České národní listy

Filipův rival cupuje i krizi KSČM. Nešetří ani „zmijí jazyky“, „syčící na účastníky cesty na Krym“

20.09.2019 21:53

ROZHOVOR Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív, říká výrazná tvář KSČM, Josef Skála. Právě ty ovšem tam, kde se to čeká především, neznějí už dlouhé roky. Lídr rebelů přibližuje program, jímž chtějí zvrátit volný pád výsledků KSČM.

Foto: Hans Štembera

Popisek: Josef Skála

Ze srpnového průzkumu společnosti Kantar CZ, který zveřejnila Česká televize, vyplývá, že by se komunisté nedostali do Sněmovny. Historicky poprvé spadla KSČM pod pětiprocentní hranici, z průzkumu vyšla s podporou pouhých 4,5 procenta voličů. Předseda Vojtěch Filip ho považuje za nedůvěryhodný, jste s ním zajedno?

Kantar má nelásku k levici skutečně v rodokmenu. Tou samou averzí však trpí i jeho konkurenti. Jednou jim preference KSČM vycházejí ještě níž, než to je po pravdě. Jindy je naopak šroubují o kousek výš. Aby tím větší šok nadělil skutečný výsledek. Jak je to tentokrát, nechci spekulovat. To, že se propadáme tam, kde by nám v parlamentu zbylo jen bidýlko pro veřejnost, je mimo pochybnost. Strkat hlavu do pískoviště je samozřejmě pohodlnější. Pštrosí taktika nás však nespasí.

Kdo kandidoval na našem posledním sjezdu, směl delegáty oslovit i pár dní předem písemně. Součástí mé prezentace byla i příloha, mapující křivku našich volebních výsledků. Počítač umí podobné trendy „projektovat\“ i do budoucna. Sám, aniž se mu jakkoli „vede ruka“. Má příloha obsahovala i to. Tedy výhled, kam to povede, bude-li akutní změna zablokována i teď. Náš propad tam, kde to vidí dnešní průzkumy veřejného mínění, trefil počítač téměř navlas přesně. Tehdy v tom leckdo hledal zlou vůli. Ne-li i ještě horší pohnutky.   

Ať už průzkumu věříme, nebo ne, jisté je, že ve volbách v roce 2013 měla KSČM ještě podporu 14,91 procent voličů, v roce 2017 už jen 7,76 procenta, takže trend útěku voličů od vaší strany je nezpochybnitelný. Čím jste si tu téměř polovinu nejspíš odradili?

Z kopce to jde už zhruba patnáct let. Výsledek z roku 2013 je jedinou výjimkou. Spadl nám do klína díky „škrtformám“, jimiž se „řešila“ ekonomická krize. I díky nevídanému bengálu, v nějž se změnila politická poprava tehdejšího premiéra. Byla to „spojenecká“ vendeta. Nečas si troufl připustit, že by se nové jaderné bloky nemusely kupovat od Velkého bráchy. A tedy za cenu stovek miliard navíc, „rozepsaných“ pak v ceně elektřiny i každé samoživitelce. Právě to se však před voliči tutlá dodnes. 

Pomine-li se tato epizoda, jde o trend, jenž navíc nabírá i tempo. Pod 10 procent jsme se propadli teprve předloni. Poprvé za skoro 96 let. Letos do EP to bylo už jen lehce přes 6 procent. Že je to cesta do pekel, pochopí i politický amatér. Parta, do níž patřím, prosazovala změnu už na IX. sjezdu v květnu 2016. Prohráli jsme jen „o prsa“. Na posledním sjezdu loni v dubnu to bylo už jen o vlásek. Patent na rozum nemáme. Skutečnou změnu však nikdo jiný nenavrhuje. A nám, kdo to děláme, se za to pálí Kainova znamení. Už nejen nepřejících kverulantů, ale i „rozbíječů“ a „rozvracečů“. Ba ještě hrůzostrašnějších zjevení z hororů, o nichž se mělo za to, že už zůstanou v hrobě. A dokonce i nactiutrhačných narážek, že právě nás, kdo do toho jdeme gratis, prý platí jakési temné síly. 

Tím, kdo má čisté svědomí, jsme přitom právě my. To nám, a ne hlavám s pískovišti, dává vývoj za pravdu stále víc. Odkdy je úkolem strany našeho ražení – „poctivá správa“ kapitalismu, mám-li citovat svého rivala už na sjezdu před třemi roky? Degradace na „připomínkové místo“, vychytávající blechy z panských lejster? Komu z těch, s nimiž se poměry nemazlí, učarují kloťáky úředního šimla? Lidé v nás přestali vidět alternativu. Kritické nálady nám ukazují záda. Za „součást establishmentu“ nás má i stále víc těch, pro něž jsme bývali radikální „až příliš“. Srovnání nemají ani dva jiné rekordy. Pohádat jsme se dokázali i dřív. Teď se však ani stovky komunistů netají, že dali poprvé hlas některé z jiných kandidátek, a ne své vlastní. Jiní se na ně dokonce nechali zapsat. Klidně i za cenu vyloučení ze strany. Že by je za to odměnil europoslanecký příjem, nesnil jediný z nich. Nechat to dojít až sem je recept na politické harakiri. Parta, k níž patřím, sebevražedné choutky nemá. My chceme levici polít živou vodou. A s ní i vše, co dokáže jen s mnohem širšími spojenci.   

Dá se propad KSČM spojit s podobným trendem u ČSSD a schovat ho za odklon voličů od tradičních levicových stran?

Kdo hledá alibi, smolí i podobné filipiky. Slogan, z nějž citujete, zní ovšem jinak. Je o „odklonu od tradičních stran“, a ne těch nalevo. „Tradičních“ proto, že políbily prsten dnešní moci. A vše za její ohradou mají za svatokrádež. Tyhle partaje se skutečně propadají napříč celou „atlantickou civilizací“. Stihlo to i většinu dinosaurů, zbylých po loupeži tisíciletí v české kotlině. Po řadě z nich už neštěkne ani ratlík. Jiní střečkují kolem pětiprocentní hranice. Druhý dech chytila pouze ODS. Volný pád trestá i „levici“, co není dávno ani „reformní“.

Padá-li hvězda „tradičních“ partají, člověk by čekal hvězdnou hodinu té, co má být „netradiční“ ze všech nejvíc. Rozčarování, které sílí, však sklízejí jiné síly. Tím hůř to nesou i tisíce těch, kdo nikam nepřeběhli. A koho to stálo i existenční trable a jiná příkoří. Hlavně to, a ne jakási lenost od přírody, je příčinou sílící apatie levicové veřejnosti. Chybí jí maják a lodivod. Svádět to na lidi, které politika neživí, je třeskutý trapas. „Tradičním“ stranám navíc už nikdo neodpáře, že jimi cloumá kleptomanie. Žadonit o uznání, že jsme jednou z nich, je koledou o polibek smrti. „Námezdní optimismus“ se kochá nadějemi, že to „chce vydržet do příští krize“. Tak jalovou mrákotou je jen máloco. Pokud se levice pout, která ji dusí, nezbaví už v nejbližší době, bude to právě příští krize, co jí zasadí ránu z milosti. O tom je spor, bublající v našich řadách. A ne o „zhrzených ambicích“, prolhaně připisovaných lidem, kdo nad tím dílem zkázy nejsou s to pouze skřípat zuby.             

Jakými tématy by KSČM mohla alespoň část ztracených voličů získat zpět?

Témata, která dřív dávala sílu nám, jsme odevzdali téměř kompletně. V čem jsme dál, než učenlivá konkurence, už uniká i našim členům. Se šarmem vegetariána, posazeného před husí stehna, se nakládá i s naším „rodinným stříbrem“. Tím přece vždycky byl hlavně rozhodný odpor proti všemu, v čem se komplicem agresivní politiky stává i Česká republika. Smí-li se blábolu, že členství v NATO vlastně ani nemá alternativu, nadbíhat i břichomluvou „komunistických expertů“, lámou nad námi hůl i lidé, kteří nás dosud volili právě za jasný protiválečný postoj. V řadě jiných otázek s námi přitom leckdy nesouhlasili. A mnozí mi pak píší, že se vrátí, jedině až se té ostudy zbavíme.

Témata, vydaná konkurenci, jsou však až následkem. Od strany našeho ražení se čeká, že bude radikální opozicí. Za radikální nás lidé nemají už roky. Teď už přicházíme i o pověst opozice, stojící lidem za pozornost. Deklamace, že naše cíle plní vláda, to nespasí. V nás lidé musí znovu vidět ty, kdo se perou za jejich práva, a ne za pár jepičích kariér. Stranu, která jim toho řekne víc, než co už vědí i bez ní. Koho osloví alibistické nářky, že jsme to či ono říkali už kdysi jako první? Nás musí lidé rozeznat v tom, co je na pořadu dnes. Už na první pohled.

Neděje-li se tak, kdejaký trouba nás karikuje jako staré zbrojnoše, co se ne a ne odtrhnout od zpětného zrcátka. Jen vyjukané ticho – a někdy i konjunkturální přitakání – jsou přitom i reakcí na dějiny, mrzačené k nepoznání. S pravdou, o všem, čím dnešek nesahá socialismu ani po tkaničky, si neví rady ani většina našich mluvčích. Mlčí i tváří v tvář sedmilhářům, světícím zločiny „studené války“, jaderné vyděrače a Hitlerovy sponzory. Kdo bude volit stranu, která mlčí, když ji líčí jako bandu zločinců a jejich pohrobků?

Být komunistou má pádnější důvody než kdy dřív. Právě ty ovšem tam, kde se to čeká především, neznějí už dlouhé roky. Jasno tak není ani v otázce, k čemu to zavazuje už dnes. Tím víc to musí napravit nový Program KSČM. Bude na pořadu XI. sjezdu v dubnu příštího roku. Text, předložený vedením strany, bere obě otázky obloukem. Nezbylo proto, než si vynutit právo předložit alternativní návrhy. Povedlo se to na červnové celostranické konferenci, svolané právě k programovým otázkám. Do poloviny srpna, jak zněla mezní lhůta, vznikly dokonce dva. Ten náš neodepřely zveřejnit ani Parlamentní listy. Za to se sluší poděkovat i touto cestou.

Návrh PROGRAMU Komunistické strany Čech a Moravy

    PROGRAM Komunistické strany Čech a Moravy

Náš návrh je o tom, v čem všem i jak moc se kapitalismus vzdaluje tvaru, k němuž ho dokopal hlavně „bipolární svět“. Kde všude selhává i v tom, co už jakž takž zvládal, a žene tak svět do civilizačních pastí. Jak zásadní degenerací prochází sám jeho hybný rozpor. Jak velký díl zisku z cizí práce už není ani odměnou za riziko podnikání. Kde všude se doluje už jen parazitní renta, v jaké si hověla změkčilá šlechta bez zásluh. Nakolik profituje už nejen z cizích rukou, mozků a úspor, ale i na cizí dluh. A ten pak obratem „znárodňuje“ a vymáhá z daňových poplatníků i s úroky. Jak právě už jen v tom, což nemá obdobu v celých dosavadních dějinách, tkvělo i celé „řešení“| poslední finanční a ekonomické krize. Jaký sud prachu to podsouvá pod samy pilíře moderní civilizace. I jaký úpadek to vnáší do politické moci, nominované hrstkou globálních oligarchů.

Náš návrh programu nekličkuje ani před druhou směrodatnou otázkou – jak obrat směrem, který před civilizačním kolapsem unikne dopředu, neomezit jen na sen čekatelů na soudný den. O co náš cíl opřít už za dnešního poměru sil. Ta šance tkví právě v tom, čím se kapitalismus na druhý pokus liší od jeho premiéry. Tolik moci, kolik jí nad námi mají cizí kapitál a velmoci, dějiny naší země nepamatují. O to víc všeho, co kapitalismus většině lidem upírá i jinde, tak poškozuje, ne-li přímo ohrožuje i náš národní zájem. Tím víc to vrací do hry ústřední motiv české historie – vzájemnou podmíněnost národní a sociální emancipace. Vše, co doba dluží lidským právům, demokracii i naší bezpečnosti, dostane reálnou šanci až v mnohem suverénnější zemi. Rozčarování z toho, jak moc jsme cizím krmelcem a vazalem, má nepoměrně širší záběr i sílu než vědomí jiných kolektivních identit. Tím víc je každý, kdo hájí národní zájem proti vnějším tlakům i kolaboraci, osočován z „extremismu“, „xenofobie“ i jiných hříchů. Má nás to rozeštvat i navzájem. Přestat té demagogii zobat z ruky je nejvyšší čas. Teď to chce hlavně korektní, vstřícný vztah všech, kdo se nezaprodali. A soutěž jen v tom, kdo každý ohrožený národní zájem obnaží ze všech nejdřív, popíše přesněji jeho rozměry, rizika i žábu na prameni – a také scénář jeho společné obrany nabídne i všem ostatním. Náš návrh takové rovnoprávné spolupráci nabízí i vstupní platformu.    

Strany jsou vnímány nejen svými tématy, ale někdy i výrazněji vystupováním svých čelných představitelů. Co z pohledu klesající podpory lze vyčíst předsedovi Vojtěchu Filipovi a jeho nejbližším spolupracovníkům?

Arénou dnešní politiky jsou hlavně média, vstupující do miliónů domácností. Tím víc je to o invenci a charismatu těch, koho do nich zvou. Na lidi, kteří tam chodí naším jménem, to klade dvojnásob tvrdé nároky. Pokud to pinkají na hřišti vykolíkovaném dnešní mocí, dá se uhrát leda umrněná remíza. Ta ovšem nedá nic nového ani lidem, ani naší autoritě a vlivu. Osobních hodnocení se zdvořile zdržím. Na pavlač šlejfíren, které mi připisují posluhování „zfašizované pravice“, mne nedotáhnou ani párem volů. Jsem předsedou spolku, který už obnovil patnáct památníků těm, kdo proti fašismu položili život. Se lháři, mrzačícími pravdu o II. světové válce, křížím kordy víc než všechny ostatní tváře KSČM. Odpovědí na vaši otázku jsou naše volební výsledky. A preference, zvěstující ještě větší pohromu.    

Už dvakrát jste kandidoval na pozici předsedy strany. Pokud byste se o ni znovu ucházel, příslibem jakých změn byste chtěl přesvědčit spolustraníky o tom, že pod vaším vedením nabere KSČM jiný trend, než je zmiňovaný dlouhodobý pokles?

Ať už to bude kdokoli, musí s ním přijít skutečná změna. Někteří mudrci se už nechali slyšet, že stačí pár mladších tvářiček. A „píár“ nápověda, která jim vykouzlí nový „outfit“. Být to tak prostinké, pak by nás opravdu vytrhl jen mediální Copperfield, co umí reklamy na vložky a zubní kartáčky. A pár fotogenických krasavic a šviháků bez panděr, které si lze také pronajmout. O hrstce nových tvářiček byla už změna nasazená do letošních „eurovoleb“. Zázrak se nekonal. A nehrozí ani příště.