České národní listy

Rusko v troskách

„… Právě nové Rusko napomohlo uskutečnění onoho historického přelomu ve vědomí světa, kdy se vojenskému zásahu mocností do záležitosti vzdálené země začalo říkat ne „agrese“, ale „nastolení míru“. Taková terminologie se zřejmě přenese i do 21. století a je docela dobře možné, že si ji Rusko brzy vyzkouší samo na sobě, například ve formě mezinárodní „mírové záchrany“ nás samotných i celé planety před našimi jadernými zbraněmi; americká varování v tomto směru už zazněla (a stane se to za „celosvětového souhlasu“ stejně jako Pouštní bouře a pokračovat to třeba bude i dělením samotného Ruska, vždyť Dohoda si ho za naší občanské války už bezostyšně dělila).

Podle toho, jak Rusko slábne a upadá do chaotického stavu, jsou úmysly civilizovaného Západu s námi stále méně ukrývány a zběsilí nepřátelé Ruska jako Kissinger nebo Brzezinski je už nejednou vyslovili zcela otevřeně („přebytečná země“ na mapě světa).

Už před osmdesáti lety, kdy řádil ruský „únorismus“, si Alexandr Blok s obavami zapsal do deníku: „Bude snad Rusko rozřezáno… nebo se stane ´služkou´ silnějších státních organizmů?“ Za dnešního stavu se tím spíše už nic nezdá nemožné.

Že vláda Spojených států celé desítky let prahla po porážce a rozpadu Sovětského svazu, to je přirozené. Ale v naší zemi málokdo zná zákon P.L. 8690 amerického Kongresu z roku 1959. K našim uším zazníval přes rádiové rušičky jako každoroční příslibový „Týden porobených národů“. Dostávali jsme všichni příslib osvobození zpod komunistického útlaku? Všichni a ne všichni. Rusové tam mezi utiskovanými národy uvedeni nejsou.  Naopak, zákon výslovně uvádí jako porobitele (i Číny a Tibetu) ne světový komunismus, nýbrž Rusko a Rusy. A v řečišti protiruských prohlášení právě třeba Brzezinského, Kissingera a dalších jim podobných, zaměřuje tento zákon Ameriku otevřeně nikoli proti komunismu, nýbrž proti Rusku. (A je dodnes v platnosti, Kongres jej nezrušil. Nedorozumění? Nevypadá to. I v roce 1997 Spojené státy stejně konaly Týden národů porobených Rusi. Tomu se dá těžko říkat zapomnětlivost. Spíše je to úkol pro zítřek.)

V tomto protiruském směru po celé roky působila i rozhlasová stanice Svoboda. Velmi umírněně proti komunismu, ale plným ostřím proti ruským tradicím a dokonce proti ruskému náboženství a kultuře.  (O tom jsme již nejednou mluvil i psal, i americkým prezidentům Reaganovi a Bushovi.) Americká administrativa se této stanice, vytvořené udánlivě jenom pro studenou válku v nejmenším nezřekla ani v nastalých letech americko-ruských objetí. Nadále na ni nelitovala milionů; je vidět, že ji potřebuje. A stanice vysílá 24 hodin denně, jako žádná ruská, podle zahraničních pokynů „na všech vlnách a ve všech pásmech“. Svoboda v posledních letech hlásí nejenom zprávy, nýbrž tendenčně je interpretuje a zabarvuje svým ideologickým a politickým postojem – totiž ne svým, nýbrž nadiktovaným Radou pro rozhlasové vysílání při Kongresu Spojených států. Po rozpadu SSSR zasahovala Svoboda do našich volebních kampaní, přímo nabádala, pro kterého kandidáta mají lidé hlasovat, pronášela rady na adresu  některých poslaneckých frakcí ještě v Nejvyšším sovětu, jak by měly co nejlépe uskutečňovat svou taktiku, kdy hlasovat a kdy překazit usnášeníschopnost. V určitém období dostala Svoboda pokyn působit proti Jelcinovi, takže se mu vysmívala a utahovala si z něho; potom si od ní objednali podporu Jelcina a ona začala horlivě táhnout i v tomto zápřahu. V análech její činnosti je podobných příkladů nepřeberně. Po léta čečenské války se Svoboda vůbec změnila v jakousi čečenskou rozhlasovou stanici, otevřeně nepřátelskou ruské straně: polovina zpravodajské hodiny se skládala téměř úplně z čečenských argumentů a propagandy ( a to se opakovalo několikrát během 24 hodin).

A kdopak za poslední roky neviděl a neslyšel to nejotevřenější vměšování Spojených států? Jak by se dalo zapomenout na prohlášení prezidenta Bushe ještě před ukrajinským referendem v roce 1991 povzbuzující Ukrajinu k odtržení? Jak si nevšimnout, že první z vášnivých hlasů „Sevastopol patří Ukrajině“ byl hlas amerického velvyslance v Kyjevě a potom, a nejednou, až nestydatě netaktní hlas státního departementu? Amerika všemožně podporuje každou protiruskou iniciativu Ukrajiny, a pak neporovnat, co Amerika v obrovském rozsahu promíjí Ukrajině (a ještě ve větší míře asijským republikám: jakékoli potlačování odlišných názorů i jakékoli zfalšování hlasování), s nekompromisní kritikou vůči Bělorusku a zejména drtivým odporem proti jeho sebenesmělejšímu pokusu o spojení s Ruskem? Je to tím, že Bělorusko porušuje všeobecný plán a boří myšlenku „černomořsko-baltického svazu“ od Estonska po Krym, tvořícího kordon sanitaire´ proti Rusku. Vždyť Spojené státy daly své „obkličovací úmysly“ proti Rusku jasně najevo: na vrcholu jednání o NATO vřelé vojenské sblížení s Ukrajinou, v srpnu 1997 manévry amerického námořnictva v Černém moři u krymského pobřeží (za účasti tureckých námořníků; ani ne tak praktický krok jako symbolická historická ukázka vrcholného ponížení Ruska. A proč už rovnou ne v Azovském, však tam jsou „ukrajinské“ břehy), cesta generálního tajemníka NATO hned do Zakavkazska, hned do Střední Asie, opět za účelem navazování vojenské spolupráce Severoatlantické aliance se středoasijskými státy. Není to snad dost výrazné a dost varovné? A nejvíce z nové situace vytěžilo Turecko.

Rozšíření NATO na východ (a podstata není v Česku, Maďarsku, Polsku, ale v expanzi do Pobaltí, Ukrajiny nebo Běloruska, k Černému a Baltskému moři) by bylo možné, i když obtížné, vysvětlit pouze setrvačností západního vojenského myšlení po tolika letech vedené jakoby „nedovedené“ studené války. Těžko se připouští takový stupeň podcenění nyní chronické slabosti Ruska pro celou dohlednou budoucnost. Pak se ovšem nedá najít jiné reálné vysvětlení než záměr nátlaku na Rusko. Když NATO za své rozšíření o první tři země zaplatí 30 až 35 miliard dolarů, nemůže přece tyto východoevropské spojence získávat pro budoucí těžké konfrontace „severu“ a „jihu“. Do takového konfliktu budou tihle noví spojenci nejméně ochotni se vložit a budou v něm nejméně užiteční! Možná ale budou Spojené státy ještě hořce litovat, že v Evropě tak usilovně vytvářely muslimské bosenské předmostí.

Výňatek z knihy