Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusko a Evropa VI, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

22. 5. 2020

 Rusko a Evropa VI

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

 

Na  dílo Dobrovského navázali jmenovitě  J. Jungmann (1773-1847), J.Kollár (1793-1852), P.J.Šafárík (1795-1861). Badatelé, literáti,vlastenci, buditelé.  Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab národního života. Okouzlovala je vidina  nové kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. „Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk“,  hlásal J.Kollár.

 

Rusové rozvíjeli východní slovanskou myšlenku. Dostalo se jí názvu „slavjanofilství“ a orientovala se na  kulturu domácí, staroruskou, západními vlivy neporušenou. Prostý lid je třeba ctít a milovat, ten unikl zkáze, kterou přináší civilizace. Lid je třeba poznávat, jeho zvyky a tradice,  jeho písně, jeho mudrosloví, jeho vyprávění, jeho umění  slovesné  i výtvarné, jeho mnohostranný folklorni svéráz. A jak jsme vnímali Rusy my u nás doma? Za válek s revoluční Francií (1798-9) prošly Suvorovovy  ruské pluky českými zeměmi. Jejich pobyt podpořil slovanskou myšlenku a posílil  povědomí o jazykové příbuznosti Čechů a Rusů.

 

S uspokojením  píše o  Rusech jako o dobrých lidech milčický rychtář F.J.Vavák ve svých „Pamětech“. I  pražský měšťan  J.Rulík si ve svém deníku libuje, jak jsou si oba jazyky, český a ruský,  podobné. Napoleonské války se českých zemí dotkly  několikrát.  Po Suvorovových vojácích přišli  Kutuzovovi. I ti  se zapsali do paměti  národa jako lidé dobří a srdeční. Jejich země ožila v představách lidu jako  mocná a veliká. J.Kollár  může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat „...raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“  A se stejnou vírou  lidová věštba předvídá :„V Čechách bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy.“  F.L.Čelakovský (1799-1852) sledoval, jak v letech 1827-29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a  osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost, radost rusofilskou.  Inspirován nadšením a vděčností, vytvořil svůj  spontánní, vpravdě básnický  „Ohlas písní ruských.“ Prožíval  hluboce i slibné všeslovanské  naděje pro náš národ. Byl zklamán, když car tvrdě potlačil polské povstání,  vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu. Car nebyl  takový, jak si jej dříve představoval, „dobrý, bohumilý, otec laskavý.“

 

Na  Čelakovském vidíme, že až dosud buditelé snili své slovanské a rusofilské sny, představy a  ideje, neznajíce  realitu. To změnil K.Havlíček Borovský, když  si vyjel na Rus, aby ji poznal. Strávil tam dva roky (1841-43). Chtěl se osobně přesvědčit, můžeme-li v našem zápase za svobodu odtud čekat podporu a pomoc. Co  vypozoroval,  zachytil ve svých „Obrazech z Rus.“ Bylo to za  časů Mikuláše I., tvrdého despoty, potlačitele děkabristů, kdy Havlíček zjistil, že „Moskva   je cárská, činovnická, pravoslavně duchamorná, nevolnická, velkopanská, hýřilská i zabedněná. Poručensky slavjanofilská, zatímco Petrohrad je cizozemský.“ Ale i v Moskvě  se vidí „nemoudrá honba za módností a cizími vzory a spousta cizozemců“. Realista  Havlíček však věří, že i bídný stav může být zárodkem něčeho dobrého. Koriguje romantické slovanství. Nemá to být napříště snění, ale práce, osvěta, úsilí o myšlenkovou, národní, sociální a politickou samostatnost. “Reálnost Slovanstva je reálností jednotlivých kmenů“, soudil Havlíček a zúžil slovanskou otázku na austroslavismus, ideu slovanské vzájemnosti v rámci rakouské monarchie. S touto ideou  vstoupil i do revolučního roku  „jara národů“  i památného Slovanského sjezdu v Praze, do  roku 1848.

 

Prožívaná problematika Slovanů rakouské monarchie nezatlačila však nijak  představy o Rusku jako velké slovanské říši, která není v područí cizí nadvlády. Horoucí vlastenectví, slovanské povědomí, touhu po osvobození a povznesení národa dokládá v dalších letech třeba i náš národní malíř, Mikoláš Aleš (1852-1913), autor (mimo jiné) půvabných  obrázků z ruských bájí a dějin, od bohatýrů Kyjevské Rusi až po  kozáky, které „na vlastní oči“ viděl jeho strýc, vysloužilý švališér.

 

Ale to jsme již v polovině 19. stol., kdy se celá  ruská kultura, nejen  literatura, stává obdivovaným duchovním vlastnictvím celého vzdělaného světa. Ruské umění získává úctu a lásku touhou po sociální spravedlnosti, hlubokým pohledem do lidské duše, naléhavým tázáním po smyslu života.  A je v tom zajedno s  ideály a  pátráním po tajemství  pravdy, dobra a krásy s lidmi na celém světě.

 

Také  pozoruhodný spis T.G.Masaryka, „Rusko a Evropa“ (1919), se opírá z větší části o studium krásné literatury, která v daném období slučovala filozofii, úvahy o společnosti, o  náboženství i  o umění. Masaryk se dívá na Rusko očima západoevropského vzdělance a humanisty. Analyzuje jeho hospodářsko-politickou situaci v historickém pohledu, s účastí rozebírá názory spisovatelů a básníků jako symptom doby a doklad o duševním stavu společnosti. Slavjanofilové a západníci, liberálové a radikálové, oficiální režimisti i disidenti a odpadlíci – všichni jsou tu povoláni svědčit o stavu mysli „ matičky širé Rusi.“Ruská inteligence  se octla na rozcestí a ve vášnivých debatách hledala cestu svou i cestu svého národa. Otázka, kam bude směřovat Rusko, byla palčivá, osudově spjatá s její odpovědností. Každý vzdělanec stál  mezi Východem a Západem, mezi národností a světovostí, mezi pravoslavím a racionalismem.  A byl to i předobraz budoucího osudového střetu  sil ruského samoděržaví a revoluce.

 

Masaryk si ve svém díle  všímá procesu europeizace Ruska. Ukazuje, jak Rusko není od ostatní Evropy nepropustně odděleno. Má své učitele i na Západě. Vůdčí duchové ze zahraničí jsou tu studováni a mají vliv na utváření domácích názorů na svět, život, společnost, samoděržaví, pravoslaví. Přispívají tak ke krystalizaci ideologií, k utváření sociálně politických idejí, etiky, filozofie. Ve srovnání  Ruska se západní Evropou nevidí  Masaryk rozdíl kvality, ale stupně. Rusko prochází vývojem, který má Západní Evropa již za sebou. Rusko je tím – čím Evropa byla, soudí Masaryk. (Další  Masarykovy  spisy, „Nová Evropa. Stanovisko slovanské“ (1918) a „Světová revoluce“ (1925)  navazují na  tyto studie.)

 

Z historie je známo, že zdržení Ruska  ve společenském vývoji způsobily nepřestajné boje s Tatary a potom s Turky. Od nástupu Petra I. je situace jiná. Rusko se stalo mocností a vnější nepřítel je již ohrozit nemohl. Překážkou vývoje se stal nepřítel vnitřní, zpátečnický režim carismu – samoděržaví. Absolutní moc v rukou jedince, která korumpuje jeho, tak jako on korumpuje ostatní. Zneužívání nekontrolované moci, která se stává zvůlí. Životopisy  ruských carů si nezadají s životopisy římských césarů co do hrůzostrašného násilí. Cílem autokratického vládce je uchopit moc a udržet moc. Zabezpečit moc před jakoukoli změnou, která by mohla přivodit pád vlády. Nejde o obecné blaho, jde o zájmy vládce. Slídí se po nepřátelích, odhalují se zrádci, krutě se trestají: vyhnanstvím na Sibiři nebo šibenicí. V životě obyvatel převládá bída, strach, nedostatek perspektiv, beznaděj. Masaryk si všímal, jak třeba s opravdovostí umělcovy výpovědi o životě souvisí nešťastný osud mnoha ruských umělců: Puškin, Lermontov, Gribojedov – zabiti v souboji. Bestužev, Ryljějev – oběšeni. Radiščev se zastřelil, Baťuškov se zbláznil. Gogol a Žukovskij upadli v mysticismus a pološílenství. Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovskij, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev, Mej, Ševčenko, Pomjalovskij aj. kořalkovali. Že historické a sociální příčiny děsný tento  jev vysvětlují, není pochybnosti, dodává Masaryk.

 

Jestliže před první světovou válkou mohl Masaryk soudit, že Rusko je tím, čím Evropa byla, nepochybovali mnozí revolucionáři po r. 1917, že Rusko je tím, čím Evropa bude. Sovětský pokus o beztřídní společnost, v níž se usiluje o uspokojování hmotných i duchovních potřeb všeho obyvatelstva, byl ovšem zatížen carským dědictvím ekonomicky i  sociálně a politicky.

 

Novým vládcům se  mnohé podařilo: elektrifikace, industrializace, modernizace zemědělství, rozvoj techniky. Jen dík pozitivnímu vývoji  mohl Sovětský svaz spolu se Spojenci zvítězit nad fašismem  ve druhé světové válce. Pak ovšem přišla  zvenčí válka „studená“  a uvnitř země nastala stagnace jako důsledek zděděného autokratického zřízení. Což gulag nebyl pokračováním katorgy? Režimu se nepodařilo zavést včas „glasnost´ a perestrojku“. Sovětský svaz se rozpadl. Některé jeho části se demokratizovaly, ale transformační procesy zdaleka nejsou definitivní. Ovšem i západní Evropa prochází dlouhodobou krizí,  i ona by měla hledat cestu k obnově  historií prověřených hodnot autentické demokracie a  nepředstíraného humanismu. Filozofie nezapomíná na učení o protivách, které se vyrovnávají v něčem vyšším, dokonalejším. Není zapomenuta ani teorie konvergence. Západ či Východ? Vybrat a harmonizovat  autentické hodnoty, ať již přicházejí z kterékoli světové strany. Taková je odpověď na základě historických zkušeností.

 

A teď ještě příklad  politicky motivovaného oddělování Ruska od Evropy. Neblaze proslulý Podiven (psedonym trojice autorů, P.Pitharta, P.Příhody a   M.Otáhala) ve svém pamfletu „Úloha Čechů v dějinách“ (1991),  si předsevzal zničit veškeru sebedůvěru našeho národa. Podle něho jsme si vždycky  na něco jen neodpovědně  hráli, stále něco předstírali, vymýšleli si  o sobě mýty a fikce.  Podiven  však  prohlédne  všechny ty naše  pošetilé pokusy  plnit své historické poslání, umí odhalit jejich pravou podstatu. Podiven  ví, že všechny ty „panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy“ byly jen provokace „vznešených idejí německého hegemonismu“, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Grmánstva“. (Jak výstižné! A není to náhodou rasismus?)

Ale  Podiven stihl   se záštiplnou předpojatostí  znectít na stránkách uvedeného spisu nejen český, ale i ruský národ. Zde můžeme hledat i jeden ze zdrojů současných protiruských nálad, šířených částí našich médií. Ačkoliv geograficky, historicky ani kulturně nelze evropské Rusko od Evropy amputovat, Podiven kategoricky tvrdí, že „Rusko nikdy k Evropě nepatřilo.“   Vrcholem neuvěřitelného znevažování východních Slovanů je výrok, že v Rusku „hodnoty lidské osobnosti, zůstanou neobjeveny, člověk platí jen za částečku masy.“ Takové tvrzení budí úžas. Je možné, že Podiven nečetl nic z krásné ruské literatury? Podle čtenářských zkušeností právě ruská literatura má primát v odkrývání „lidské osobnosti“ na rozdíl od literatury francouzské, která vyniká v líčení života a anglické, jejíž doménou je zobrazení společnosti. Podiven patrně neví, že nakladatel Otto vydával desítky svazků Ruské knihovny jako oblíbenou a hluboce lidskou četbu našich otců a dědů.  Jakým způsobem chce Podiven čtenářům vsugerovat, že „hodnoty lidské osobnosti zůstaly neobjeveny“ u Puškina a Lermontova, Gončarova a Turgeněva, Tolstého a Dostojevského, Gogola, Ostrovského, Čechova a Gorkého a u nekonečné řady dalších světově uznávaných představitelů ruské literatury, podle níž se dokonce leckde ve světě (nejen v Evropě) učí i psychologie a etika, výsostné obory studia lidské osobnosti?  A vedle literatury bychom mohli připomenout  i světové uznání a obdiv ruské hudbě, divadlu, baletu, filmu,  umění výtvarnému. Tomu vyobcování Ruska z evropské kultury jistě Podiven sám nevěřil!

 

Ale co si máme myslet nejen  o věrohodnosti podobných autorů, kteří šíří vůči Rusku nedůvěru a nenávist, protože se to hodí nějakým jejich úzce partajním zájmům? Hodnoty lidské osobnosti stejně jako  jednota lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby se Západ i Východ Evropy setkaly ve vzájemném porozumění a spolupráci pro dobro všeho lidstva.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář