České národní listy

Ročník jedenadvacet, část III

Karel Ptáčník

Honzík se malinko usmál. „Proč myslíš, že by měli být Němci horší než my nebo Francouzi?“

Mirek se rozčílil. „Tak mi,prosím tě, vysvětli …“ „Karel to už vysvětlil.“ „Já bych je proto neodsuzoval,“ ozval se Olin, „je přece válka. Prostě se brání. Po první světové válce jim vzali kolonie a mají na ně nárok – to je svaté.“

Karel se na Olina pozorně zadíval. „Hádám“, povídal, „že je tě tady na kanále škoda. Mohl bys klidně sedět v Kuratoriu mládeže a převychovávat český národ a jeho drobotinu. Nebo by tě mohli udělat pohlavárem ve Vlajce.“

„Fakt je, že surovci a bezohlední lidé se najdou všude, i mezi námi.,“ povídal Honzík, opíraje se o lopatu. „Že je jich dnes mezi Němci trochu víc – to je vina těch, kteří se v rajchu dostali do sedla. Ale těch spravedlivých, nepokřivených charakterů je i v Německu dost.“

„Nepovídej,“ šklebil se Mirek, „kde? Ukaž nám jednoho!“ „Je jich dost mezi těmi nejprostšími lidmi. Mezi dělníky,“ „A co Bartlau?“ „Bartlaur je polír. Možná, že někdy byl i dělníkem, ale už tenkrát určitě dolézal. Šplhal. Dnes může řvát na Němce i na Čechy a může bít Ukrajince. – Panečku, to je přece moc! To by dělník nikdy neudělal

Bartlau hnal po břehu plačící ukrajinská děvčata a zahlédl, že skupinka na dně kanálu přestala na chvíli pracovat. Začal hulákat na Hilla, který na břehu klidně pokuřoval, a Hill se před polírem postavil do pozoru, zahodil cigaretu a z plna hrdla se rozkřikl na komando.

Komando se vracelo pravidelně v sedm večer hlavní ulicí Saargemündu do kasáren. Vpředu bílou, vzadu červenou lucernu, pochodovalo v trojstupech za úplné tmy a za zpěvu českých písniček. Na chodnících po celé délce ulice stáli v tu dobu po každé občané tohoto města , Lotrinci, malí, řeční Francouzi a černé, pružné Francouzsky, a čekali na českou písničku. Někdy svobodník Hill zakázal zpívat. To potom Francouzi na chodníku marně čekali na český zpěv a volali hlasitě německy: „ein Lied, ein Lied“ , protože francouzsky volat se neodvažovali ani potmě.

Snad to měl pan bürgermeister s tím vypínáním světla tak zařízeno proto, že nevěřil svým spoluobčanům. Ti jeho spoluobčané byli Lotrinci, kteří sice na veřejnosti mluvili německy a měli na klopách kabátů hákové odznaky, ale při práci a o samotě si broukali líbezné francouzské písně a v odlehlých čtvrtích města mezi sebou mluvili potrhlou francouzštinou.

„Bartlau“ řekl tlumeně Karel, když přiložil oko k otvoru po vypadlém součku v dřevěné přepážce. Bylo slyšet jak Ukrajinci utíkají dveřmi na prostranství před barák a jak poplašeně klopýtají přes práh.

„Zase je mlátí,“ povídal Karel a odstoupil od přepážky, „stojí u dveří, ani necekne, jen do nich buší pěstmi.“ „Bartlau,“ vykřikl divoce , až mu pramínek slin vytryskl na bradu, „přestaň, ty zvíře! Zabiju tě!“

Venku práskly hlasitě dveře, Bartlau se mihl kolem malého okna, otevřel dveře ohřívárny a jako bomba vpadl mezi komando. V témž okamžiku skočil ke dveřím Kovanda, přibouchl je a celá místnost utonula v pološeru a jen praskající kamínka v ní růžově ozařovala plácek podlahy.

Žádný nevěděl, jak se to stalo, že téměř současně se chlapci pohnuli jako jeden muž a utvořili kolem políra nepropustnou hradbu, v níž Bartlau bezmocně uvízl, pevně uchopen deseti páry rukou, jež ho svíraly jako kleště. Pak se ten chumel mužských těl začal znovu pohybovat tou malou, tmavou místností, beze slova a tiše, nikým neřízen se přeskupoval a Bartlau se octl pojednou zády u sálajících kamínek, přitisknut lýtkem a stehnem k červenému, žhavému bubínku. Bartlau stál u kamínek, silné zažloutlé zuby měl zaťaty do rtů, oči šíleně vytřeštěné a pot mu pramínkem stékal po čele a tvářích. Když konečně rozevřel ústa a zavyl bolestí, měl ruce náhle volné a středem tohoto pevně sraženého houfu, který ho obkličoval, rozevřela se úzká ulička až ke dveřím. A Bartlau šel.

„Myslím, že Bartlau to nebude hlásit. Lidi: takového strachu, jaký dnes zažil, se nezbaví do smrti. Viděli jste ty jeho oči? Ten už na Ukrajince ruku nikdy nevztáhne. Vždyť on si dnes po prvé uvědomil, že mu šlo o život a že jej také může ztratit zítra nebo za týden.“

Ročník jedenadvacet IV