České národní listy

Ročník jedenadvacet II

Karel Ptáčník

August Hill nikdy nepřemýšlel o tom, čím by mohl být se strany Čechů překvapen či zaskočen. A nikdy nepřemýšlel o daném rozkaze. O jeho účelnosti či správnosti. Daný rozkaz mu byl svatý. Byl přece sebevědomým a oddaným vojákem nepřemožitelné, ocelové armády, jíž bylo „Prozřetelností“ a „Vůdcem“ určeno zvítězit a dobýt světa.

Lidé z jeho vesnice by mohli vyprávět o jeho síle a o tom, jak si dovedl vždy a ve všem vynutit respekt. Celým svým životem tíhl k uniformě.

Nebýt Annemarie mohly jeho nárameníky už dnes mít odznak jiné hodnosti. I pít začal, furiantsky a vztekle, ve vesnické hospodě stařičkého Žida Weingarta, a nechybělo mnoho, a byl by se zbavil i toho kamenitého pole a chalupy.

Ale panovačný, silný hlas, který se právě v té době rozlehl Německem jako hlas boží – ho zachránil. Rázem se vzpamatoval. Uvědomil si sílu svého těla, jeho nohy se nalily vědomím pyšné domýšlivosti a začaly prušácky pochodovat lesními průsmyky na tajná shromaždiště strany. Přihlásil se k vůdci s nadšením, ačkoli mu zprvu nebylo jasno, co chce ten neúprosný hlas, za nímž začaly slepě pochodovat masy navlečené do hnědých uniforem. V tom hlase byla však nezlomná německá síla a přesvědčivost a líbivá pravdivost pro všechny ušlápnuté a dobrodružní živly tohoto velikého národa. A tomu hlasu, fanaticky vykřikujícímu slova o novém, spravedlivém osudu a zítřka spravedlivého Německa, bylo příjemno naslouchat a věřit. I August brzy pochopil, kam vůdce míří a co chce. A proto jednoho podzimního večera zmizel z vesnice starý Žid Weingart, jako by se do země propadl. Hill, zpitý do němoty, po tři dny hostil celou vesnici a přede všemi spálil nad svíčkou papír, že hostinský Weingart půjčil na pole a chalupu tři tisíce marek ve stříbře a patnácti procentní úrok. Čtvrtého dne otevřel dveře židovy hospody a na štít dal namalovat tabuli, na níž stálo velkými písmeny: Gasthaus – Inhaber A. Hill. A do banky v župním městě zavezl téhož dne deset tisíc marek, a chalupu a ubohé pole propachtoval svému sousedu Hansi Schoberovi.

O Češích měl své vlastní vyhraněné názory. Byl přece v polském tažení a poznal Poláky. Češi jsou něco podobného. Velitel kompanie – hejtman Kieser – měl pro jednání s nimi jasné instrukce: jsou to dělníci, kteří pomáhají odstraňovat válečné škody, je nutno s nimi proto mluvit o přátelství, je nutno se k nim někdy chovat i mírně. Bylo jim původně řečeno, že Češi a Němci jsou na téže kulturní úrovni, a bylo to zásadní stanovisko vyšších vojenských míst, o němž však není nutno v budoucnosti mluvit. Jejich postavení třeba posuzovat asi takto: jsou něčím mezi vojáky a rukojmími. Nutno s nimi aspoň prozatím tak jednat. Aspoň do té doby, než skončí válka. Pak…

Za vesnicí na břehu kanálu byl postaven dřevěný lágr.

Z boudy vyšel vysoký, hranatý chlap. Na hlavě měl zelený myslivecký klobouk s širokou šerpou a žíněnou štětkou. Bartlau, stoje na břehu, zahlédl ukrajinská děvčata, jež se pustila od kanálu napříč přes louku k lesu. Vteřinku na ně překvapeně pohlížel, pak vyrval z pouzdra pistoli a vystřelil. Bartlau prudce vyrazil po hrázi, seběhl po úzké pěšině na louku a pustil se tryskem k děvčatům. Pádil jako čistokrevný hřebec. Jeho dlouhé, silné nohy se jen kmitaly, hlavu číhavě vyklonil kupředu a jeho ruce, zaťaté v pěsti, se rytmicky míhaly podél hrudi. V tom divokém, vzteklém běhu ztratil svůj zelený klobouk se štětkou, ale snad o tom ani nevěděl; veškerá jeho pozornost byla upřena k těm dvěma dívkám, jež stojíce zalekle uprostřed louky, ustrašeně se k sobě tiskly.

Přihnal se k nim a dopadl na ně v nejprudším běhu, padaje strhl je obě k zemi, a leže na nich, tloukl je pěstmi.

Mirek, dívaje se upřeně na ten zmítající se chumel na zablácené louce, vztekle zahodil lopatu a popadl do rukou krumpáč. Než jej však mohl zvednout, chopil se toporu i Karel a druhou rukou popadl Mirka za rameno. „Neblázni,“ řekl příkře a pohlédl mu zblízka do očí, „a vzpamatuj se! Co bys tím dokázal? A jdi dolů.“

„Nehraj si na slečinku,“ povídal, a snaž se aspoň kapátko rozumně uvažovat. Tím krumpáčem bys to nebyl vyhrál. Oddělali by tě jako kůzle. Já si šel včera Rahmkemu do boudy stěžovat na to, že polévka, kterou nám dávají k obědu, je jen vřelá voda se syrovými zelnými listy – a víš, co mi povídal? Byli jsme v boudě sami dva. Řekl: „Vy Češi jste stádo domýšlivých sviní a my vám ten hřebínek brzy srazíme. Já vás Čechy dobře znám, studoval jsem v Brně na technice a jezdil jsem do Karlových Var. Žrát budete to, co se vám do koryta naleje, a hleďte zmizet, než na vás vytáhnu pistoli. Kdybych vás odstřelil, tak mi za to připnou Železný kříž.´ A vyrazil se mnou dveře.“

Mirek se přestal ohánět vidlemi a otřel si hřbetem ruky čelo. „Snad to nejsou ani lidé“ povídal a naplil před sebe do bláta.

„Jsou to lidé jako my,“ prohodil Karel, oškrabuje bláto s lopaty klacíkem, který mu půjčil Kovanda, „ale výchova z nich udělala surovce.“

Pepouš, brodíce se o kousek dál blátem, to zaslechl. „Nesvádějte to na výchovu, hoši. Vzpomeňte si na první světovou válku. Co dělali tenkrát v Belgii a Holandsku, dělali v roce 1870 ve Francii a dnes to dělají v Rusku. Němci nebudou jiní. Mají to v krvi.“

„Moje řeč,“ souhlasil zadýchaně Mirek, „vyhubit by měli ten národ, od kolébky vyhubit, a byl by pokoj na světě. Na věčné časy.“