Silná slova Wenzela Jaksche
Silná slova Wenzela Jaksche
„Sudetoněmecké“ vzpomínky na statečného "Čecha"
Sudetenpost, 12.1.2017, str. 11, Gernot Facius
Jsou zprávy, které zůstávají v paměti po celý život. Dne 27. listopadu 1966 byla zamračená neděle a hesenský rozhlas hlásil: "poslanec SPD a předseda Svazu vyhnanců (BdV), Wenzel Jaksch, přišel při automobilové nehodě ve Wiesbadenu o život. Bylo mu 70 let. "Před pěti lety jsem se jako velmi mladý redakční elév poprvé setkal v severním Bavorsku v Aschaffenburgu se "statečným Čechem", píše tzv. historik Golo Mann (rodným jménem Angelus Gottfried Thomas Mann) politik SPD. Jaksch byl ještě v šoku z odmaskování svého krajana a stranického kolegy Alfreda Frenzela jako československého agenta. V případě Frenzela, bývalého předsedy Spolkového shromáždění sudetoněmeckého landsmanšaftu, v rozhovoru vyslovil možná své poslední varování, že "v našem chování směrem na východ se nesmíme dopustit žádných omylů". Jaksch se v té chvíli ohlédl do historie: Právní bitva sudetských Němců nevyvolala v Německu a v západních demokraciích dostatek pozornosti, i když smlouvami z roku 1919 byl nejen Němcům, ale i celé Evropě, odepřen trvalý mír - "demokratické západní mocnosti věnovaly příliš pozdě pozornost nebezpečí" Edvarda Beneše v londýnském exilu, který je zle podvedl, a připravil s pomocí Sovětského svazu vyhnání sudetských Němců. Vystoupil jsem s požadavkem odškodnění, když se jednalo o vyhnání. Požadavek navrácení vlasti je nejsilnější morální síla, která zatřese železnou oponou. A kdo se smiřuje s linií Odra-Nissa, také se vyrovná s kapitulací Berlína. Silná slova v té době. Také v SPD. Jak řekl v roce 1961 vůdce strany ve Spolkovém sněmu, Fritz Erler, je třeba bojovat "u jednacího stolu o každý čtvereční metr německé půdy".
To byla SPD na počátku let šedesátých let.
Šumavák Jaksch, poslední předseda Sudetoněmecké sociální demokracie a oponent Beneše v exilu, to neměl lehké. S kolegy v levicové straně v oblasti Hessensko-Jih musel svádět boj. "Vedoucí soudruzi v Hesensku nejsou nejpříjemnějšími současníky," připustil. V roce 1949 se vrátil z britského pobytu do SRN a od roku 1953 byl ve Spolkovém sněmu. Ale v roce 1957 už pro něj nebyl v Hessenské SPD prostor. Jaksch musel jít do Severního Porýní-Vestfálska. Willy Brandt ho navzdory odporu přivedl do svého manažerského týmu pro všeobecné volby v roce 1961 - a to nejen pro vyhnaneckou politiku, ale také pro změnu orientace východní politiky. "Pionýr východní politiky", jej nazval "Welt" při 50. výročí jeho úmrtí. Je to formulováno poněkud nejasně. Jaké východní politiky? Ačkoli Wenzel Jaksch předložil v roce 1965 studii "Západní Evropa - Východní Evropa - Sovětský svaz", v níž se uvádí: "Nejprve je třeba pochopit, že klíčem k míru, harmonii a novému vztahu k východním sousedům je svobodná část Německa“.
Západní Německo mělo tehdy, především z politických důvodů, zájem o normalizaci hospodářských vztahů s východní Evropou. Takže „mírovou notu“ vyjadřovalo tenkrát mnoho politiků, také vláda Erharda (CDU). Jaksch nebyl ušetřen toho, aby viděl ignoranci své strany ke svobodě v bývalém Československu a Polsku. Dá se předpokládat, že měl jinou představu o východní politice.
Pro pražské komunisty byl Jaksch nežádoucí osobou - a to i tehdy, když se režim rozhodl pro nová pravidla pro vstup. "Když jej přepadl stesk po domově, jel do Waldviertelu v Rakousku, vystoupil na 874 metrů vysokou horu Mandelstein a podíval se dalekohledem na sad své babičky". Referoval o tom novinář Thomas Schmid ve "Welt" v článku "Neprávem zapomenutý" k 50. výročí jeho úmrtí. A dodává: "Sukovité, neochvějné typy, jako je on, jsou nyní jen vzácné, jako lidé, kteří nosí jméno Wenzel - německý ekvivalent českého křestního jména Václav."
Sudetenpost, 12.1.2017, str. 11, Gernot Facius
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
