České národní listy

Československo zaujímalo v závěrečném období druhé světové války ve střední Evropě neobyčejně důležitý prostor, a to jak z hlediska vojensko- strategického, tak i politicko-ekonomického. Toho si bylo dobře vědomo velení všech tehdejších bojujících stran. 1 pro Sovětskou armádu bylo osvobození Československa velice důležitým úkolem, kromě jiného i proto, že toto území, obývané bratrskými slovanskými národy, bylo přirozenou součástí jejích operačních plánů. Proces osvobozování Československa byl zahájen v říjnu 1944 v průběhu Karpatsko-dukelské operace a pokračovat od počátku r. 1945 velice obtížným útokem sovětských a československých vojsk v hornatém území Slovenska.

Do konce dubna a začátku května 1945 sovětská vojska osvobodila asi polovinu Československa. Fronta probíhala zhruba středem Moravy a zatímco Ostrava a Brno již byly osvobozeny, Němcům se podařilo udržet ještě ve svých rukou důležitý prostor Olomouce, a tím vytvářet poměrně vážnou překážku pro další sovětský postup na západ. Přitom severně od našeho území již sovětská vojska pronikla hluboko do Německa a dobyla Berlín, na jihu se zmocnila Vídně a dále postupovala na západ. Fronta v prostoru českých zemí tak vytvářela veliký výběžek na východ.

Tím se vytvořily na počátku května velice výhodné možnosti k osvobození západní části republiky, a to mohutnou obkličovací operací. Bylo možno využít silných sovětských vojsk, zvláště tankových, uvolněných po pádu Berlína, a to k mohutnému úderu ze severu od Drážďan na Prahu a z jihovýchodu od Brna na Prahu. A tak koncem dubna, ještě v průběhu berlínské operace, vznikla základní představa o pražské operaci tří sovětských frontů. Hlavní silou měl být 1. ukrajinský front maršála I. S. Koněva. Jeho úkolem bylo útočit na směru Drážďany - Praha, osvobodit hlavní město Československa a odříznout nepříteli ústupové cesty na západ. Z jihovýchodu pak měl zasadit silný úder 2. ukrajinský front maršála R. J. Malinovského od Brna na Prahu, a tím uzavřít obkličovací kruh kolem německých vojsk v našich zemích. Z východu měl vést útok 4. ukrajinský front generála A. J. Jeremenka na směru Olomouc - Praha a pomoci tak likvidovat obklíčená německá vojska. V souladu s tím vydalo vrchní velení Sovětské armády ve dnech 1. a 2. května všem jmenovaným fontům příslušné operační směrnice. Za zmínku stojí, že v rámci 1. ukrajinského frontu se připravovala k útoku podél východního břehu Labe 2. polská armáda, v rámci 2. ukrajinského frontu bojovala 1. a 4. rumunská armáda a v rámci 4. ukrajinského frontu 1. československý armádní sbor. Počítalo se s tím, že pražská operace bude zahájena 7. května na směrech hlavních úderů 1. a 2. ukrajinského frontu, ostatní armády měly přejít do útoku 8. května. Plánovalo se, že operace bude trvat 6 až 8 dní.

Pokud se týká německého velení, snažil se Hitlerův nástupce admirál K. Dónitz v této závěrečné fázi války dostat pod anglo-americkou okupaci co nejvíce německého území a zároveň zachránit v anglo-americkém zajetí co nejvíce německých vojsk. Naproti tomu proti Sovětské armádě byl rozhodnut vystupňovat válku až do krajnosti a v žádném případě před sovětskými vojsky nekapitulovat. A právě takový úkol mělo plnit silné, milionové uskupení německých vojsk v prostoru Čech a Moravy, což byly největší síly, jimiž německé velení na začátku května ještě mohlo disponovat.

FRONTA SE BLÍŽÍ I ZE ZÁPADU

Do průběhu událostí se snažili v této době zasahovat i západní spojenci, kteří začali projevovat zcela mimořádný zájem o naše osvobození. Především W. Churchill vyvíjel v tomto směru mimořádnou iniciativu. Podle jeho tehdejších slov osvobození Prahy, třeba i dočasné, a co nej většího území západního Československa americkými vojsky může zcela změnit poválečnou situaci v Československu a mít velký vliv i na poměry v sousedních zemích.

Jaké byly možnosti uskutečnit tyto plány? Ve směru k československým hranicím postupovala od západu 3. americká armáda pod velením generála G. S. Pattona. Ta dosáhla již 18. dubna 1945 u Aše československých hranic, nepostupovala však dále, protože její hlavní úsilí bylo usměrněno do Bavorska a Rakouska. Vrchní velitel spojeneckých sil generál D. Eisenhower se totiž obával, že Němci budou svůj poslední a největší odpor organizovat v tzv. alpské pevnosti, a proto považoval za prvořadý úkol této oblasti se co nejrychleji zmocnit. Teprve v prvních květnových dnech, po splnění tohoto úkolu, si americká vojska zajistila horské hraniční přechody do Čech. Zcela mimořádný význam v této souvislosti mělo stanovení linie, na které by se sovětská a západní vojska setkala. Podle původního dohovoru mezi anglo-americkým a sovětským velením z druhé poloviny dubna to měla být v Německu řeka Labe a Mulda, dále pak čára našich pohraničních hor a v Rakousku řeka Enns. Dne 30. dubna však na návrh generála D. Eisenhowera byla odsouhlasena změna, a sice, že na našem území mohou americká vojska postoupit až na čáru Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice, jestliže to umožní výhodná situace.

A tak 5. května ráno mezi 8. a 10. hodinou zahájila 3. americká armáda postup do Československa. Přitom se setkávala jen s nepatrným odporem německých vojsk a naopak s neobyčejně aktivní podporou našeho lidu, který se sám zvedal proti německým okupantům. Např. největší západočeské město Plzeň bylo osvobozeno americkými vojsky 6. května v situaci, kdy zde již úspěšně probíhalo lidové povstání. Těsně před zahájením tohoto útoku, 4. května, generál D. Eisenhower, zřejmě pod anglickým tlakem, požádal sovětské velení, aby americká vojska mohla pokračovat v útoku až na čáru řek Vltavy a Labe. S tím však sovětské velení už nesouhlasilo, a to především proto, že v případě amerického postupu až na čáru těchto řek by nemohla být vůbec provedena, nebo by byla vážně narušena již připravená pražská operace Sovětské armády, jejíž hlavní úder od Drážďan na Prahu byl veden právě územím na západ od těchto řek a na úspěchu tohoto úderného uskupení závisel úspěch celé operace.

Proto ještě téhož dne generál A. I. Antonov, náčelník generálního štábu Sovětské armády, zaslal generálu Eisenhowerovi odpověď, v níž ho žádal, aby spojenecká vojska nepostupovala v Československu dále na východ od původně stanovené linie, tj. Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice, protože by došlo k nebezpečnému smíchání sovětských a amerických vojsk. Zároveň oznámil, že sovětské vrchní velení, ve snaze vyjít vstříc přáním generála Eisenhowera, již zastavilo útok svých vojsk na dolním toku Labe ve směru na důležité přístavy Lübeck a Hamburk. Generál Eisenhower to plně respektoval a protože nechtěl dopustit v posledních dnech války jakýkoli incident se sovětskými vojsky, vydal rozkaz, aby americká armáda nepřekračovala linii Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice. To mu mnozí západní činitelé měli velmi za zlé, protože prý dal přednost vojenským důvodům před politickými.