České národní listy

Stalin, Žukov

Hodnotíme-li tedy J. V. Stalina souhrnně za celou jeho státnickou činnost, musíme konstatovat, že přes všechny chyby, nedostatky, nezákonnosti, ba i zločiny, kterých se dopustil, byl to on, kdo ze zaostalého carského polofeudálního Ruska vytvořil moderní průmyslovou a vojensky vyspělou velmoc, schopnou sehrát v soudobém světě rozhodující roli při udržení vyrovnanosti poměru sil mezi velmocemi a udržení světového míru.

Jestliže si z množství schopných, v boji prověřených generálů a maršálů nejvyšších funkcí vybral za svého zástupce právě G. K. Žukova, pak k tomu měl pádné důvody. Byl o generaci mladší - v roce 1941 měl Stalin již 63 a Žukov 43 let, což sice hrálo určitou roli, ale nebylo rozhodující. Podstatné bylo, že za dobu služby v armádě od prostého vojína, bojovníka Rudé jízdy v revoluci a  občanské válce, kde se vyznamenal, prošel řadou funkcí od velitele eskadrony přes velitele oddílu, pluku, brigády, divize, sboru a zástupce velitele jízdy Běloruského vojenského okruhu. Ve všech funkcích byl vysoce hodnocen a za dosažené výsledky několikrát vyznamenán a povyšován. Mezitím prošel různými vojenskými kurzy. Jeho spolužáci - později rovněž na vysokých funkcích - vyprávěli, že Žukov věnoval mimořádnou pozornost a vytrvalost studiu vojenství. Oni se po skončení denního studia šli zpravidla věnovat jiným záležitostem, a když se vrátili, Žukov ležel v ubikaci na zemi, kolem sebe mapy a příručky a studoval podrobně všechny slavné bitvy, strategii i taktiku armád. To se pak kladně odrazilo ve válce proti německému fašismu. V červnu roku 1939 byl jmenován velitelem skupiny vojsk Rudé armády na Dálném východě, kdy japonští militaristé zahájili agresi z Mandžuska proti spřátelenému Mongolsku a chtěli uchvátit část jeho území. Boje trvaly od 11. května až do 16. září, kdy provedli Japonci několik útoků, které byly spojenými vojsky Mongolské lidové republiky a Rudé armády odraženy a nakonec i díky mistrnému řízení bojové činnosti Žukovem poraženi. Tímto vítězstvím si získal vysoké uznání a byl mu udělen titul Hrdina SSSR. Za rok nato - v červnu 1940 - byl ustanoven do funkce velitele Kyjevského vojenského okruhu a v červenci povýšen do hodnosti armádního generála. Na začátku roku 1941 po úspěchu ve štábní válečné hře, ve které velel vojskům útočníka a zvítězil, byl jmenován zástupcem lidového komisaře obrany - náčelníkem generálního štábu. Organizoval řadu opatření ke zvýšení bojové pohotovosti vojsk Rudé armády, které však nemohly být plně realizovány, protože došlo k napadení SSSR vojsky nacistického Německa. Vzhledem k nepřehledné situaci v oblasti Jihozápadního frontu byl koncem června pověřen Stalinem funkcí velitele frontu a po několika dnech, když se situace ráznými zásahy Žukova konsolidovala, byl povolán zpět k plnění funkce NGŠ.

Při hodnocen situace v Hlavním stanu 29. června, kdy Žukov podal návrh, ve kterém zdůvodňoval nutnost ústupu z Kyjeva, se dostal do ostré výměny názoru se Stalinem, která skončila jeho odvoláním z funkce náčelníka generálního štábu. Později však Stalin uznal, že Žukovovy názory a návrh byly správné.

V srpnu 1941 pak byl Žukov jmenován prvním náměstkem lidového komisaře obrany a zástupcem vrchního velitele, což mu dávalo nové výrazné pravomoci. V dalším až do září úspěšně organizuje a řídí Jelninskou útočnou operaci, která přispěla ke konsolidaci situace v tomto výběžku.

V září 1941, po vzniku nebezpečí, že Němci ovládnou Leningrad, když veleni Leningradského frontu uvažovalo o vydání města, byl Hlavním stanem jmenován velitelem frontu s úkolem zabránit ztrátě kolébky revoluce a zabezpečit její pevnou obranu. Žukov okamžitě odletěl do Leningradu, převzal velení, zrušil rozkazy bývalého velení a připravil protiůtoky, kterými byly proniknuvší síly nepřítele ničeny. Pak zorganizoval pevnou, hluboce členěnou obranu, která odradila nacisty od pokračování v pokusech k ovládnutí města. V dalším se uspokojili s neustálým dělostřeleckým a leteckým napadáním. Po úspěšném splnění úkolu se v říjnu vrátil do STAVKY.

Německá ofenzíva přes houževnatý odpor Rudé armády pokračovala, i když se již nedalo hovořit o bleskové válce. Hlavní nápor byl nyní veden na moskevském směru a hrozilo nebezpečí, že se nepřítel města zmocní. Na Stalinův návrh byl Žukov ustanoven velitelem Západního frontu a od října 1941 do ledna 1942 řídil bitvu o Moskvu. Nečekaným mohutným protiůderem, který srazil divize wehrmachtu 150 - 200 km zpět, natrvalo likvidoval nebezpečí ohrožení Moskvy.

Od září 1942 do ledna 1943 se Žukov spolu s generálplukovníkem Vasilevským podíleli na přípravě zámyslu a rozpracování plánu porážky Němců u Stalingradu a na jeho realizaci. Za úspěšné splnění úkolu byl Žukov vyznamenám řádem Suvorova s číslem 1 a 18. ledna je mu jako prvnímu během Velké vlastenecké války udělena hodnost maršála Sovětského svazu.

Po ukončení Stalingradské bitvy byl Žukov znovu odvelen do Leningradu, kde od ledna do března 1943 úspěšně řídíl operaci JISKRA na prolomení blokády města.

V období od května do srpna 1943 se podílí na přípravě plánu bitvy u Kurska a pak koordinuje bojovou činnost frontů k úspěšné porážce hitlerovských vojsk. V lednu a únoru 1944 uskutečňují vojska 1. a 2. ukrajinského frontu pod velením G. K. Žukova úspěšně Korsuň-Ševčenkovskou operaci. Pak Žukov přebírá velení 1. ukrajinského frontu po zraněném Vatutinovi a skvěle řídí v dubnu Proskurovsko-černovickou operaci, za což je vyznamenán řádem Vítězství s pořadovým číslem 1.

Od května až do července pak Žukov koordinuje činnost frontů v operaci Bagration, která skončila vyhnáním Němců z Běloruska, za což je mu udělena druhá Zlatá hvězda Hrdiny SSSR. Od listopadu 1944 až do února 1945 uskutečnuje Žukov jako velitel 1. běloruského frontu jednu z nejpromyšlenějších a nejúspěšnějších operací - Viselsko-oderskou, která svým rozmachem, bleskovým tempem a rozhodností překonala zatím všechny normy.

Od 16. dubna 1945 uskutečňuje Žukov poslední, rozhodující operaci Velké vlastenecké války - Berlínskou operaci. V čele vojsk 1. běloruského frontu, v součinnosti s vojsky 1. ukrajinského frontu přijímá 2. května po rozhořčených bojích kapitulaci berlínské posádky. Konečně 9. května převzal spolu se zástupci spojeneckých vojsk bezpodmínečnou kapitulaci všech německých vojsk. Tím končí i jeho úloha zástupce vrchního velitele vojsk Rudé armády.

Uvedené údaje o jeho válečné činnosti mají za cíl poskytnout souhrnný přehled jeho aktivit, o kterých kolovalo ve vojscích mínění,  že „kde to hoří, tam pošlou Žukova“. Byly však u mnohých pocity, že byl příliš náročný, až bezohledný. Ale rozhodující jsou výsledky. A ty nás přesvědčují, že řízení a velení vojskům, uskutečňované STAVKOU, na kterém mělí Stalin a Žukov lví podíl, bylo na výši, protože dosáhlo porážky nacistické válečné mašinérie, považované za neporazitelnou.