohu náměstí ukazatelé směru a na jednom z nich poprvé vytoužené jméno: "Prag". Jindy a jinde: vedou nás lesním masivem kolem polního velitelství nějaké větší jednotky wehrmachtu - zapíchané trojcípé praporky ukazují rozmístění složek. V hlubokém srázu pod silnicí skupinka důstojníků s rozevřenými novinami v roztažených rukách. Bylo to úmyslně? Zřetelně vidíme celostránkovou fotografii Hitlera pod palcovým titulkem : "Adolf Hitler kaputt." Píší už takhle německé noviny, nebo je to spojenecký shoz? Každopádně to vypadá, že jsme už alespoň toho "pacholka" přežili - vzpomněl jsem si na onu ženu s nůší z Libáně. "Co asi říká těm božím mlýnům?" Přitom jsem vůbec netušil, že pár desítek kilometrů odtud - v Chebu - tedˇ již je můj učitel z obecné školy, Standa Kraus, jako zástupce velitele kombinovaného oddílu naší zahraniční armády, který československá vláda v dubnu stáhla od Dunkerque. Ale že v Praze Miloš Hájek ještě čeká na popravu.
Někde jsme narazili na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Porúří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volksšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům, a ti Sudeťáci ho pověsili. Po dvanácti letech lágru - byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera - došel až do Sudet a tam ho pověsili.
Když nás eskortovali, snažili se vyhýbat městům - snad kromě Sokolova. A Lokte, kde nás místní vězení na hradě skoro útulně dýchlo dávnou civilizací. Spíš nás vedli vesnicemi. Tam musel být hrozný teror. Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec - s nápisem na prsou "Verräter" (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domů a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne "nepřítele", heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech.
Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit. Hitler se doposledka snažil vyvolávat naděje propagandou o tajných zbraních a o alpské pevnosti. Nevím, jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.
Přesto si myslím, že po půl století dozrál čas k usmíření. Ne však s těmi, kteří jsou tak nenapravitelní, že by to celé chtěli znovu o víc než půl století vrátit zpět. S těmi to možné není. Ne kvůli minulosti - to bychom byli jako oni. Ale kvůli budoucnosti, kterou znovu ohrožují. Chtěl bych doufat, že v tom naleznu pochopení a souhlas i demokratické německé veřejnosti.
Vzpomínám přitom, jak mi Karel Kesek popsal rodinu, která jej ukrývala: matka s jednou dospělou a jednou desetiletou dcerou. Ty dvě dospělé jej ale nabádaly: Před tou desetiletou ani slovo - die ist noch "blöd" (je ještě blbá)! A přece právě z generace tehdy "desetiletých", kteří z velké části nevěděli, co se za Hitlera dělo, se ponejvíce rekrutují dnešní zatvrzelí. Pochopí lépe mladší generace než ta, která "nevěděla"?
(Vydalo nakladatelství „Doplněk“, Brno, 2010, připravila Ing. J. Skřivánková
