Roudnické střední školy za tzv. protektorátu
Roudnické střední školy za tzv. protektorátu
Roudnické střední školy se staly v protektorátních letech předmětem výrazné pozornosti z několika politických stran. Směrodatným směrem byl zajištěn vliv gestapa, kontrolovaného bezpečnostní službou (SD), do problematických podmínek zasahovala též NSDA, především organizační složka, působící v okupovaném pohraničí, zeměpisně přesněji, v Sudetech. Nelze opomenout školský referát Úřadu říšského protektora v Praze a jen okrajově a ustrašeně také působilo i protektorátní ministerstvo školství a osvěty v Praze.
Při hodnocení lze vycházet jen z reality a politických tendencí, působících v Roudnici nad Labem. Situaci v Roudnici nad Labem ovlivnily události v Libochovicích, kde se již na počátku okupace vytvořila odbojová skupina Obrana národa. 11.4.1942 tu bylo zatčeno 42 místních občanů. Gestapo pátralo, zda členové Obrany národa neměli spojení s ilegální skupinou komunistů ve sklárně. Vedoucí člen Obrany národa, kapitán dělostřelectva bývalé čs. armády, civilním povoláním lékárník PhMr. Stanislav Rosch z obav, aby při tvrdém výslechu neprozradil další členy odboje, spáchal sebevraždu. 27.5. došlo k atentátu na Heydricha. Z libochovických nebyl nikdo účastníkem atentátu, nicméně 33 občanů bylo zastřeleno. Další zatčení byli posláni do koncentračních táborů.
Pochopitelně, že o činnosti gestapa se hovořilo i mezi občany a zajisté i mezi studenty gymnázia a vyšší průmyslové školy a padaly protiokupační výroky.
Kladenské gestapo okamžitě aktivizovalo své tajné agenty, chtělo získat pochvalu na vyšších velitelských místech, byla to záměrná ochrana před odesláním na frontu, pokud by nebylo dost efektivních akcí.
I když diktátorský systém vyžaduje jednotný postup, přece jen se našly výrazné potíže. Převod školních dětí nedělal potíže ve výběru a zařazení z německého systému do soustavy, platné v protektorátu. Jen malý příklad, jak hodnotit "šestku" z německé školy do klasifikace v českých zemích?
Podstatnější byly výhrady německých odborníků. Přišli s poznatkem, že vyhánění českých zemědělců musí počkat až po vítězství německé armády. Proč? Česká agrární rodina je pracovně efektivnější, než rodina německá, neboť česká rodina je úplnější, početnější. Z německé zemědělské rodiny nastupuje na frontu otec, syn, sourozenci, takové povinnosti česká rodina nemá a má tedy k dispozici více pracovních sil. Navíc si Němci stěžovali, že musí platit daň krve, různé příspěvky do nacistických organizací (NSDAP, HJ, DAF, KDF). Seznam, kam se platily příspěvky dosahoval často až 7 položek.
Německá zemědělská rodina, která měla větší počet svých členů na frontě mohla žádat o pracovní síly. Na řadu přicházeli vojenští zajatci. tedy Poláci, Ukrajinci, Rusové, Srbové, Holanďané, Belgičané. Nejen jejich hlídání, ale i jazyková bariéra snižovaly jejich využití. Nejvhodnějšími pracovními silami byli pro pracovní návyky a jazykovou znalost Češi, ale ty právě směrodatní nacisté do pohraničí nechtěli.
Nacisté se doslova děsili čísla, kolik Čechů pracuje v sudetské župě. Úřední místa oznamovala, že každý den překračuje protektorátní hranice 29 400 pendlerů a říšská místa dokonce uvedla, že v Německu v říjnu 1944 pracuje 405 000 Čechů a Češek, dokonce na pracích v domácnostech. Německé ženy chtěly vládnout, neměly zájem o domácí práci. Němečtí sociologové uváděli, že až 178 000 německých žen odmítá pracovat mimo vlastní domácnost, v době, kdy anglické a sovětské ženy pracovaly i ve válečném průmyslu.
Nepříjemnosti vznikly také okolo jihotyrolských Němců. Itálie, fašistický stát, spojenec Německa, více jak 3 600 osob vypudil z Itálie. Hitler s tím souhlasil. Němci z Itálie měli doplnit rasovou základnu v Čechách. Jihotyrolané měli nejrůznější výhody, což vyvolávalo neklid v řadách sudetoněmeckých sedláků. Dodnes není znám celkový počet jihotyrolských sedláků. Odhadem je uváděno 139 000 osob. I za Hitlera existoval transfer Němců z Itálie, koncem války i z Rumunska, Pobaltí a z jiných míst v Evropě. V říšské župě Sudety bylo podle německých zdrojů, v dubnu 1944, 405 000 Čechů. Statistika byla přesná, podle odebraných lístků na potraviny a na kuřivo.
Němci přicházející z Pobaltí, Rumunska, Maďarska, z Tyrol měli ještě menší znalosti německého jazyka. Čeští žáci byli o stupeň výš.
Sudetoněmeckým sedlákům zmizela touha na získání českých usedlostí, měli se dělit s přistěhovalci z ciziny. Také klesala úroveň německého školství.
Vlastenecky cítící čeští pedagogové v iniciativních formách přicházeli s řadou nápadů na zlepšení školské výuky. Návštěvy muzea, archivu, výlety na památná místa, četba klasické literatury, doporučené studium A. Jiráska apod. Tím se nahrazovala nejprve omezovaná, později zakázaná výuka českých dějin.
Válka vyvolávala stále větší potřebu pracovních sil. Nacistickou rasovou poučkou byl návrh na usazování celých českých rodin do německých měst. S rodinami přišla i školní mládež. Nacisté si s touto otázkou nevěděli rady. Nakonec připustili obecné vzdělání, ale současně omezili docházku do hlavních škol (bývalých měšťanek). Také odborné školy byly Čechům zakázány. Uvedený zákaz se netýkal česky mluvících dětí ze smíšených německo-českých rodin. Němečtí populační odborníci odhlasovali, že v sudetské župě žije na 79 000 dětí ze smíšených rodin a po německých porážkách na frontě dochází k příklonu k českému členu smíšené rodiny.
Konec války vyvolal zásah do školské docházky. Týkal se studentů ze smíšených rodin, pokud hlava rodiny měla německé občanství.
Studenti narození v roce 1926, záhy i z roku 1927, současně i studenti odborných škol (průmyslovek) museli nastoupit službu pomocníka luftwaffe. A při této službě mohli i dálkovou formou dokončit studia, případně složit "válečnou maturitu". Dodnes není znám počet těchto "dobrovolníků", nicméně němečtí historici uvádějí jejich počet 3 500 zabitých. Počet studentů, kteří to přežili, musel být pochopitelně vyšší. Uvedení "dobrovolníci" koncem války, v roce 1945 byli převedeni do jednotek Volkssturmu s platností od 25.9.1944. Byli tu i česky cítící Češi ze smíšených rodin. Byli také mezi zabitými.
Spojenecké armády si po stránce právní s nimi nevěděly rady. Pokud studenti uvedli, že jsou z Československa, byli často propuštěny dříve ze zajetí než ostatní. Spojenci neuznávali mnichovský diktát.
Prof. PhDr. Jiří Frajdl,CSc., České školství v okupovaném pohraničí (1939-1945)
