Reparace a Německo
Když nám německá vláda nechce platit reparace, zažalujeme Německo
u mezinárodního soudu, nebo alespoň oslovíme německé občany, aby za německý stát nám dobrovolně platili reparace? Nebo jaké jiné kroky můžeme činit?
Německo patřilo k těm státům, kdo rozpoutaly první světovou válku. Miliony mrtvých a obrovské materiální škody šly na vrub agresorům. Jejich povinností bylo zaplatit alespoň reparace svým obětem
Bohužel Německo zaplatilo jen část svých reparačních povinností. Jejich oběti musely zaplatit výstavbu válkou poničených měst, vesnic a infrastruktury převážně samy.
Druhou světovou válku rozpoutalo také Německo. Desítky milionů mrtvých, nevyčíslitelné materiální ztráty. Po ústupu Němců zbyla vítězícím vojskům, zvláště na východní frontě, jen „spálená země“, často posetá mrtvými lidmi, od dětí až po muže.
Pařížská reparační smlouva uložila Němcům platit reparace, což po určitou dobu výběrově i činili. Ale stejně tak jako po první světové válce se najednou rozhodli, že nároky některých svých obětí přestanou uspokojovat. Budeme platit, až Německo bude opět sjednocené. Je nespravedlivé žádat po rozděleném Německu zaplacení reparací za Německo celé. Toto tvrzení, které jsme postupně a shodně slyšeli z úst několika vrcholných německých politiků, bylo přijatelné. Mělo svou logiku. A dokonce jsme jejich tvrzení i věřili.
„Po sjednocení Německa v r. 1990 se vytvořily právní a politické podmínky, aby se tato otázka vyjasnila“, řekl Tsipras. „ Ale od té doby reagovaly německé vlády mlčením, právními kličkami a průtahy“, kritizoval v parlamentní debatě v Athénách. „ A já se ptám, protože na evropské úrovni se v poslední době hodně hovoří o morálních otázkách: Je tento postoj morální?“ Debatu vysílala parlamentní televize.
Německá spolková vláda roku 1990 se skutečně vyhýbala jednáním se zeměmi jako Řecko, neboť by se mohlo a mělo také hovořit o reparačních nárocích. Kancléř Helmut Kohl se tak chtěl vyhnout platbám Řecku a ostatním státům, jak ukazují materiály 1989/90, které Spiegel posuzoval. A tak značné části Evropy Němci dosud dluhují velké finanční částky.
Když v Řecku zvítězila levice, vláda se pochlapila a žádá po Německu zaplacení reparací. Řecká vláda své požadavky dosud konkrétně nevyčíslila. Ale to téma zatěžuje německo-řecké vztahy již desetiletí. Ministr zahraničí Nikos Kotsias obnovil nároky před měsícem v Berlíně a spolkový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier požadavek odmítl.Všechny otázky reparací byly právně uzavřeny, řekl. Toto stanovisko s panem ministrem nesdílíme, ale naopak jej zásadně odmítáme. Nevíme nic o tom, že by otázky reparací byly právně uzavřeny.
Na základě řecké studie, která existuje od začátku března 2013 a je označena jako přísně tajná, zkoumá nyní „ Nejvyšší řecký soudní dvůr“ , jaké možné požadavky reparací by mohly být vůči Německu vzneseny. Athénské noviny „To Vima“ však minulou neděli tuto studii zveřejnily. Celkové pohledávky jsou vyčísleny ve výši mezi 269 a 332 miliardami euro.
Zatímco Němci odmítají své reparační povinnosti platit, prostí Němci jsou jiného názoru. V Řecku pobývající dvojice německých turistů překvapenému starostovi peloponéského přístavního města Nafplio odevzdala šek na 875 eur (zhruba 24 000 korun) a vysvětlila, že jsou to reparace z druhé světové války. Informovala o tom ve čtvrtek agentura AFP.
Stejné stanovisko, pokud jde o placení reparací, zaujala německá vláda i v našem případě. Jde o 360 miliard předválečných korun, tedy asi o částku přibližně 3,5 bilionu korun současných.
Němečtí vrcholní politici také nám slibovali, že budou platit reparace, jakmile se Německo sjednotí,. A pak se sjednotilo a od té doby reparace přikrylo hávem mlčení. My jsme se zmohli na požadavek, aby reparace nám zaplatilo někdy již počátkem 90. let. Dopadli jsme jako Řekové. Později jsme to již nedokázali. Nyní máme však vládu méně statečnou. Je pravděpodobné, že se obává jen mluvit o reparacích, nadto o ně Němce žádat. A obrátit se kvůli reparacím na příslušný mezinárodní soud? To již za současné, ale i dřívější vlády, bylo a je snad zcela nemyslitelné.
Nelze ani čekat, že v dohledné době nějaká naše vláda či uznávaná opozice, by byla schopna se obrátit provoláním na německé občany, pokud by oficiální místa SRN odmítla jednat s námi o reparacích, aby za německý stát platili reparace. Kdo tedy by měl za ČR Němcům vše vysvětlit, aby alespoň někteří z nich se na splácení reparací dobrovolně podíleli? To je velká otázka, ale také těžko řešitelná! Spolek či společný postup několika spolků nebude mít dostatečně silnou přesvědčivost. Obdobně na tom bude jednotlivá politická strana nebo skupina politických stran. Za ČR můžou mluvit jen její určité ústavní orgány. Takže pokud budeme chtít získat od Němců reparace, musíme si nejdříve zvolit statečnější parlament a vládu, jinak se k reparacím zřejmě nedostaneme. Ve volebních programech stran, které budeme příště volit, by měl být jasně vymezen požadavek vůči Německu, aby začalo plnit své reparační povinnosti. To je zřejmě možná cesta, jak konečně po tolika letech dosáhnout na reparace.
Začíná se rýsovat však ještě další možnost. Pokud Řecko vznese na Německo požadavek, aby uhradilo válečné škody, které jim způsobilo, přidejme se na stranu Řeků. Požadujme totéž! Pak jistě i další státy se ozvou a budou požadovat na Německu zaplacení válečných dluhů. Za této situace by vše již mohlo jít náležitým směrem.
A zcela poslední možností, jak to vidíme, je, že Německo si uvědomí, že je nejbohatším státem v Evropě a že je jeho povinností reparace zaplatit. Jsou to zejména Němci, kteří neustále mluví o Evropě jako o společenství hodnot. Mluvit však je příliš málo. Musí následovat také činy, tedy splácení reparací. Povinnost agresora nahradit škody oběti, které jí vznikly agresí, zakotvuje zcela jednoznačně i mezinárodní právo. Samozřejmě na vývoj v tomto směru můžou působit s různou intenzitou souběžně i některé z uvedených faktorů.
Bez ohledu na to, že od konce války uběhlo již tolik let, z principu spravedlnosti konkretizovaného Pařížskou reparační dohodou i dalšími mezinárodními dohodami vyplývá pro Německo povinnost zaplatit reparace. Této povinnosti odpovídá i naše právo, i právo jiných států, je požadovat
Dodejme, že hodnotu německého majetku, který jsme po válce konfiskovali, jsme podle Pařížské reparační smlouvy nebyli povinni odpočítat ze svého reparačního účtu. Nevěřícím Tomášům doporučují, aby se s Pařížskou reparační smlouvou seznámili.
Připravil Dr. O. Tuleškov
