Silnice byly plné českých uprchlíků, kteří vezli a nesli trochu majetku
Prožívali jsme pěkné dětství, ale náhle se začalo všechno nějak měnit, vznikalo jakési napětí, dospělí měli ustarané tváře, při rozhlasových zprávách jsme nesměli ani špitnout, stále častěji bylo slýchat křičící úsečný německý hlas. Najednou se lidé, kteří žili dlouhá léta vedle sebe, začali dělit na Čechy a Němce, Češi se museli držet zpátky, Němci nabývali sebevědomí, bylo jich všude plno.Ženy v dirndlech, muži v kožených kalhotách, v tralaláčcích s kamzičími štětkami, v bílých podkolenkách, všude zněl vítězný německý hlahol. Jejich vůdce je volal, vyzýval k rozbití republiky, která byla dvacet let jejich vlastí.
Německy začali mluvit i ti, kteří znali jen „znojemsky“, ale cítili se potomky germánských dobyvatelů a pociťovali sounáležitost s velkou říší. Naši spolužáci z německých a poloněmeckých rodin přešli do německých škol a nesměli si už hrát s českou pakáží. Ta by o to stejně nestála!
Změny zasáhly i do našich her. Při hře „na národy“ nechtěl nikdo ani za nic být Němcem. Hráli jsme si na ukrývání a zabavování zásob. Ve škole přibyl nový předmět – civilní obrana. Nacvičovalo se nasazování plynových masek, které i nám přibyly do výbavy. V plechových krabicích na zavěšení přes rameno, s těžkým filtrem a glycerinovou tyčinkou proti zarosení očnic. Na vycházkách nás paní učitelka učila využívat nerovnosti terénu, keřů, stromů a mezí k ukrytí před útokem letadel. Na písknutí jsme se museli co nejrychleji rozptýlit, schovat se nebo zalehnout a nehýbat se.
Republika se připravovala na obranu budováním několika pásem opevnění, sestávajícího z betonových pevnůstek – bunkrů. Tatínek, tehdy velitel praporu Stráže obrany státu, nás jednou v létě do tohoto území vzal s sebou. Zatímco prováděl inspekci, my jsme sbírali houby. Přinesli jsme jich spoustu, místní obyvatelé do lesů pod přísným zákazem nesměli chodit. Pevnůstky se budovaly zbytečně, o osudech země rozhodli za nás jiní.
Na hranicích to vřelo, henleinovci i říšští Němci provokovali, přepadali celnice a četnické stanice, pálili a vraždili. Při přestřelce u Hnanic padl zpravodajský důstojník, poručík Otmar Chlup. Prý zbytečně, ale taková už byla doba. Tatínkovi v jedné ze srážek útočníci prostřelili čepici. Bylo to po 20. září 1938. Naši střílet nesměli, aby nedali Hitlerovi záminku k útoku na Československo.
Ve třídě nás ubývalo. Sotva se začalo šeptat, že Znojmo bude zabrané Němci, lidé se stahovali do vnitrozemí. Také my jsme se rychle stěhovali k tatínkovým rodičům na Vysočinu, ale vrátili jsme se po zprávě, že Znojmo bude ze záboru vyňato.
To už se nás ve třídě sešlo málo. Paní učitelka zjišťovala, kdo bude pokračovat v docházce. Dodnes si pamatuji, jak spolužák Standa Vojtěch hlásil, že bude chodit dál, pokud ovšem Znojmo nebude zabrané. Já jsem na to řekla: „Nebude, jinak bychom se nevrátili.“ Paní učitelka se na mne podíval s pochybností, ale i s trochu naděje v očích, ale neřekla nic. Snad hned druhý den potom naházeli vojáci naše věci znovu na nákladní auto, to už ale nebylo stěhování, to byl útěk. Dál to vidím všechno jako v hrozném snu. Silnice byly plné českých uprchlíků, kteří vezli a nesli trochu majetku, který se jim podařilo v rychlosti zachránit. Chudí ho vezli na dětských kočárcích a kárách nebo nesli v rancích na zádech, sedláci měli za vozy, plnými uzlů a pytlů, přivázaný dobytek. Jen ten se hlasitě ozýval steskem po opuštěném chlévu, vyhnanci šli těžce, odevzdaně, snad beze slov, jen s očima plnýma slz.
Po silnici jsme projet nemohli, nákladní auto jelo tedy po narychlo sklizených polích, my v osobním autě za ním. I po tolika letech to vidím stále jasně před očima jako hrozný, bezútěšný film. Nesu to v sobě celý život, nedokážu na to zapomenout. Opouštěli jsme své město jako vyhnanci. Jeli jsme vstříc těžké budoucnosti. Kořeny byly zpřetrhány, naše dětství násilně ukončeno.
Bylo mi devět let a čtyři měsíce…
Eliška Boudná, tehdy Znojmo
