Státní vyznamenání - Hácha si je zaslouží, Zeman v žádném případě 4
Státní vyznamenání - Hácha si je zaslouží, Zeman v žádném případě 4
Jan Ziegler
Foto: Uoaei1 / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 International
Ilustrační foto
Dnes 14. 4., 8:33
Dva bývalí prezidenti se sešli v návrzích na státní vyznamenání, Emil Hácha a Miloš Zeman. Ten první by si zasloužil ocenění více než ten druhý. Hácha se obětoval pro národ, Zeman mu trvale škodil.
Článek
Na hloupost století by mohl kandidovat výrok Miloše Zemana, který rád mluví ke všemu, i k tomu čemu nerozumí a někdy jsou z toho pořádné trapasy. Týká se to jeho výroku, že Hácha byl českým Quislingem. To je ovšem kolosální nesmysl. Zatímco Nor Vidkun Quisling byl obdivovatel nacismu a vědomý kolaborant, Hácha nikoliv.
Celý článek si můžete přečíst:
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-ziegler-statni-vyznamenani-hacha-si-je-zaslouzi-zeman-v-zadnem-pripade-56964#utm_content=ribbonnews&utm_term=jan%20ziegler%20st%C3%A1tn%C3%AD%20vyznamen%C3%A1n%C3%AD&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
Podívejme se tedy především na E. Háchu, který se údajně tak moc zasloužil o český národ.
VI. Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách
(Výňatek)
Doc.PhDr. Jan Rataj, CSc.
„…Druhá republika, v níž se na podzim 1938 chopili moci tradiční odpůrci Hradu, vedeni Beranovými agrárníky, Háchovými Národními demokraty a větší částí českých fašistů, odmítla Masarykův i Benešův myšlenkový odkaz, demokratické tradice českých dějin, relativizovala jakýkoli československý výkon uplynulých dvaceti let, počínaje prvním odbojem a legionáři. Masarykova demokratická modernizace české politiky, geopolitická orientace na západní demokracie, hodnoty občanského českoslovenství byly odmítnuty jako cizorodé „kořeny zla“.
Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly po Mnichovu odvolány a 28. říjen 1938 vládním rozhodnutím proběhl jako obyčejný den.
30. listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko - Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.
Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti, pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity, socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti, racionality. Náplň nové, nyní již závazné ideové doktríny, prosazované vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus xenofobního a rasistického typu, vůdcovský či elitárně hierarchistický antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.
Svatý Václav jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské sféry historicky ospravedlňoval katolický fundamentální atak v druhé republice, k němuž vyzval pražský arcibiskup K. Kašpar v pastýřském listu „Jednota v pravdě a lásce Kristově“. Katolicismu bylo v druhé republice opět přiznáno privilegované postavení a nadpráví, které ztratil za světské demokracie první republiky respektující svobodu svědomí a náboženského vyznání. Mluvčími českého katolicismu se stali konzervativní preláti, militantní katoličtí intelektuálové a katoličtí fašisté, zatímco křesťanskodemokratičtí stoupenci dialogu s českou sekularizovanou společností i ostatními církvemi byli uvnitř katolického tábora ostrakizováni a vypuzeni z politického života. Katoličtí fundamentalisté pod heslem Katolictví zákonem! chtěli nastolit „služebnost státu Bohu“ a vytvořit nenarušitelé spojení katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci vyloučeni. Pod svatováclavským praporem rozpoutali v druhé republice řadu politických a kulturních čistek. Proti myšlení moderního světa, židům, ateistům, jiným vyznáním oprášili nejen své starobylé nesnášenlivé stereotypy, ale nechali se inspirovat soudobými autoritářskými stavovskými modely katolického původu. Politická slepota, touha po odvetě, zášť k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému stranění nacismu.
Svatováclavská státnost spojovaná s ideou podřízenosti slabého českého státu mocnému sousedu navyšovala dominantní úlohu katolické církve v českém národě, který prý svou spásu nemůže očekávat od vlastní slabé světské moci, ale pouze od křesťanského universalismu. …
Základním atributem druhorepublikové svatováclavské státnosti byla rezignace ze samostatnosti a nezávislosti, k níž dospěla česká politika v průběhu první světové války. Skutečnost, že Češi, Slováci a Rusíni měli poprvé v moderní době svůj stát, který se začal samostatně chovat i v mezinárodních vztazích , byla vnímána jako neblahý výstřelek. Svrchovanost prý byla hazardem nad naše síly, který ve svých důsledcích ohrozil národní existenci Čechů. Za těchto okolností nepřekvapí, že po Mnichovu v kruzích tradičně konzervativní české předrepublikánské elity a u části mladé protirakouskými emocemi nezatížené generace se objevuje austroslavistická nostalgie. Setrvání českého státu v rámci rakouského soustátí bylo prý organické. Idealizovaný obraz rakouské monarchie byl obrazem dynamiky českého národního rozvoje. V české habsburské provincii byla prý zachována česká národní čistota, kdežto po nastolení ČSR byla ohrožena pronikáním cizích živlů a cizích ideologií jako nikdy předtím. Habsburský konzervativní sen nebylo možno znovu opakovat. Monarchie zanikla v r. 1918 a Rakouská republika se rozplynula v Ostmarce 1938. Staré austroslavistické schéma se přetvořilo v germanoslavismus. Češi jakožto nejvyspělejší slovanský národ, krví německé rase nejbližší (!), měl pod německým ochranným deštníkem a vlivem sehrát významnější úlohu než ostatní slovanská plemena, která se stanou objektem německé geopolitické rozpínavosti. Česká veřejnost byla vládní propagandou matena ničím nepodloženými úvahami o existenci česko-německé spolupráce a možnosti československého přiživování na německé expanzi. . Beranova pravice vyslovila souhlas s mnichovským řešením i se ztrátami. Smutnou kuriozitou v dějinách diplomacie jsou úvodní slova česko-slovenského prezidenta E. Háchy při přijetí A. Hitlerem 15. března 1939, v nichž ujistil nacistického vůdce, že československé prezidenty T.G. Masaryka a E. Beneše téměř neznal (neopomenul podotknout, že u jednoho setkání s E. Benešem „došlo k různicím“), že režim Československé republiky mu byl cizí, stejně jako myšlenka československé nezávislosti. Nacistický vůdce později se zadostiučiněním uvažoval o českém specifickém fenoménu, který nenalézal u jiných národů – existenci silného proudu uvnitř české elity, který nedoceňuje význam vlastní státní svrchovanosti: „Jak jinak si vysvětlit onu skutečnost, že čeští důstojníci, když jsme při našem vstupu do Československa přejímali jeho vojenskou výzbroj, nám ihned nabízeli své služby. Jak jinak by starý rakouský úředník Hácha mohl tak správně rozumět historii samostatného Československa a jak jinak než z nejhlubšího přesvědčení se mohl rozhodnout k cestě k němu, k šéfovi? „Kdyby tomu tak nebylo, Češi by náš vpád vítali zcela jinak než pláčem a nenařídili by během pouhých 45 minut předání všech i těch nejodlehlejších služeben“.
Nové historické zdůvodnění vazalské české státnosti ve vztahu ke III. říši vznikalo na popud premiéra R. Berana mezi agrárními publicisty (E.Vajtauer), katolickou pravicí (Řád, Národní obnova, J. Scheinost) a v okruhu prezidenta Háchy (medievalista J. Kliment). Svatováclavská státnost vyjadřovala odevzdanou víru vazalského etnika a státu, že mu sv. Václav nedá zahynouti, zároveň utvrzovala českou poplatnost a lenní vztah k Německu. „I my musíme dnes jíti podobnou cestou“, aktualizoval svatováclavskou tradici kanovník B. Stašek, „očekávajíce ovšem, že i dnešní Německo bude s námi jednat s touže velkorysou generózností a taktem, jako se choval Jindřich I. k našemu sv. Václavu a k české zemi, jíž ponechal všechny atributy její osobitosti a samostatnosti a všechny možnosti politického, hospodářského i kulturního rozvoje“. Beranova vláda se vyčlenila z participace na světové politice. Němci byli označováni za jedinou možnou spojnici Čechů s Evropou. Provincionalizace Česko-Slovenska v obručí německé střední Evropy nalézala podporu v častém zdůrazňování české malosti v protikladu s německou velikostí. Vládní kruhy druhé republiky akceptovaly nacistické pojetí střední Evropy a připustily, že český národ žije v geopolitickém podnájmu v německém životním, sídelním a hospodářském prostoru. Vedly kampaň za konečné smíření Čechů s Němci. Osudové chyby byly shledávány pouze na české straně. Hitlerovo Německo bylo prezentováno české veřejnosti jako velký, silný soused, možný partner ve spolupráci, lenní pán a ochránce zbytkového Česko-Slovenska, osvoboditel od benešovské parlamentní demokracie a závislosti na Francii a SSSR. Obraz Němce III. říše- nacisty- byl obrazem gentlemana, velikého učitele Čecha a vzoru pro totalitarizující politické, ekonomické, kulturní i sociální přeměny. Projevovala se snaha imitovat německou národní povahu, charakter i mentalitu v národně socialistickém pojetí. Němec demokrat, antifašista a Němec židovského původu se octli v kategorii národních nepřátel. Více než ke smíření přispěla kampaň k erozi českého národního sebevědomí před 15. březnem 1939.
K svatováclavské státnosti se přihlásili i čeští fašisté. Svatováclavský akcent obsahovalo i provolání Českého národního výboru (Národní obec fašistická, Vlajka, Akce národní obnovy a další) z 16. března 1939, v němž chtěli fašisté uchopit moc. Ve svatováclavské státnosti spatřovali protiklad první republiky, jíž pokládali za loutkový stát židů a svobodných zednářů. Nadto demokratické principy, které tento stát aplikoval v mezinárodních vztazích, znemožňoval realizaci českého fašistického expanzivního imperiálního programu. Ten však mohl být naplněn ve svatováclavském spojenectví s III. říší. Původní protiněmectví českého fašismu bylo zatlačeno přitažlivostí ideologické spřízněnosti. Čeští fašisté však nikdy neakceptovali svatováclavský motiv podřízenosti Němcům. Podle ideologa Vlajky A. Cyphellyho kníže Václav nebyl poplatný tributem vůči Jindřichovi I. Z jeho strany prý šlo pouze o dobrovolný projev čistého přátelství a ideového a bojového kamarádství.
Druhorepubliková svatováclavská státnost plynule přešla i do protektorátu, který likvidoval poslední znaky české státnosti.
Brzy po vyhlášení protektorátu vládním nařízením č. 219/1939 Sb. přestal být 28. říjen státním svátkem i pamětním dnem. Ve svatováclavské tradici byl zvýrazněn moment podřízenosti, odpovídající háchovskému heslu „Být dobrým Čechem a spolehlivým příslušníkem Říše!“ Háchův okruh se pokoušel argumentací svatováclavskou státností aktualizovat středověký právní svazek mezi českým státem a svatou říší římskou a legitimizovat tak české národní pojetí autonomie protektorátu. Češi měli akceptovat „ochranu malého národa vedoucím národem“, národně socialistické „hodnoty“, pomáhat vítězství říše ve válce a postihovat „protiprávní“ odboj. Povinnost německého lenního pána bylo držet své závazky vůči vazalovi, tj. kulturně národní autonomii.
Dezinterpretace svatováclavské tradice v protektorátu stále více souzněla s říšskoněmeckými a sudetoněmeckými falzifikacemi českých dějin. Kníže Václav posloužil k historickému zdůvodnění oprávněnosti začlenění českých zemí do velkoněmecké říše a mravnosti kolaborace. Již 19. března 1939 politický sekretář státního prezidenta E. Háchy doc. J. Kliment v Národní politice v článku Obnovuje se Svatá říše římská projevoval vazalskou pýchu, že Češi jsou součástí obnovené říše římské německého národa jako první neněmecký národ a vyjadřoval touhu „osvědčit i takové hodnoty, aby nás i dnešní říše mohla po vzoru našich předků považovat za svého nejlepšího neněmeckého člena“ a „zlatý klenot německé říše římské“. Svatý Václav byl protektorátními činiteli stylizován jedním dechem jako „první uvědomělý hlasatel českého dorozumění s Říší, národní světec a dědic české země“. Obraz svatého Václava se ocitl na protektorátní bankovce nejvyšší nominální hodnoty (5000 K), s jeho jménem byl i spjat projekt největšího protektorátního propagandistického velkofilmu, jenž k úlevě mnohých českých herců nebyl dokončen. V protektorátní interpretaci svatováclavské tradice byl zvýrazňován motiv bratrovraha Boleslava I., bránícího se mečem expanzi říše. Jeho osobnost personifikovala údajnou marnost a sebevražednou škodlivost odboje. Mezi Boleslavem I. Ukrutným a Benešem Krvavým (tak zněla protektorátní titulatura československého prezidenta v exilu) byla shledána přímá paralela. Vyvrcholením kolaborantského zneužití svatováclavské tradice v protektorátu bylo předání klíčů od českých korunovačních klenotů E. Háchou zastupujícímu říšskému protektoru R. Hendrichovi ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze 19. listopadu 1941.
Ceremoniál symbolizoval totální svrchovanost nacistů nad českým národem. Ještě monstróznější akcí byl slib českého národa u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze dne 3. července 1942, jímž vyvrcholily masové manifestace na náměstích českých měst proti atentátu na R. Hendricha. Předseda protektorátní vlády J. Krejčí zde pod nacistickou režií a za uměleckého doprovodu chóru Národního divadla deklamoval : „ … žádný poctivý Čech nemůže a také nesmí v budoucnosti dopřát nejmenšího sluchu nepřátelům Říše, nejméně však úhlavnímu nepříteli českého národa zaprodanci Benešovi. Celý svět má slyšet, že se jednotně známe k Velkoněmecké říši a svorně zatracujeme její nepřátele!“
Adolf Hitler Háchovu a Klimentovi kolaborační státoprávní konstrukci odmítl jako „směšné formálnosti“. Protektorátní svatováclavskou státnost chápal jako účelový instrument ovládání českého etnika do konečného řešení české otázky. „Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům nechá závěť“, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho mohl odvolat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet lépe se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlépe vyřídíme, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období“. Zjevné nerespektování svatováclavské české národně kulturní autonomie protektorátu říší vedlo u jejich českých vyznavačů k projevům jakéhosi kolaboračního vzdoru, který však neměl nic společného s odbojem. Tento postoj přiživila i naprostá lhostejnost říšských činitelů k náboženskému charismatu svatováclavství. Se svými fundamentálními aspiracemi se musel český katolicismus po pádu druhé republiky rychle rozloučit. J. Scheinost dospěl k pozdnímu doznání, že za „bezbožecké“ první republiky měla katolická církev mnohem více práv než v III. říši. V těchto kruzích, ač nevystoupily z bludného kruhu kolaborace, stále sílil motiv svatováclavského chorálu Nedej nám zahynouti! Byli však i jiní katolíci a Češi, kteří vyznávali státotvorné a obranné pojetí svatováclavské tradice, které nebylo nijak v rozporu se státní ideou první republiky, např. poválečný český primas Josef Beran. Premiér československé vlády v Londýně Msgre. J. Šrámek odsoudil druhorepublikovou koncepci svatováclavské státnosti již na podzim 1938. Soudil, že tendenčně a ahistoricky sakralizuje nadvládu německého národa nad českým.
Svatováclavská tradice v protektorátu vyvrcholila v interpretaci E. Moravce a jeho stoupenců. Moravec úplně rezignoval i z elementárních národních, územních a jazykových znaků české identity. Tato linie odpovídala představám nacistické okupační zprávy. Státní ministr pro Čechy a Moravu K.H. Frank konstatoval na aktivu v Karlově Studánce 30. března 1944: „Od počátků jsem dále nenechal růst jakékoliv české obrozenecké hnutí … Nemáme zájem na českém národním socialismu nebo fašismu … České fašisty, vlajkaře … jsem používal jen jako donašeče a agenty pro SS. Když vlajkař Rys se stal šovinistickým, strčil jsem ho do koncentračního tábora!“
Posun svatováclavské státnosti v pojetí okupační moci a Moravcova aktivismu spočíval v totální identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a národně socialistickým evropanstvím. Češi se prý musí navrátit ke svému Volkstumu (národnímu svérázu a duchu), kdy „bojovníci čeští, zároveň s německými přišli dobývat půdu pod velikou myšlenkou Říše“. „Chorál svatováclavský“, řečnil Moravec, „nebude už pro nás modlitbou v nouzi, nýbrž slavnou připomínkou slibů, jež jsme dali Říši … Věrnost svatému Václavu je věrností Říši, ke které kníže Václav měl nejlepší poměr. Jeho politika je politikou Háchovou“. Moravcovo Kuratorium pro výchovu mládeže proměnilo obraz knížete Václava v mytického nelítostného vůdce, který vede své árijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británií, USA a Sovětskému svazu. V tomto duchu, u příležitosti druhého výročí atentátu na R. Hendricha, založil K.H. Frank 4. června 1944 vyznamenání pro příslušníky protektorátu, „kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“ a splnili tak odkaz knížete Václava být věrným leníkem říše – Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava se Svatováclavskou orlicí. Vyznamenaný obdržel, kromě smaltovaného řádu se zlatými, stříbrnými vavřínovými listy či bez nich, diplom v němčině, který byl dílem nejlepších árijských českých výtvarníků…“.
VII. Jak vyloučil Hácha prezidenta Beneše z českého národa
„Není Čechem, kdo jde s Anglií a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa,“ řekl Emil Hácha svému národu 19. června 1942. Dva týdny po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha. (https://g.cz/emil-hacha-byl-tragicka-hradni-postava-ktera-dala-zivot-za-ceskoslovensko/
Týž den byl popraven Alois Josef Eliáš (*29. září 1890 Královské Vinohrady – +19. června 1942 Praha – Kobyliská střelnice), český generál, politik, účastník domácího odboje za druhé světové války a předseda protektorátní vlády mezi léty 1939 a 1941. Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný premiér okupovaného státu popraven.
Zatímco 19.června 1942 generál Eliáš, dřívější předseda protektorátní vlády, byl popraven na Kobyliské střelnici, mluvil Hácha, „státní prezident“, týž den, kdy sdělil „svému národu“, že prezidenta Beneše navždy vyloučil z národa.
Je třeba na vysvětlenou dodat, že nejen generál Eliáš byl v kontaktu s Benešem a čs. londýnskou vládou, ale také i Hácha. Tomu pan prezident Beneš gratuloval po jeho zvolení do funkce prezidenta Česko-slovenské republiky a Hácha mu poděkoval. Dobré, ale stále komplikovanější vztahy s Háchou trvaly až do počátku teroru, který spustil R. Heydrich po svém nástupu do funkce úřadujícího říšského protektora. Tehdy Háchu čs. zahraniční odboj, především sám prezident E. Beneš, naléhavě upozorňovali, aby se distancoval od krveprolévání, jež prováděl Heydrich za vydatné spolupráce K.H. Franka, dřívějšího poslance čs. parlamentu a současného blízkého spolupracovníka „zastupujícího reichsprotektora“. Jak na to odpověděl E. Hácha? Svým projevem k národu z 19. června 1942. Od té doby byl Hácha považován nejen odbojem, ale i českým lidem stále více za zrádce národa. Ve spolupráci s Němci Hácha pokračoval až do konce války.
Generál Eliáš je považován za čs. odbojového hrdinu. Delší dobu vykonával funkci předsedy protektorátní vlády v souladu s českými zájmy a ve spolupráci s čs. odbojem, zatímco Hácha skončil jako zrádce svého národa.
Nové dobové pohledy na něj, které z něj dělají téměř českého mučedníka, neodpovídají realitě a je třeba je odmítnout. Sám Hácha se prezentoval jako člověk, který s představiteli čs. státní moci se stýkal jen úředně. Bylo to pochopitelné. Hácha byl výrazně konzervativním katolíkem, autoritářem, který si držel odstup od. čs. demokratických představitelů.
Dr. O. Tuleškov
VIII. Co Hácha udělal
proti masovému zavírání a vraždění čs. vlastenců, proti zničení Lidic, Ležáků, a likvidaci jejich obyvatelstva, proti deportacím Židů, čs. občanů, a jejich likvidaci, proti přípravám na genocidu českého národa, který měl být po vítězné válce pro Němce likvidován, zčásti měli být Češi fyzicky likvidováni a zčásti germanizováni. V Čechách a na Moravě Čech neměl, podle R. Hendricha, zastupujícího říšského protektora, co dělat. Naše historické sídelní území mělo být osídleno výhradně jen Němci.
Nevěděl o tom? Pamětní spis Neuratha a Franka z 28. srpna 1940 mluvil o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa. Nevěděl, co se vše děje v tzv. protektorátu? V boji za obnovení našeho státu a za záchranu našeho národa padlo v boji či bylo zavražděno na 360 tisíc našich lidí.
IX. Doba nesvobody
Doba nesvobody, dekrety prezidenta republiky a jejich ratihabice
Doba nesvobody je v českém ústavním vývoji definována jako doba, „kdy československý lid byl zbaven své svobody.“ Časově je vymezena od 30. září 1938 do 4. května 1945, tedy od přijetí mnichovské dohody do začátku pražského povstání. Zavedena byla ústavním dekretem presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku.( Wikipedie)
Prozatímní národní shromáždění přijalo na svém zasedání ústavní zákon č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky, a to tak že ústavní dekrety se staly ústavními zákony a dekrety zákony čs. právního řádu.
Závěrem
Pan Jan Ziegler na začátku článku říká následující: „Na hloupost století by mohl kandidovat výrok Miloše Zemana, který rád mluví ke všemu, i k tomu čemu nerozumí a někdy jsou z toho pořádné trapasy. Týká se to jeho výroku, že Hácha byl českým Quislingem. To je ovšem kolosální nesmysl. Zatímco Nor Vidkun Quisling byl obdivovatel nacismu a vědomý kolaborant, Hácha nikoliv.“
Nebudeme vztahovat počáteční věty o Zemanovi na pana Zieglera. Jen budeme konstatovat, že, jak jsme přesvědčeni, že vyznamenání v žádném případě nepatří panu E. Háchovi, ale že si ho zaslouží pan exprezident Miloš Zeman. Jako každý člověk i on měl a dosud má své úlety, ale toho pozitivního, co svou činností přinesl, velmi přesahuje jeho nedostatky.
Nežádáme, aby čtenáři našeho miniseriálu převzali naše názory, ale prosíme, aby si naše argumenty dobře přečetli a závěry si udělali sami. Moc děkujeme.
Připravil Dr. O. Tuleškov
