Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spolu chce vyvážet postižené Pražany do Sudet, zlobí se Hřib

26. 11. 2022

Spolu chce vyvážet postižené Pražany do Sudet, zlobí se Hřib

 

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-spolu-chce-vyvazet-postizene-prazany-do-sudet-zlobi-se-hrib-40415558

 

ČNL:

Pokud je pravda, co tvrdí nadpis článku, pak máme pochybnosti, zda pan pražský „primátor“ měl  vůbec někdy v ruce mapu České republiky. Na této mapě není totiž zanesena žádná územně správní jednotka, která by se nazývala „Sudety“, a proto pan „primátor“ by jí ani při nejbedlivějším zkoumání nemohl najít.

 

Takže název „Sudety“ zná pan primátor z jiného zdroje. Např. může jít o texty tzv. sudetských Němců.  „Sudetoněmecký“ program 20 bodů obsahuje v čl. 16 následující text: “Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“

Zlobí se pan Hřib na koalici Spolu, že chce vyvážet postižené Pražany do „Sudet“, aniž by koalice získala  výslovný souhlas  landsmanšaftu (SL)?  Nebo pan Hřib zná celá desetiletí prosazované právo  SL na původní vlast a  návrat do ní?  Nebo z ústního podaní českých „sudetomilů? Jedním z uvažovaných může být i Pavel Bělobrádek, který, v době, kdy zastával funkci místopředsedy vlády ČR, se prohlásil za sudetského Čecha. Též  „český tisk“ mluví o „Sudetech“. 

 

Nakonec je jedno, z kterého zdroje pan Hřib čerpal. Sudeti totiž své „právo na původní vlast“ nemohou opřít o žádné normy mezinárodního práva. Že se považují za národnostní skupinu, která má právo na sebeurčení, je jejich zásadní omyl. Národnostní skupiny nemají právo na sebeurčení. Toto právo je mají jen národy, jež nemají svůj stát. A národem „sudetští“ Němci nikdy nebyli a nejsou. Pokud pan Hřib zná nějaké normy mezinárodního práva, které by mohly tvořit základ „jejich práva“ na původní vlast, budeme rádi, když nám je sdělí.

 

Pan Hřib však není jediným, kdo o „Sudetech a sudetských Němcích“ mluví. Především je hrubou chybou, že Piráti, jichž je pan Hřib významným členem, k revizionistické (nebo revanšistické) terminologii mlčí. Mlčí tedy souhlasí. Mlčí i některé další politické strany, média hlavního proudu. A to je již tragédie. Novinky.cz měly dokonce pořad, jež se zřejmě nazýval „Toulky po Sudetech“. Tak různé „české“ subjekty oživují a zřejmě se snaží s opětně zavést starou henleinovskou a nacistickou terminologii.

 

I. Je známý  výrok T.G. Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky, o našem pohraničí.  Je obsažený v Poselství T.G. Masaryka revolučnímu Národnímu shromáždění z 22. prosince 1918:

„Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi - to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 1861 spolu s námi žádali císaře, aby se dal korunovat na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské krutosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívat úplných národních práva občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální.“

 

II. O henleinovské terminologii mluvil i pan prezident E. Beneš.  K slovu „sudetský“ , „Sudetenland“ řekl:

c) Slovo "sudetský", "Sudetenland", "sudeťák"

bude navždy v českých zemích spojeno s nacistickým zvířectvím na nás Češích i na demokratických Němcích prováděným v osudné krizi před a po roce 1938. Mu­síme se snažit o novu dohodu zbavením se i těchto smutných, politicky osudných a pro nás nepřijatelných rekvisit nacistické politiky.

d) Češi po dnešní válce toto slovo nepřijmou, budou je perhoreskovat; a je tudíž v našem zájmu, abychom se včas shodli, že z naší politiky na obou stranách zmizí. Je v zájmu dobré politiky, aby se to nemusilo dělat zákony a nařízeními… Bylo by směšné, kdyby … se dělali z henleinovského dědictví  a terminologie  politické aféry…

Ze zásadního stanoviska  prezidenta republiky E. Beneše W. Jakschovi z 1.12.1942

 

 

III. Co k henleinovskému dědictví prohlásila dr. Eva Hahnová?

 

Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

https://pravednes.cz/HahnovaEva.profil

 

Poznámka:

Paní Dr. Eva Hahnová pracovala několik let v jedné „sudetoněmecké“ instituci, takže zblízka poznala „sudetské Němce“. 

 

IV. Od 17. září 1938 bylo Československo ve válečném stavu s Německem

 

Ze shrnujícího memoranda čs. ministerstva zahraničních věcí z 12. dubna 1943:

 

Na dotaz z britského zahraničního úřadu, od kterého dne je Československo ve válečném stavu s různými nepřátelskými státy, se sděluje, že je rozuměti prohlášení válečného stavu ze 16. prosince 1941 takto:

 

a) Pokud jde o nepřátelské státy jiné než Německo a Maďarsko, je ČSR ve váleč­ném stavu s jedním každým z nich od téže chvíle, jakmile se ocitla s ním ve váleč­ném stavu prvá z následujících spojeneckých velmocí: Velká Británie, USA a SSSR,

b) Pokud se tak stalo před 16. prosincem 1941:

 

1) Pokud jde o Německo je „Act of violence against etc." utvoření Sudetendeutsches Freikorps v Německu s podporou německé vlády, k němuž došlo 17. září 1938 a které je podle ženevské definice útočným činem. Tedy od 17. září 1938 je Československo ve válečném stavu s Německem.


Toto stanovisko bylo sděleno nótou spojeneckým zemím na konci února 1944.

(fronta.cz)
 

Datum 17. září 1938 jako den, kdy nastal válečný stav mezi ČSR a Německem, nadále uznává i dnešní Česká republika - viz např. nález Ústavního soudu z 18. května 1999, kde se uvádí:

V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi (fronta.cz)

 

V odpověď na dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem  od 17. září 1938.

 

Tohoto dne byly na území Německa vytvořeny  a vyzbrojeny jednotky tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, které přecházely státní hranice čs.-německé a útočily na čs. ozbrojené jednotky, četnictva, policie, SOS i na civilní čs. občany. Za dva týdny své existence teroristický Freikorps dosáhl stavu minimálně 15 tisíc mužů. Tímto jednáním Německo naplnilo termín agrese, vymezený ženevskou  Společnosti národů.

 

Jaké zločiny spáchali freikorpsáci? Na jejich konto spadá 110 lidských obětí, 50 těžce zraněných. Do Německa odvlékli přes 2000 občanů Československa.

Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci, demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili Němcům se zbraní v ruce. Ti, kteří padli v těchto bojích byli prvními oběťmi druhém světové války. U nás  válka začala, u nás  také skončila.

Poslední střetnutí s německými jednotkami se však odehrálo až 11. května 1945 v prostoru Milína a Slivice. Němci postříleli partyzánské parlamentáře. Boje, v němž byly nasazené německé tanky a dělostřelectvo, se vyhrotily. Odpor Němců zlomily teprve sovětské tankové jednotky. Střelba ustála až kolem 2. hodiny  v noci na 12. května.

 

V.  V době předmnichovské i pomnichovské byly statisíce  Čechů, Židů, antifašistických Němců oběťmi znacizovaných henleinovců. Paměti našich hraničářů vyvěšujeme téměř denně na našich listech. Dva příklady za všechny

 

Český Krumlov v těžkých dobách

 

Živlem, který je ve značném území utiskován a odnárodňován, je právě český lid, a to zde na půdě, která od staletí byla jeho domovinou

Provolání, které čs. vládě postoupily čs. politické strany z Českého Krumlova, za ČSL jej podepsal Jan Jakeš, náměstek starosty.

„V době, kdy příslušná ministerstva pracují o tzv. menšinovém statutu, dovolují si podepsaní zástupci politických stran upozorniti důtklivě na okolnost, že živlem, který je ve značném území utiskován a odnárodňován, je právě český lid, a to zde na půdě, která od staletí byla jeho domovinou. Nemůžeme ze zdejšího kraje a města uvést jediného případu, že by byl Němec počeštěn, zato však v době samostatného státu československého mnoho českých lidí, zvláště sociálně slabých, podlehlo nacionálnímu útlaku německých zaměstnavatelů a svého zněmčeného okolí. Nebyl by spojen s velkou námahou důkaz, že polovina starousedlých českokrumlovských Němců je rodu českého. Ještě dnes v samosprávných úřadech města Českého Krumlova, jehož obyvatelstvo je ze čtvrtiny české, není jediného českého úředníka a Čech se tu na úřadě nedomluví česky. Česky se nedomluví nemocný s lékařem a ošetřovatelským personálem veřejné městské nemocnice, jež slouží celému soudnímu okresu, ač je v něm 44% Čechů.

V továrnách, zaměstnaných dodávkami státu, jest české dělnictvo vystaveno neslýchanému teroru a jeho počet dosahuje sotva 8 až 10% všeho dělnictva; nezaměstnaností trpí více  živel český než německý. Organizovaný bojkot zboží českého původu a českého obchodnictva a živnostnictva zbavuje chleba starousedlé rodiny české…

… nemůžeme smlčeti vroucí tužbu českého lidu,… aby československá demokracie … ukázala také svou sílu a odhodlanost uvnitř státu i navenek…“ Lidové listy, 12. května 1938

My, Češi, jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova z našeho českého území

 

Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití.

 

Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy, aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospěli Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já - jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landsmanšaftu.

České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střilet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused - Němec - ordnery zahnal. Potom se ale přišel do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet.

Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo.

Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a "honem utíkejte pryč!" A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli "Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?" Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu. Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusíc a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodni lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci!

Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břímě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známi řekli, že nás vezme do hájovny paní hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli.

V listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnicích pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená.

Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučeni a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima.

Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech.

My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.

Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov

 

 

Když toto vše víme, nemůžeme pochopit, že někteří „Češi“ mohou užívat henleinovsko-nacistickou terminologii. Buď jsou historickými fakty nedotčeny nebo jednají v rozporu a někdy výslovně proti českým národním zájmům. Do jaké skupiny patří pan Hřib a jemu podobní?

 

Připravil Dr. O. Tuleškov