České národní listy

Restaurace habsburkismu v České republice IV

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Rovněž současný řev proti historickým aktům Josefa II., který zbavil řadu klášterů majetku a zrušil je, je dnešním módním hitem ublížených skupin. Nikdo se nezabývá podstatou - proč Josef II. dospěl k těmto aktům, z jakých příčin byly kláštery rušeny, co tím bylo zničeno a naopak, komu vše prospělo. Nikoli - musí býti jen vydáván řev o „bezbožném Josefu II.", „nehodě vznešeného arcidomu Habsburků". Tyto nesmysly se šíří v 21. století jako „zjevené pravdy". Se zaostalostí se do Evropy nezačleníme. Ti, kdož propagují evropskou integraci, by k těmto otázkám měli zaujmout patřičná stanoviska. Jakou Evropu vlastně chtějí? Evropu svobodných národů, integrovaných do rovnoprávného seskupení? Anebo Evropu petrifikovanou, Evropu starých monarchistických koncepcí typu habsburské říše (nemáme tu na zřeteli současné parlamentní monarchie Unie, kde fungují humanistické principy!).

Dokonce i seriózní badatelské pokusy nezůstávají ušetřeny této infekce. Příkladem za všechny je jinak objektivně zpracovaný esej Josefa Kroutvora, „Potíže s dějinami" (Prostor, Praha 1990). Autor rozebírá potíže první republiky, střední Evropy, potíže mýtu a české literatury a konečně potíže s emigracÍ. Zatímco první, třetí a čtvrtá kapitola jsou na naše poměry pojaty přínosně, kapitola druhá, s podtitulkem „Anekdota a dějiny", zobrazuje něco jiného. Potíž tu není s dějinami, ale se zeměpisem.

Pojem „střední Evropy" (stejně jako „Sudety"!) nelze vykládat habsbursky natož velkoněmecky. Takové pojetí existuje (stejně jako "Sudety" vymyšlené pangermány v 19. století - Schönerer - zneužitím antického názvu) jen v geopolitických vizích nepřátel české státnosti, počínaje Bismarckem a konče neonacisty všeho druhu. (V zahraničí dokonce vycházejí noviny „Mitteleuropa" s portrétem Franze Josefa v záhlavÍ. Nejde o nekrofilii, nýbrž o „geopolitiku".) Autor na tuto potíž naráží sám při geografickém vymezování zvoleného prostoru. A jak jinak - nakonec mu vychází ztotožnění tohoto jinak nedefinovaného „středoevropského prostoru" se zaniklým regionem habsburské říše. Prostorem, který personální unie Habsburků unifikovala armádou a katolicismem, pro kterou všichni ostatní byli kacíři, „nepřátelé trůnu a náboženství". A která se proto zákonitě ocitla nejdříve v pozici „starého nemocného muže", později na smetišti dějin. Josef Kroutvor si vypomáhá Palackým federalistou. Neoprávněně protahuje tuto ideu až do roku 1865, do spisu „Idea státu rakouského", který považuje z neznámých důvodů za nejdůležitější Palackého spis. Poté mu vztah k Rusku po nevyplněných nadějích austroslavistů připadá jako neoprávněná naděje Slovanů. Nakonec argumentuje železnou oponou, která definitivně odpoutala tzv. střední Evropu od Západu, přimkla ji k Východu, a od které se republikánské Rakousko potichu odpoutalo. Zde již Kroutvor těžce pokulhává - kdyby prostudoval např. spis habsburského legitimisty Forstera „Evropa a německá otázka" (1946), věděl by, že federalizované Rakousko bylo smyslem legitimistů již před I. světovou válkou, přičemž se počítalo se slovanskou převahou jako s axiomatem budoucího vývoje. To však nemohla ani německá, ani austrohungarská nobilita strávit. Raději rozpoutala sebezáhubný kolotoč dějin. Co se „odpoutaného" Rakouska týče - výsledek mocenské rovnováhy velmocí roku 1955 neurčovali Rakušané sami. Není divu, že autor dochází až k otázce smyslu české národní existence v koncepci kritika H. G. Schauera (1887). Pak mu odnárodnění nebo přenárodnění „není tak nesmyslnou obavou". Toto „přenárodnění" pak zcela naplní nacisté svým „Umvolkung", k němuž vybízejí především české kolaborantské kruhy. Děje se tak ve smyslu instrukcí Reinharda Heydricha, který dělí český národ na tři třetiny. Jednu je třeba poněmčit, druhou zotročit a poslední, nezvládnutelnou, vyhubit. Sekundují mu Frank, Friderci, Daluege i omlouvaný von Neurath.

Kroutvor opomněl jeden podstatný faktor. Skutečnou národní, lidovou revoluci, jejímž dovršením bylo vystoupení legií v I. světové válce. To, co je pro některé jen jakousi episodou dějin u jakéhosi amorfního obyvatelstva, je pro český národ podstatou zápasu o národní a sociální existenci v Evropě - nikoli v jakémsi umělém „středoevropském prostoru". Pojem národa, zejména pojem lidu, který je aktivním činitelem dějin, je v této koncepci zcela vytěsněn na okraj badatelského zájmu. Na neštěstí pro badatele a bez hlubšího významu pro dějiny českého národa, Kroutvor není sám. Připomeňme jen publikaci Tomáše Zahradníčka, „Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci, Ukrajinci 1914-1918.", Praha 2000. A máme opět stejnou koncepci. V opozici proti Zahradníčkově koncepci by bylo klidně možno napsat knihu, „jak prohrát cizí národy. Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Ukrajinci, Chorvati, Srbové, Slovinci, Makedonci, Rumuni, Italové proti Habsburkům, Němcům a Maďarům 1914-1919." Oproti tomu již T. G. Masaryk správně vymezil českou otázku nejen jako otázku evropskou, nýbrž jako otázku světovou, jak je tomu u všech malých národů. Politické hrátky s habsburkismem zapadají dnes do našeho prostředí jako fosilie zaniklé geologické éry.

Obraťme se k současnosti. Česká inteligence by měla projevit více smyslu pro exaktní poznání reálií konce rakouské monarchie a vzniku ČSR. V tomto směru je jednou z mála vynikajících objektivních prací monografie Petra Prokše, „Konec říše Habsburků", Praha 2004, která sice rovněž bazíruje na střední Evropě, ale rozebírá též podrobně konstrukci tzv. německé Mitteleuropy. Pro význam odkazu všech československých republik, pro poučení z nezdarů, a naopak též z úspěchů, kterých tyto republiky dosáhly. A dnes? Nejsme stát jednoho trůnu a jednoho náboženství. Televizní snahy propagovat takový stát nemají reálnou šanci. Náš národ vždy více inklinoval k „republikánskému kacířství". Naše tradice nás v tomto směru zavazují mnohem více než tradice protireformace a habsburkismu. Neexistuje jediný důvod, proč by měla nadále pokračovat kampaň, kterou lze označit podle kancléře Schuschnigga i maďarského historika Fejtö jako „rekviem za mrtvou říši". Kampaň pro morální resuscitaci zaniklého státu, o kterém již roku 1880 britský premiér lord Gladstone řekl: Rakousko bylo vždy zarytým nepřítelem svobody v každé evropské zemi, ale na rozdíl od Ruska nikdy nepřálo ani svobodě Slovanů, odporovalo sjednocení Německa, bránilo vytvoření Belgie a nehnulo prstem pro osvobození Řecka, takže neexistuje případ či jediné místo na mapě, kam by se dalo ukázat prstem a říci: tady Rakousko udělalo dobře. Česká inteligence by měla zaujmout zásadový postoj k habsburkománii, vystoupit ze silencia a dáti najevo, na které straně barikády stojí. Nejsme vlastní dědicové habsburkismu, tím méně jeho pohrobci. jak pravil Palacký – „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm."

Národ, který si neváží své historie, si ji musí čas od času zopakovat.

 T. G. Masaryk (*7.3.1850,+14.9.1937)

(Z publikace Živé hodnoty Masarykova Československa, 2009, str. 172-180; vydáno s laskavým svolením prof. PhDr. Bohumíra Blížkovského, CSc.)