České národní listy

Restaurace habsburkismu v České republice IV

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Kroutvor opomněl jeden podstatný faktor. Skutečnou národní, lidovou revoluci, jejímž dovršením bylo vystoupení legií v I. světové válce. To, co je pro některé jen jakousi episodou dějin u jakéhosi amorfního obyvatelstva, je pro český národ podstatou zápasu o národní a sociální existenci v Evropě - nikoli v jakémsi umělém „středoevropském prostoru". Pojem národa, zejména pojem lidu, který je aktivním činitelem dějin, je v této koncepci zcela vytěsněn na okraj badatelského zájmu. Na neštěstí pro badatele a bez hlubšího významu pro dějiny českého národa, Kroutvor není sám. Připomeňme jen publikaci Tomáše Zahradníčka, „Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci, Ukrajinci 1914-1918.", Praha 2000. A máme opět stejnou koncepci. V opozici proti Zahradníčkově koncepci by bylo klidně možno napsat knihu, „jak prohrát cizí národy. Češi, Slováci, Rusíni, Poláci, Ukrajinci, Chorvati, Srbové, Slovinci, Makedonci, Rumuni, Italové proti Habsburkům, Němcům a Maďarům 1914-1919." Oproti tomu již T. G. Masaryk správně vymezil českou otázku nejen jako otázku evropskou, nýbrž jako otázku světovou, jak je tomu u všech malých národů. Politické hrátky s habsburkismem zapadají dnes do našeho prostředí jako fosilie zaniklé geologické éry.

Obraťme se k současnosti. Česká inteligence by měla projevit více smyslu pro exaktní poznání reálií konce rakouské monarchie a vzniku ČSR. V tomto směru je jednou z mála vynikajících objektivních prací monografie Petra Prokše, „Konec říše Habsburků", Praha 2004, která sice rovněž bazíruje na střední Evropě, ale rozebírá též podrobně konstrukci tzv. německé Mitteleuropy. Pro význam odkazu všech československých republik, pro poučení z nezdarů, a naopak též z úspěchů, kterých tyto republiky dosáhly. A dnes? Nejsme stát jednoho trůnu a jednoho náboženství. Televizní snahy propagovat takový stát nemají reálnou šanci. Náš národ vždy více inklinoval k „republikánskému kacířství". Naše tradice nás v tomto směru zavazují mnohem více než tradice protireformace a habsburkismu. Neexistuje jediný důvod, proč by měla nadále pokračovat kampaň, kterou lze označit podle kancléře Schuschnigga i maďarského historika Fejtö jako „rekviem za mrtvou říši". Kampaň pro morální resuscitaci zaniklého státu, o kterém již roku 1880 britský premiér lord Gladstone řekl: Rakousko bylo vždy zarytým nepřítelem svobody v každé evropské zemi, ale na rozdíl od Ruska nikdy nepřálo ani svobodě Slovanů, odporovalo sjednocení Německa, bránilo vytvoření Belgie a nehnulo prstem pro osvobození Řecka, takže neexistuje případ či jediné místo na mapě, kam by se dalo ukázat prstem a říci: tady Rakousko udělalo dobře. Česká inteligence by měla zaujmout zásadový postoj k habsburkománii, vystoupit ze silencia a dáti najevo, na které straně barikády stojí. Nejsme vlastní dědicové habsburkismu, tím méně jeho pohrobci. jak pravil Palacký – „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm."

Národ, který si neváží své historie, si ji musí čas od času zopakovat.

 T. G. Masaryk (*7.3.1850,+14.9.1937)

(Z publikace Živé hodnoty Masarykova Československa, 2009, str. 172-180; vydáno s laskavým svolením prof. PhDr. Bohumíra Blížkovského, CSc.)

PhDr. Zdeněk Mahler:  Zůstáváme věrni?

Braňme pravdu a dobro pro všechny I

Odpor k tomu, abychom zakládali svůj život na lži a výmyslech, má u nás tradici. Stačí vzpomenout na Masaryka. Ten kdyby vstoupil do našich současných problémů, ten by s tím pěkně zacIoumal. Za první republiky se taky kradlo, ale byl tu nějaký mravní maják, kterému se dnes kdekdo pošklebuje – „Tatíček Masaryk“. Když se president Masaryk dověděl, že je nějaký ministr zapletený do korupce, stačilo, aby mu nepodal ruku a ten pán se sbalil a šel… Dnes se ve vládnoucích  vrstvách mluví o tom, že morálka je virtuální pojem. Masaryk v politice zhodnocoval vše, co souvisí s českými dějinami a z nich dovodil, že česká politika musí být evropská, světová. Podařilo se mu na tom vybudovat ideu českého státu. Na čem je založena idea současného českého státu? Žádná není!...   

Nepřízní dějin jsme byli mnohokrát dekapitováni, zbaveni hlav. Byly odtud vyhnány desítky českých šlechtických rodů a tisíce vynikajících měšťanských rodin, intelektuální elita od univerzitních učitelů po kněze. Ti, co zůstávali, byli nevolnicky přivázáni k panstvím, byli to plebejci. Nad plebejstvím jedni ohrnují nos, protože plebejci přežívali dík různým i nectným kompromisům a přikrčenosti, ale na druhé straně i dík úporné pracovitosti a schopnosti přežít. Díky tomu jsme přežili, ale tu ohnutou páteř si neseme dál. Lidé tu neumějí vystoupit s názorem, který si vyžádá jisté sebeobětování. Za nejsilnější větev naší literatury považuji tu, který zpracovává až děsivé výjevy, ale vypráví o tom s fantastickým nadhledem humorem. Vezměme si Havlíčka, Haška, Hrabala – to je noblesa plebejství, ta schopnost humorného nadhledu…

Spor, který vyvolala církev, zda patří katedrála  církvi nebo státu, je nešťastný. V roce 1999 se skupina lidoveckých poslanců obrátiIa na Ústavní soud a napadla zákon z roku 1954 jako komunistický. Ten zákon přitom bral pouze na vědomí, co tady už dávno existovalo od r. 1918: že areál Hradu je vlastnictví čs. lidu. Pokud by se na tom mělo něco měnit, je to věc parlamentu, soud je od toho, aby dohlížel na dodržování zákonů. Všechny ty další tahanice jsou trapné. Včetně toho, že kardinál Vlk vyhrožuje štrasburským soudem. Ostatně tam leží již spousta žalob od sudetských Němců či od šlechtických rodů, z nichž mnohé tady získávaly majetky jako válečnou kořist. Ti soudci tam samozřejmě neznají historické souvislosti, takže si lze domyslet, na co je zaděláno. Naše geopolitické postavení je složité, vždycky jsme někomu překáželi, a někdo se nás chtěl zmocnit. Padesát generací našich předků zvelebovalo tuto zemi na zahradu - nedivme se, že kdekoho láká.

Z rozhovoru v Magazínu Práva, 20. 12. 2008.)