České národní listy

Ale vraťme se do historie. Car Petr v severské válce  připravil Švédsko o velmocenské postavení a uvedl Rusko na jeho místo. Získal důležité pozice na Baltu a v severní Evropě vůbec, stal se účastníkem mezivládních koalic a koaličních válek. Izolace od ostatní Evropy byla překonána.

K stínům  imperátorova působení patří, že reformy prosazoval tvrdě, bezohledným násilím, nemilosrdně proti odpůrcům, i když se týkaly třeba  jen  způsobu života, odívání, úpravy vousů apod.  Byl samovládcem,  tvůrcem novodobého samoděržaví, despotismu, nositelem absolutní moci. Samoděržaví je  režim, v kterém panovníkova  neomezená  vůle řídí rozsáhlou říši  po všech stránkách. Je to režim, který v Rusku zapustil hluboké  kořeny. A i když v Evropě docházelo  různými formami, revolucemi shora i zdola,  k postupné demokratizaci řízení, ruští carové až do roku 1917 trvali na své nedotknutelné,  absolutní jedinovládě. Trvali na ní, i  v době když ze Západu přicházely myšlenky osvícenské, myšlenky lidských práv a svobod, konstituce, parlamentu, demokracie. I carevna Kateřina II., obdivovaná  pro své sympatie k pokrokovým myšlenkám předních osvícenců ( např. k tomu,  čemu učil Montesquieu), známá svou korespondencí s Diderotem a Voltairem, sotva se doslechla o revoluci a o pádu francouzské monarchie, zavrhla  osvícenské myšlenky, odmítla zrušit nevolnictví, tvrdě potlačila  Pugačevovo selské povstání  a  bezohledně upevňovala starý režim. A  podobně si  uvnitř říše  počínali i další ruští carové. I  za hranicemi dbali o rozšíření a zabezpečení carské moci, většinou z pozic nadpráví absolutismu.  Rusko se např. podílelo na trojím dělení Polska, podílelo se na válkách s Turky, účastnilo se napoleonských válek. Válčilo  z pozic obhájce předrevolučního  režimu.  Jen v jedné válce   má naše sympatie, jen v jednom směru  schvalujeme  jeho postoj v  tehdejším   historickém dění. Jsouc r.1812 napadeno, projevilo Rusko nesmírnou  vlasteneckou statečnost. Vzpomeneme  na  „Vojnu a mír“ L.N.Tolstého.  Obdivuhodné dílo, neobyčejně bohatou a  věrnou epopej o historickém dění a zároveň  báseň  o lidském utrpení a hrdinství.  Jednoznačný obdiv má  také   „Symfonie 1812,“ P.I.Čajkovského,  apoteóza slavného vítězství při obraně vlasti, i  když bylo s nesmírnou bolestí  zapotřebí obětovat  i  Moskvu).

Avšak z mocenských, nikoli vlasteneckých  pohnutek pak car Alexander I.  na Vídeňském kongresu  (1815) dává podnět k založení Svaté aliance  mocností, spojenectví panovníků  proti národům, k potlačení nebezpečných revolučních myšlenek v celé Evropě. Vláda ustavičného slídění a  krutých perzekucí  za sebemenší náznak a podezření  vyvolá  v Rusku  po carově smrti  povstání děkabristů (1825). Několik pluků  žádá při změně panovníka na trůnu  o konstituci,  ústavu. Pluky jsou  obklíčeny a potřeny. Povstalce a jejich příznivce  krutě trestá  carův bratr a  nástupce, Mikuláš I., „četník Evropy.“ Další car, Alexander II., se stane 1881 obětí atentátu. Atentát provedli nihilisté, ilegální organizace zastánců individuálního teroru. Nihilisté programově chtěli  odstraňovat korunované hlavy a vysoké hodnostáře jako představitele  režimu nelidského útlaku, v očekávání, že tím  nelidský absolutistický  režim padne.