Směšný kabinet k pláči - Marek Řezanka
Směšný kabinet k pláči
Marek Řezanka
Miloš Zeman v souvislosti s kauzou exministra vnitra Grosse prohlásil:
„Politik může být milován, politik může být nenáviděn, ale politik se nikdy nesmí stát směšný.“
Fialův kabinet drží v případě výskytu směšných ministrů patrně světový primát: Vít Rakušan se stal směšným poté, kdy vysvětloval existenci mobilního telefonu se speciálním šifrováním typickým pro komunikaci uvnitř Redlova gangu v kauze Dozimetr tím, že se údajně bál Agrofertu, a proto svěřil tento mobilní telefon svým dětem – a vlastně ho vůbec nepoužíval – až tolik se totiž odposlechu ze strany Agrofertu obával.
Vít Rakušan má ovšem tvrdou konkurenci. Nemůže být směšnější ministr obrany než Jana Černochová, která ani netuší, že v čele rady OSN stojí jistý V. Bálek z České republiky – a plete si svou zem s Íránem. Navíc by na nic nečekala a napadla Rusko poté, co do Polska dopadla raketa, jak se pozdějším vyšetřováním prokázalo, vypálená Ukrajinci.
Pozadu nezaostává ani Vlastimil Válek, ministr zdravotnictví. Nejenže připravuje své občany na léky na příděl – a později možná i na potravinové lístky, ale stal se směšným zejména v kauze Michala Stiborka a jeho náměstka (IKEM), kdy krátce po policejním výslechu jmenoval pana Stiborka ředitelem, třebaže mu policie měla „objasnit podstatu vyšetřování.“ Evidentně je tedy pan ministr méně chápavým.
S krachem slavného putování premiéra Fialy po africkém kontinentu – a zejména s nepřijetím Petra Fialy v Nigérii má z ostudy kabát bakalář Jan Lipavský, který se více soustředil na protiprávní odvolání profesora Druláka, než na diplomacii.
Diplomatickým krachem rovněž skončilo počínání ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely, který se před obchodně důležitou cestou do Saúdské Arábie neopomněl zahalit do izraelské vlajky.
Kde naopak smích dochází, je případ prezidenta republiky, Petra Pavla, který hájí zájmy lichtenštejnské, které jsou v rozporu se zájmy českými. Až zase bude v Terezíně či jinde řečnit o tom, jak se máme stydět za činy svých předků za druhé světové války, neměl by opomenout zmínit, které kruhy tehdy s nacisty kolaborovaly. A že dekrety prezidenta republiky, Edvarda Beneše, které nyní napomáhá trestuhodně obcházet, čímž zpochybňuje výsledky druhé světové války, právně zabraňují vlastnictví českého majetku těmi, kdo tento stát rozvraceli (a to se samozřejmě týká i jejich potomků).
Vrcholem směšnosti je ale beze sporu předseda vlády, Petr Fiala – a to nejen díky svému pověstnému vysílání signálů a popírání všeho, co s vážnou tváří pronášel včera, jako že jde na barikády se snižováním daní – a na něm že prý padá.
Poté, kdy se Petr Fiala vypravil do Waldsassenu pro nutellu, se stal komickým agentem s teplovou vodou. I jeho vlastní voliči nemohou uvěřit, jakou že Ameriku to Petr Fiala objevil, když konstatoval, že v Německu nakoupí některé zboží levněji. Dal tím najevo, nakolik je odtržen od reality všedního dne většiny občanů České republiky, kteří tento trpký fakt poznali již dávno. Smějí se mu i německá média, že český premiér jezdí nakupovat do zahraničí.
Politici, kteří jsou pro smích, nemají u občanů důvěru – a těžko mohou něco prosazovat či vyžadovat. Ztratili respekt – i legitimitu svého působení. Stát potřebuje odborníky – nikoli bandu šašků. Ti patří do cirkusu – ale v žádném případě do vedení státu.
Větší diletanty, než jsou Vít Dozimetr Rakušan, Jana Pojďmeválčit Černochová, Jozef Zrušmeprůmysl Síkela, Jan Bakalář Lipavský, Vlastimil Lékynebudou Válek, Zbyněk Dluhyrostou Stanjura či Marek Nicneznám Výborný pod vedením Petra Vyšlusignál Fialy, aby na světě člověk pohledal. I typově připomínají galerku z Panoptika Města pražského – anebo postavy z Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války: Lipavský snaživého ambiciózního kadeta Bieglera, Fiala zakomplexovaného a pokryteckého poručíka Duba – a Rakušan vykutáleného feldkuráta Katze. Je opravdu trapné a nedůstojné, co tato sestava veřejně předvádí. Již je pouze směšná a k politování současně. To není vláda – to je silvestrovský kabaret. Na ten má ale člověk náladu maximálně jeden den v roce – ale rozhodně ne celoročně jako na hlavní program.
Tragická cesta nadějného Petra
V české zemi žil kdys Petr:
Od Markéty dostal svetr,
v hlavě ovšem neměl nic.
Poznat to již bylo zdáli:
Petr trpěl na signály,
neuměl nic běžně říct.
Asi že šel jedním směrem
(na Západ) - byl premiérem,
trpěl velmi jeho stát.
K moci dostala se banda,
která občanům to nandá:
Že jsou na dně - bylo znát.
Petr náladu měl skvělou,
když přemítal nad Nutellou.
Do Afriky spěchal hned.
Nevzali ho v Nigérii,
v kotli se teď kdesi svíjí
s tím, že by chtěl dostat led.
Jeho výlet velkolepý?
Smůla na něho se lepí,
když ho potkal lidojed.
Signál vyslal jenom jednou,
Petr, jemuž tváře blednou
s tím, že je to naposled.
Lidojed zří - prázdná díra,
když mu lebku otevírá.
"Zase dutá", začne lát.
Hledal signál - a je zklamán.
Ještě včera to byl šaman,
po večeři dezolát...
