Senátor Krska - Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné.“1
Senátor Krska - Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné.“1
„Já se snažím upozorňovat, že je to jen jedna epizoda z dlouhého období soužití a že je nutné připomínat i to, co bylo předtím.“
Formující vliv Němců
Sympatický je mi postoj historika Martina Krska, který se na podzim stal senátorem za Ústecko a který se systematicky věnuje působení Němců v Sudetech. V rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl: „Soužití Čechů a Němců skončilo ranami a jizvami, které jsou pořád znatelné. Já se snažím upozorňovat, že je to jen jedna epizoda z dlouhého období soužití a že je nutné připomínat i to, co bylo předtím. Žijeme v regionu, který byl z převážné většiny formován německojazyčným obyvatelstvem. Žijeme v domech, které v mnoha případech byly postaveny před rokem 1945. Největší rozvoj tohoto regionu se odehrál v době průmyslové revoluce. Kdybychom tuhle skupinu ignorovali, budeme problematicky hledat vztah k místnímu prostoru. Abychom mohli tohle místo považovat za své, musíme ho přijmout se vším, co k němu patří.“ (Výňatek z článku)
1. Souhlasíme s výše uvedenými slovy pana senátora Krsky. Připomeňme si některá období z dějin soužití Čechů a Němců a jejich dopady na český národ.
„ …Ani v minulosti nebyly vzájemné vztahy vždy přátelské. Tradice je vlastně zhuštěná zkušenost minulých generací a česká zkušenost byla převážně negativní - soužití s Německem a s Němci nám přinášelo spíše utrpení. Svědčí o tom skutečnost, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy - tedy s Němci, a to platí od úsvitu dějin. Již Franská říše viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, kterého chtěla zničit a pokořit. S tímto cílem vedla proti nám válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Takto oslabený velkomoravský stát potom podlehl útokům maďarských nájezdníků.
V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu 6x, v 11. století 5x, ve století 12. jednou a v 13. století 3x, ve 14. století jednou, v 15.století 6x, v 17. století byla válka třicetiletá a v 18. století neuchránila české země ani relativně velká Habsburská říše; české země byly napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744, 1756, kdy se rozpoutala válka sedmiletá a v 19. století to byla válka prusko - rakouská, zle pustošící především české země. A násilnický charakter první a druhé světové války je dostatečně znám.. Ani v jednom případě nebyla vedena válka ve prospěch české věci, ale vždy proti nám. To pochopitelně nelze nazvat přátelským poměrem.
A nejen to. Odvěká touha německých císařů po nadvládě vedla ke snaze rozdrobit český stát. V roce 1182 usiloval císař Fridrich Barbarossa o odtržení českého státu od Moravy. Moravu proto prohlásil markrabstvím. Nebezpečí rozdělení dosud jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo říšské mocenské politice, usilující o to, aby na východních hranicích Německa byly jen drobné státy, neschopné klást odpor. Teprve v roce 1189 bylo nebezpečí odstraněno opětovným spojením Čech s Moravou.
Když se nepodařilo trvale likvidovat náš stát, pokusil se císař Barbarossa vyjmout území pražského biskupa z pravomoci pražského knížete. Biskup pražský byl prohlášen za říšského knížete. To významně oslabovalo český stát. Zlikvidovat separatistické tendence se podařilo až v roce 1197 Vladislavu II.
Nepřipomíná to nadiktovaný vznik Protektorátu Čechy a Morava? Zkušenosti s německým sousedem nebyly nikdy pozitivní, ani ve středověku, ale ani v novověkých dějinách.“ (Germánská negativa v českých dějinách 7.-12. století, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.)
2. Česko – německé vztahy v revolučních 40. letech 19. století
*Roku 1848, roku vrcholícího „jara evropských národů“ a snah jejich sílící buržoazie (záhy doprovázené snahami dělnických hnutí) o politický vliv či přímo o získání politické moci, byl svolán do Frankfurtu n. M. všeněmecký sněm, který znamenal změnu v postoji Němců k Čechům. Do té doby byli Němci pod vlivem staleté tradice většinou pro soužití s Čechy a v duchu doby byli oddáni habsburské dynastii, jež zaujímala vedoucí postavení v německé říši. Právě z roku 1848 však pochází reakce Němců v záležitosti voleb do frankfurtského všeněmeckého sněmu: „Češi by neměli zapomenout, že Čechy skutečně už patří k Německu, že Němci nikdy nestrpí odloučení a že budou i bez nich volit do Frankfurtu.“4 Český politik František Palacký účast na volbách do Frankfurtu odmítl. Byl zastáncem setrvání českých zemí v Rakousku. Měl za sebou tehdy celý národ. Přední noviny Allgemeine Zeitung z Augšpurku přinesly „německou odpověď Slovanovi Palackému“: německý spolek by nemohl připustit odloučení Čech. „Kdyby byl vytvořen český stát, pak by
-------
2Tyto snahy se ovšem netýkaly jen Čechů, ale např. i Slovinců.
3 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16.
4 Klíma, Arnošt: Češi a Němci v revoluci 1848-1849, Praha 1994, s. 15. Uvedený citát pochází z práce Hanse Kudlicha, Rückblicke und Erinnerungen, Bd. I, Budweis 1926, s. 170.
---------
Německo mělo ve svém těle kůl [podtrženo EB], který by mu přinesl smrt.“ Německý publicista Wagner zveřejnil svoji odpověď Palackému v libereckém týdeníku; uváděl, že „Němci mají historické právo na Čechy, poněvadž jsou jejich prapůvodními obyvateli“. 6
*V souvislosti s projednáváním české otázky napsal anglický časopis „Exmainer“, že stanovisko Čech značně oslabuje německé cíle: „Bez Čech nemůže Německo nikdy být říší, poněvadž nezávislé Čechy protínají Německo v jeho středu.“7 Byla prosazována politika síly vůči ostatním národům (koncepce rakouského poslance Schillinga o použití síly, týž: proti Čechám musí být použito meče). Saskému ministerstvu zahraničí a bavorské vládě byla adresována žádost o přípravu vojenské pomoci pro Němce v Čechách a na Moravě (dr. Wuttke). Otázka zástupců z Čech byla prosazována proti odporu z české strany. Němci ve Slezsku byli přesvědčeni, že připojení k velkému Německu bude mít za následek, že časem budou Češi germanizováni a zmizí, ať se tomu budou bránit jakkoli. Tyto názory byly hlásány v německých opavských novinách. 8
* Sudetoněmecký historik Pfitzner pokládal za nejvýznamnější, že Němci z českých zemí se „přes všechny hrozby a překážky“ hlásili k velkoněmecké myšlence a že jejich významná část byla od té doby ve velkoněmeckém táboře. 9
* Dopisovatel v augšpurských Allgemeine Zeitung napsal 27. června 1848, že vídeňská vláda a ústřední německá vláda jsou odpovědny všem Němcům za to, že velezrádné počínání Čechů bude odstraněno: „Čechy jsou životu nebezpečným rušením, jestli se nepodaří panslavistické a ultračeské živly rozbít, separatistické hnutí překazit a smířit... Nepodaří-li se to nyní, pak je velká německá budoucnost na nedohlednou dobu oddálena a co je ještě pravděpodobnější, ztracena.“ 10
* Poslanec Ostendorf podal tehdy do výboru pro rakousko-slovanské záležitosti doplňovací návrh, podle něhož „říšský sněm považuje otázku Čech za německou, která náleží do jeho kompetence“ [podtrženo EB].11 Německé státy, které hraničily s Čechami měly zasáhnout vojensky, budou-li k tomu vyzváni rakouskou vládou nebo Němci v Čechách.12
Výbor vycházel z toho, že první část návrhu je věcí samozřejmou: „Otázku Čech je třeba považovat za německou, která náleží do pravomoci Národního shromáždění.“13 Do rozpravy se přihlásil jako první řečník německý demokrat [!] Ignaz Kuranda. Červnové povstání 1848 pro něj bylo bojem Čechů proti Němcům. Díky Windischgrätzovi skončil boj pro Němce dobře. Národní shromáždění musí ukázat Němcům v Čechách, že mohou od Německa očekávat silnou podporu a že jim v případě nouze přijde německá vojenská moc na pomoc.14 Historik Arnošt Klíma hodnotí podle Kurandova stanoviska k české otázce a červnovému povstání německé demokraty jako největší německé nacionalisty.
----------------
5 Klíma, Arnošt: o. c., s. 24.
6 Ib., s. 24. Do historického českého království přišli Němci ve 13. století jako kolonisté (viz práce Josefa Šimáka).
7 Allgemeine Zeitung, Augsburg, č. 133, zvl. příloha, 12. 5. 1848, s. 1, Klíma, Arnošt, s. 45.
8 Klíma, Arnošt: o. c., s. 46.
9Pfitzner, Josef: Die Wahlen in die Nationalversammlung und der Sudetenraum, Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in den Sudetenländern, r. 79, Brno 1942.
10 AAZ, č. 186, 4. 7. 1848, příloha, s. 2970-2971, Klíma, Arnošt, o. c., s. 75.
11 Stenographischer Bericht, Bd. 1, s. 664, Klíma, o. c., s. 77.
12 Ib.
13 Ib. Pro srovnání bude vhodné uvést Masaryka: „Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí.“ (Česká otázka)
14 Stenographischerbericht, Bd. 1, s. 666, Klíma, o. c. s. 77.
----------------
Kvůli zájmům Němců a Německa byli ochotni prohlašovat Windischgrätze, když potlačil červnové povstání 1848, za ochránce svobody. Byli ochotni vyslat do Čech německé vojsko a byli i pro toto řešení česko-německé otázky. „Je ironií osudu, že ne němečtí demokraté z roku 1848, ale němečtí nacionalisté provedli o devadesát let později to, co bylo předmětem rozprav Německého národního shromáždění.“
* Diskuse věnovaná červnovému povstání 1848 v Praze ve frankfurtském všeněmeckém sněmu podle historika Klímy nejlépe ukazuje, kdo byl revoluční a kdo kontrarevoluční. Jako revoluční (ve smyslu demokratické – buržoazní – revoluce) je hodnotil Marx a po něm marxističtí historikové a politici [včetně sovětského politika Udalcova] 15. Ve skutečnosti nešlo o demokratickou revoluci, ale o uskutečnění nacionalistických představ.
V tomto rámci bylo posuzováno pražské červnové povstání. Např. sudetoněmecký poslanec Giskra nesouhlasil s tím, že červnové povstání bylo bojem demokracie s aristokracií; podle něj to byl pouze boj Čechů s Němci. Sdílel také obavy z vytvoření státního celku z Čech, Moravy a Slezska. Naopak představitelé civilní a vojenské moci v Čechách (Lev Thun) kupodivu prohlásili, že „vzbouření v Praze nebylo národním hnutím slovanského obyvatelstva proti německému, nýbrž revolucionářským proti vládě a ozbrojené moci“, „bez rozdílů národnosti“. 16
* T. G. Masarykovi k přesvědčení o správnosti Palackého postupu a odmítnutí účasti na frankfurtském sněmu postačovala slova předsedy frankfurtského parlamentu Heinricha von Gagerna, který prohlásil, že „všichni národové podle Dunaje, kteří nemají ani práva, ani povolání k samostatnosti, musejí být jako drabanti pojati v německý planetární systém“.
* Šíření velkoněmecké myšlenky a vzestup Pruska pod Hohenzollerny oslabovaly tradiční dynastické cítění Němců a tradici soužití s Čechy i proto, že počínající demokratizace na zemských sněmech činila problematickou jejich dosavadní většinu, které bylo docilováno pouze nedemokratickými volebními řády.
Němečtí radikálové pomýšleli na připojení Čech, Moravy a Slezska k německé říši a na likvidaci českého národa, umírnění byli pro připojení celého Rakouska k Německému spolku a rozhraničení Čech a Moravy jako první etapu na cestě k velkému německému ideálu. V 60. letech se pak soustředili na dualismus, který přinášel Němcům a Maďarům hegemonii nad slovanskou většinou.
2. Přelom 19. a 20. století
18. listopadu 1892 seznámil poslanec Masaryk poslaneckou sněmovnu (rakouská říšská rada) s brožurou dr. Mathiase Ratkowského, právního prefekta a knihovníka c. k. Tereziánské akademie a člena právně historické státní zkušební komise ve Vídni, nesoucí název Das Recht und die Pflicht, die Czechen und Slowenen zu germanisieren [podtrženo EB].
Výroky o německém jazyku na adresu Slovinců krátce před tím pronesl v poslanecké sněmovně i ministr vyučování Gautsch. Brožura je určena širokým masám. „Germanizovat Slovince a Čechy je právem a povinností, protože jejich germanizace je dobrodiním, ...
-------------
15 Klíma, o. c., s. 77.
16 Klíma, o. c., s. 78.
17 Klíma odkazuje na Masarykovu Českou otázku z roku 1948, s. 89. Ve vydání z roku 1968, s. 97, z roku 2000, s. 69.
18 Masařík, Hubert: V proměnách Evropy, Praha 2002, s. 16-17.
19 Masaryk, T. G.: Parlamentní projevy 1891-1893, Praha 2001, s. 254-260.
-------------
Německého nacionalismu se týkaly i další Masarykovy projevy vydané v tomto svazku, protože český jazyk a česká kultura [v orig. böhmisch] je tak nicotná, že ani nikdy nevyprodukovala nějakou hodnotnou vědeckou knihu. Čechy [v orig. Čechen] je třeba germanizovat. Ba, pánové, nebudou-li se germanizovat, je to hřích, jak zde stojí, ... Je zde třeba očistně zasáhnout pomocí státní moci. ... Rovnoprávnost jazyků... je nesmysl, protože český a slovinský jazyk jsou bezcenné a státní vláda je povinna český a slovinský národ germanizovat... Germanizace je jediným základem rakouského cítění a lásky k vlasti.
* Masaryk dále upozorňuje na článek bavorského historika Franze von Löhera, který poté, co sledoval v 70. letech rakousko-uherské poměry, se domnívá, že existuje jediná možnost: germanizovat Čechy a pochopitelně Uhry.
* Stejný názor o potřebě germanizovat Čechy zastával před krátkou dobou (práce 20 vyšla roku 1892) docent lipské univerzity, národní ekonom Karl Walcker, který se zabýval otázkou celního sjednocení s Rakouskem a Uhrami. Šířil své myšlenky z katedry: Čechy je třeba germanizovat, případně i protestantizovat.
* Mnohem větší váhu měly Deutsche Schriften, jejichž autorem byl Paul de Lagarde 21. Jeho politické názory se rozšířily v Německu i Rakousku. Masaryk, který spisy četl, se v korespondenci s tímto autorem marně pokusil odvrátit jej od jeho myšlenek. Podstata spočívala v názorech, že „Rakousko je třeba nazírat jako německou kolonii,... Rakousko samo o sobě postrádá existenční princip,... Rakousko, chce-li mít nějaký cíl, musí směřovat jedině ke germanizaci všech Slovanů“.
„Všechny ostatní neněmecké kmeny podunajské říše, dokonce včetně Maďarů, jsou pro Evropu jen zátěží. Čím rychleji zaniknou, tím lépe pro nás i pro ně... S Maďary, Čechy, Rusíny, Hanáky a Slováky si nesmíme hrát, nýbrž jim musíme ukázat, ´kdo má jako lepší člověk právo vládnout...
Vynutit si mír v Evropě, aniž by se neustále zatěžovalo její obyvatelstvo,... je s to jen Německo, jež se rozprostírá od Emže po ústí Dunaje, od Klajpedy až po Terst, od Met zhruba až po Bug, protože jen takové Německo se svým stálým vojskem a jeho první zálohou může porazit Rusko spojené s Francií´. S Čechy a jimi podobnými se nemazleme..., jsou to naši nepřátelé a podle toho musíme s nimi zacházet. Rakousko nemůžeme zachovat jinak, než že ho budeme bezohledně germanizovat.“
* Masaryk dále upozornil na to, že Lagarde přímo ovlivnil německé nacionály a další kruhy. Podle Masaryka se tyto „teoretické požadavky“ stávaly zřetelně praktickými. Dál se věnoval známému populárnímu filozofovi Eduardu von Hartmannovi. V práci Zwei Jahrzente deutscher Politik und die gegenwärtige Weltlage, která vyšla v Berlíně roku 1889, postavil před Němce program: „Vymýtit!... Poláky a všechny, kdo nemluví německy... To není žádná teorie, která se jen tak vysloví, nýbrž byla to teorie toho, co železný kancléř, kancléř krve a železa [Bismarck EB] v Polsku násilím a penězi provedl.“ Závěrem Masaryk zobecňuje, že neuváděl ojedinělé skutečnosti, ale „systém,... který zpochybňuje státní existenci Rakouska, jak se historicky vyvíjela,... a který upírá právo na existenci nám, Slovincům, Polákům a vůbec všem slovanským národům“. 22
* 1897 reaguje na článek německého historika Theodora Mommsena v Neue Freie Presse Josef Pekař jako docent rakouských dějin na české univerzitě a argumentuje proti němu.
-----------------
20 Die Frage der Zolleinigung mit Oesterreich-Ungarn. Orientierende Darlegung der Gründe und Gegengründe, Leipzig 1892.
21 Göttingen 1886. Lagarde byl profesorem göttingenské univerzity a protestantský teolog.
22 Československá ústava z roku 1920, s níž nebyli němečtí představitelé spokojeni a neustále ji kritizovali, zahrnovala zákaz násilného odnárodňování. „Nešetření této zásady“ mohl zákon prohlásit za trestné (§ 134, in Broklová, Eva: První československá ústava, Praha 1992, s. 211).
Brožura je věnována Theodoru Mommsenovi.23 Na titulní straně cituje Theodora Mommsena, An die Deutschen in Österreich (Němcům v Rakousku), Neue Freie Presse, 31. 10. 1897:
„... seid hart! Vernunft nimmt der „... buďte tvrdí! lebka Čechů nepřichází k rozumu Schädel der Čechen nicht an, aber für, ale pro údery je také přístupná / Schläge ist auch er zugänglich!“ hodí se k mlácení/“
„... und nun sind die Apostel der „... a nyní jsou apoštolové barbarizace Barbarisierung am Werke, die deutsche činní, aby pohřbili německou půltisíciletou Arbeit eines halben Jahrtausends in dem práci v propasti Abgrunde ihrer Uncultur zu begraben...“ své nekulturnosti...“
Josef Pekař dál komentuje Mommsenùv text:
* Nechtělo se věřit, že list je vskutku projevem stařičkého učence: „... slavný dějezpytec nemá t u š e n í o naší minulosti, o našem významu dějinném.“ 24
* Pekař dál líčí „tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské“.25 Ztratili jsme fakticky samostatnost státní, bez milosrdenství byl proveden neslýchaný záměr donutiti říši s ohromnou většinou protestantskou, obrátiti zemi Husovu ke katolicismu, 26 dvě třetiny národní půdy byly zkonfiskovány, „konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národností“, „mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní byl zničen a zastaven“, „nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu do strastí exilia...“ 27
* „... Němci to byli, kteří z naší záhuby těžili nejvíce!“ Vítěz pobělohorský učinil ohromný převrat ve prospěch německého živlu, němčinu prohlásil za rovnoprávnou, dosud byla čeština.28
* „A nyní... ukazují na nás s pohrdáním. „Hle, méněcenný národ!“ 29
* Josef Pekař v souvislosti s Mommsenovým textem klade otázku: „... zná národ Goethův a Schillerův ještě pojem spravedlnosti?“ 30
* Pekař dál uvádí, že je sám katolík, ale konstatuje bolestný rozpor v pojímání minulosti. V posledních desetiletích své vlády Habsburkové záviseli stále víc na Německu, a proto se Němcům v českých zemích jevilo jako nejlepší řešení připojení českých zemí k Německu. Většina návrhů a memorand z doby před druhou světovou válkou má zdroj v období před první světovou válkou. 31
Doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.
2c. První světová válka
* Němečtí nacionálové byli nejhorlivějšími zastánci politiky vilémovského Německa, věřili ve vítězství německých a rakouských zbraní. Byli rozhodnuti provést systémovou změnu a zvrátit jednou provždy poměry v českých zemích ve svůj prospěch. --------
23 Pekař, J.: Čechové jako apoštolé barbarství. Věnováno Theodoru Mommsenovi. Praha: Bursík & Kohout, sine, 18 s.
24 Pekař, J., o. c. , s. 3.
25 Pekař, J., o. c. , s. 13.
26 Pekař, J., o. c. , s. 15.
27 Pekař, J., o. c. , s. 14.
28 Pekař, J., o. c. , s. 15.
29 Proloženo, Pekař, J., o. c. , s. 16.
30 Pekař, J., o. c. , s. 17.
31 Pekař, J., o. c. , s. 17/18.
----------------
Tyto snahy vyjadřovala petice vysokoškolských profesorů z konce roku 1915 a její pokračování, „Požadavky Německého nacionálního svazu“ z roku 1916. V březnu 1916 sepsal nacionální svaz v březnu 1916 pamětní spis „Stanovisko Německého nacionálního svazu k nové úpravě věcí v Rakousku, v němž se v devíti bodech požadovalo: upevnění svazku Rakouska-Uherska s Německem, vyloučení Haliče z úzkého státního svazku tak, aby monarchie ztratila slovanskou převahu (Němci tvořili 37 %), změna rakouské ústavy, která by odstranila vnitřní boje, ustavení němčiny jako vnitřní a obcovací řeči, úsilí o vznik jazykově jednotných správních oblastí aj.
* Tyto požadavky byly ještě vystupňovány v tzv. Velikonočních požadavcích (Osterbegehrschrift) z 23. dubna 1916, v nichž byl kategoricky vytýčen cíl, že Rakousko musí být v budoucnosti cílevědomě ´ovládáno německy´ a že pouze Němci mohou být plnoprávnými státními občany. Další požadavky se týkaly hospodářské celní unie s Německou říší (Mitteleuropa), stanovení němčiny jako úřední řeči, rozdělení země na německou a českou správní oblast ap. 32
(Doc. Eva Broklová, DrSc., Osud českého národa v německých záměrech)
