České národní listy

„Dřív se říkalo, že je zelenina čerstvá. Dnes se říká, že je  fresh!“

                                                                                                                   Televizní reklama

K podmínkám šíření informací mezi vzdělanci různých států patří  mezinárodní  jazyk. Kdysi to byla řečtina, pak latina, posléze francouzština. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Neanglofonní odborníci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu. Vlastní práci, vlastní zkušenosti a způsob myšlení nemohou plně zhodnotit. Co není anglicky, to se nečte. Přitom nadřazený anglický jazyk je mateřštinou ne více než 6-7% obyvatel světa. Již J.A.Komenský věděl, že universální dorozumívací jazyk by měl být umělý, aby nikdo nebyl zvýhodněn a nikdo umlčen. Dnešní esperanto  má své stoupence a zastánce, ale angličtinu nenahradí. A  invaze  angličtiny  nepostihla jen oblast vědy a techniky.

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu. Dík médiím např. naše mládež uctívá superstars, angloamerické hity  a celebrity  a dává  si drink a jointa a všechno je super nebo cool či happy. Sledujeme výsledky Australianopen a kdejakého Play of  a sportovci se účastní Draftu a herečky Kastingu. Hledají se  nečeská jména pro  děti a stydíme se za  přechylování, za koncovku -á nebo -ová. Malé stánky s občerstvením  na zašlém nádraží v našem městě se honosí anglickými nápisy, jako Blue joy, Love coffee, Cookies, Garden. Směnárna  se jmenuje  Changement. Společenské centrum nese jméno  Centrum news a kulturní střediska v jeho  budově se označují jako Family Point a Senior Point. Když jsem se podivila, že se nejmenují česky, dověděla jsem se,  že jde o  úřední názvy, bez nichž se taková střediska nemohou  ani zřizovat  ani udržovat a dotovat.Také  na travnaté ploše za  naším  panelovým blokem, na  svěží  louce  lemované stromy,  je tabule s nápisem: DiscGolfPark a InfoBoard. Nečesky  je označen místní kus krajiny dětství. Kupujeme na leasing, potřebujeme sponzoring, obdivujeme  modeling a topmodelky, šopingujeme v hypermarketech a megastorech, máme šou a talkšou a megašou, party a megaparty a všechnoparty. Dáme řeč o mítingu nebo s bodygardem či aupairkou a chceme být  in a sexy a ne out nebo dawn.  Známá profesorka sociologie mluví v televizi o mainstreamu a  vyjadřuje své emoce výkřiky „Wau“! A učitelka tělocviku dělí v lázních třídu na družstva podle toho, jaký kdo  má  plavecký  „level“.

Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se  v některých zemích  tvoří programy veřejné péče. Jde např. o Francii, severské země, Německo, Japonsko, Slovensko. ¨

U nás zatím takový celostátní program postrádáme. A přitom  máme  vlastní úctyhodné tradice. Vynikající literární vědec Albert Pražák ve své knize „Národ se bránil“ velmi  zasvěceně  ukázal, že obrana jazyka a národa patří k české  identitě  již  od úsvitu našich dějin. Žijeme  v srdci Evropy, v místě stálého ohrožení. Od dob Velké Moravy  až po druhou válku světovou byla naše mateřština ctěna jako nejcennější kulturní statek, odkazovaný s láskou a vírou příštím generacím. Z těch mnoha pěstitelů, ochránců a ctitelů mateřštiny, které uvádí A.Pražák, jmenujme aspoň Mistra Jana Husa, předbělohorské humanisty, Jednotu bratrskou a  Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského, Bohuslava Balbína, Josefa Dobrovského  a  několik pokolení národních buditelů. Dlouho u nás platil verš Svatopluka Čecha: “Moc, sláva, bohatství – co ze všeho nám zbylo? Naše řeč“. Karel  Čapek ve své „Chvále řeči mateřské“  označuje  řeč „za samu duši a kulturu národa“ a nemůže se nabažit jejího kouzla. V době smrtelného ohrožení našeho národa, v době druhé světové války vyslovili v nezapomenutelných verších své vyznání lásky a obdivu k mateřštině  největší  básníci,  Hora i Halas, Nezval i Seifert. A po válce jsme s vítězstvím slavili i věrnost řeči mateřské.  Různým způsobem a na různých místech. Já jsem si třeba vybrala jako téma  maturitní písemky rozbor básně Jana Čarka, „Rodná řeč.“ Byla krásná a  pojednala jsem ji s úctou a láskou.

Dnes  jsme svědky toho, jak velice je naše mateřština v samé podstatě  ohrožena. Zasloužila by si účinné ochrany a péče. Obrátila jsem se před časem na odborné jazykovědce. Ale ti odmítají jakoukoli „normotvorbu“. Zastávají  neoliberální stanovisko „bezhodnotové  vědy“. Vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích, ať již tištěných  nebo  audiovizuálních,  to by prý  odporovalo „korektnímu“ pojetí vědy.  Proto je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu. A tak je to  tedy na nás. Co kdybychom k  výročí vzniku Československa, na počest 28. října zahájili uvědomělý zápas za uchování  čistoty a  krásy našeho jazyka?  Jazyka, který nám byl po staletí „Chrámem i tvrzí“, jak  před léty  nezapomenutelně napsal  Pavel  Eisner?