České národní listy

Rusko v troskách 9

(Výňatky z knihy, Praha,1999)

Alexandr Solženicyn

Pravoslavná církev v době zmatků

Na území Ruska provádějí nyní aktivní „misijní“ nebo i propagandistickou činnost kazatelé jiných vyznání, věr i sekt, vybaveni hojnými materiálními prostředky, zcela nesrovnatelnými s chudobou naší církve. Všichni tihle kazatelé (a dokonce organizátoři výuky a výchovy naší mladé generace) trvají na tom, že na to mají právní nárok. …

Ale ty hlásané kazatelské varianty nám ani historicky, ani kulturně, ani v duševním uspořádání, ani v každodenním životě nemohou nahradit pravoslaví. Už je to tak zavedeno, že po tisíc let náš lid rostl a žil právě v pravoslaví a nesluší se, abychom od něho nyní ustupovali, nýbrž máme ho uplatňovat v rozvaze a čistotě a to i vůči budoucím pokušením 21. století. 

Dnes jistě nedokonalá, ale přitom velmi skromná státní opatření na obranu v Rusku tradičních náboženství vyvolala hněvivou vlnu ze strany novin (k níž se samozřejmě nadšeně přidala rozhlasová stanice Svoboda), ale ne proti všem těm náboženstvím, tady nešlo o ateizmus, ale právě a jen proti pravoslaví – hrozí nám „zpravoslavnění“ celé země, „kasárenské“ pravoslaví, a dokonce „tato církev sála totalitarismus jako mateřské mléko“, je to „jedna z pák zpětného pohybu společenského myšlení“, jsou jí předpovídána „skandální odhalení“, „ani spolupráce s kriminálními strukturami není vyloučena“. A kdyby jen to – v duchu oné nezřízené bezuzdnosti, která v současném ruském tisku platí za nejvyšší styl, slyšíme také, že „patriarchie byla obdařena právem první noci“, „dnes nám vládne ne Jelcin, ale Alexij II.“ (Obščaja gazeta, 31.12.1997)…

A v dnešním rozdrceném, rozmačkaném, z míry vyvedeném a na scestí vedeném Rusku je tím spíše vidět, že bez duchovního zpevnění v podobě pravoslaví se na nohy nepostavíme. Nejsme-li bezhlavé stádo, potřebujeme přece pro svou jednotu věrohodný základ.

A co odpor?

Nynější moc je opojena svým vlastním hrabivým životem, zájmy lidu ponechává v naprostém zanedbání, necítí je, a je málo nadějí, že je při dalších nárazech pocítí.

Oligarchie je soudržná junta, která se zmocnila peněz, národního bohatství, teď už i moci, a na své místo nikoho dobrovolně nepustí. Co však nesmíme nikdy, je řešit věc zbraněmi. To by znamenalo definitivně rozvrátit náš život a zahubit lid. Píseň zbraní nezná dobrý konec.

Ach, kdybychom, kdybychom tak byli schopni opravdového všesjednocení, v němž bychom mírovými prostředky, ale skutečně všelidově vyjádřili svůj hněv, aby se vládcové ve svém mramorovém korytě zachvěli a probrali! V jiných zemích lidé právě takovými hromadnými vystoupeními mění chod své historie.

My toho zatím schopni nejsme.  Pravidlo by mělo být: jednej tam, kde žiješ, kde pracuješ! Trpělivě, činorodě, kam až tvé ruce dosáhnou.