České národní listy

S duší, naplněnou pohnutím a smutkem, stojíme tu nad rakví našeho velikého mrtvého. Díváme se na ten veliký, tak nadměrně vyplněný život, jenž obsáhl bezmála celé století, myslíme na to ohromné bohatství duševní práce a činů jeho života, promýšlíme smysl této veliké životní pouti – a v duši naši vchází ponenáhlu klid, jasnost, jistota, pevnost a hrdost.

Jak nebýt klidný a pevný, když vidíme tu jasnou a přímou cestu, již nám, tento život ukázal! Jak nebýt nábožně a důstojně hrdý, když vidíme, že tento národ a stát má a dává sobě a jiným, současné době a dnešnímu světu muže, jenž je z oněch velikých ukazatelů života, jaké jen za celá století národu a lidstvu Prozřetelnost poskytuje.

Osmdesátsedm let dokonale vyplněného života, z něhož přes šedesát let věnoval zápasu o pochopení člověka, přemýšlel, jak zvládnout metafysický problém života a světa, a jak vysvětlit všecky otazníky života duchovního a kulturního, politického a sociálního, jak přemoci všechny obtíže praktického žití národa a denně organizovat a vést stát, jak prakticky poznat sebe, národ, stát, Evropu, všechny národy ostatní a jejich problémy; a přitom po dobu více než padesáti let denně podstupovat těžké politické zápasy v konkrétních otázkách a konal i všechnu drobnou politickou práci nejdříve ve svém národě, pak ve staré monarchii, pak v evropské krisi a světové válce, pak zakládal a budoval stát a přitom stále připravoval pro nás, kteří jsme zde zůstali, odkaz a cesty, po nichž máme nyní dále nést Masarykovu pochodeň, tak skvěle světem zářící!

To je ve zkratce život Masarykův. Jeho cesta kolem světa za války – v nejtragičtějším okamžiku vývoje moderního světa, kdy takřka všecky problémy moderního člověka se shrnuly do zápasu hrozných čtyř let – je symbolem celé jeho činnosti myšlenkové a politické  a jeho světově rozlohové universálnosti.

V těch letech osmdesátých přišel do Prahy na universitu a v prvním asi dvacetiletém období své činnosti jako vědec, filosof, kulturní a sociální buditel a průkopník včlenil náš do té doby hodně provinciální národní a kulturní vývoj do vývoje světového. Rozvířil, znepokojil, ovlivnil a zúrodnil náš národní svět všemi problémy tehdejšího života a světa. Položil jednotlivci problém náboženský a rozbil u nás náboženský liberalismus a indiferentismus, naši mladou filosofii a vědu, žijící z prostředí německého, rozšířil na oblasti západoevropské a světové, romantické naše slovanství vedl na cesty reální, praktické a skutečností určované, naše lokální vlastenectví všemi silami přenášel do obzorů evropských a světových, naše místní spory v denní politice, v umění, literatuře a ve vědě postavil pod světelné paprsky evropské a světové kritiky, náš problém sociální a dělnický předložil naší buržoasii a našemu kulturnímu světu v rámci sociální přeměny Evropy a světa 19. a 20. století a s hlediska filosoficko-sociologické kritiky tehdejší oficiální socialistické doktríny; jedním slovem: dokonal myšlenkově, duchovně a kulturně naše národní obrození. Masaryk byl posledním našim národním, duchovním a mravním osvoboditelem.

Byl posledním a největším také tím, že obrození duchovní vyvrcholil obrozením politickým a státním. Od počátku 16. století země české upadají a teprve koncem století 18. objevují se nesmělé počátky vzkříšení. A Masaryk je dovršitelem opětného vzmachu a definitivního našeho vítězství.

Od let devadesátých vstoupil do praktické politiky, dával filosofii a vědě vždy úkol praktický. Pravda v myšlení a vědě se hledá proto, aby se uplatnila v denní životní praksi. V denní praktické politice položil se mu první problém: postavení obrozeného národa ve staré monarchii a v Evropě. Aby našel jeho správnou cestu k politické svobodě, zkoumal především jeho filosofii dějin. Aby viděl správně postavení staré monarchie, zkoumal celý problém Evropy a problém kulturního, politického a sociálního vývoje světa. A tak se stává Masaryk od let devadesátých vlastně ve své osobě ztělesněním a soustředěním 19.a 20. století, s jeho bolestmi, s jeho problémy, s jeho vývojem.

Francouzská revoluce je oním mezníkem, jenž zpečeťuje rozklad středověké Evropy. Počínajíc René Descartesem vytváří se racionalistická Francie a odtud osvícenství a racionalistická filosofie nastupují cestu po ostatní Evropě; rozkládají celý svět klasicismu 18.století, pomocí přírodních věd a vědy vůbec, přinášejí ideu pokroku, ideu vývoje a pak celou filosofii francouzské revoluce: ideu rovnosti lidí, práv člověka a občana, ideu svobody, humanitní ideu mezinárodního bratrství a konečně celou ideologii moderní demokracie.

Masaryk, přemýšleje o svém národě, o střední Evropě, o Evropě a světu v druhém období své životní dráhy, stále se vrací k tomuto východisku moderní Evropy a k těmto základům 19. a 20. století, soustavně je připínaje na vývoj civilizace anglické a revoluce americké.

Z osvícenství nám vyrostl moderní člověk. Moderní individualism ve filosofii vytvořil a rostl romantismem literárním a uměleckým, sociálním i politickým ze začátku 19.století. – Montesquieu a Rousseau a Washington a Lincoln jsou stejně nositeli své doby a tvořiteli doby nové jako Victor Hugo a Byron, Goethe a Puškin. Boj proti zbytkům aristokratismu, theokratismu a vůbec předrevolučního antidemokratismu, jenž se projevuje revolucí z roku 1830 ve Francii, romantickým sociálním hnutím kol roku 1830 v Anglii, prvními zápasy o liberalism v Německu a hnutím děkabristickým v Rusku, je projevem postupující revoluce duchovní, politické a sociální v celé Evropě. Revoluce v roce 1848 je v celém svém romantismu politickém a sociálním vyvrcholením období romantického zápasu o nového porevolučního člověka, zápasu, jenž se vyhranil vývojem 19. století v triumf buržoasie a tak zv.  buržoasní civilisace. Znamenal také triumf ideje národní, jež ve své moderní formě mohla nalézti svůj výraz teprve tehdy, když středověké sociální kastovnictví padlo, do kulturního a politického života přišel prvek lidový a rychlým vývojem se vykrystalisoval v celé národní kultury. Individualism a romantism, vyšlý z revoluce francouzské, je  humanismem století 19. a přípravou k zrození politické demokracie evropské.

Zkoumaje mezi lety 1880 až 1900 úkoly a možnosti vývoje svého národa, sledoval Masaryk tento veliký duchovní, sociální a politický zápas evropského světa. Promyslil, prožil a takřka se probolel celou tou problematikou, kterou tyto události a celý duchový vývoj Evropy sebou nesl. Viděl první začátky evropské demokracie, připínající se na tradičně se vyvíjející demokracii anglosaskou a americkou, viděl vznik, vzrůst a vývoj liberalismu politického a hospodářského v třicátých letech 19.století, a dobře pozoroval, jak v revoluci roku 1848 objevují se první zárodky nového přerodu této politicky veliké doby příchodem problémů sociálních a přípravou sociálních revolucí. Snažil se přesně vystihnouti, kam jde tento nový přerod, jaký je smysl a vývoj moderního kapitalismu a socialismu 19. století a vědeckého socialismu marxistického, a hlavně, co je a má býti pro naši společnost, náš národ, Evropu a svět nově se rodící demokracie.

Dochází k závěru, že se po vítězství třetího stavu během 19. století a po ustálení a upevnění národních kultur a národních států v Evropě hlásí v každém státě a národě o podíl na moci a nové lepší existenci stav čtvrtý, dělník, rolník, malý a střední pracovník rukou i ducha, že je to existenční otázka celé politické společnosti 19. století, že – přes a nad mocenskými rivalitami velikých států a národů – je položena ve své integrálností světovou válkou v roce 1914 a že v tomto smyslu prožívá evropská společnost poválečná svůj nový existenční a osudový boj gigantických rozměrů právě dnes. Je to přerod staré demokracie buržoasní v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší demokracie humanitní, v níž by všechny třídy a všichni občané dostali své správné místo v novém harmonickém celku státním a národním. A pochopením tohoto vývoje a nenásilné, klidné vývojové  včlenění našeho národa a nového státu v něj – v tom vidí Masaryk pro budoucnost záruky jeho dnešní svobody a jeho trvalého vítězství.

To, co dnes žije Evropa, ta směs bojů, režimů, revolucí, duševních rozvratů politických, sociálních, národních a mezinárodních hnutí, mravních a filosofických konfliktů – to všecko je problematika Masarykovy osobnosti. A že to pochopil, a že dle toho jednal, je to, co ho činí velikým. Nic z toho, co dnes prožíváme, ho nepřekvapilo, nic ho nezastihlo duševně a mravně, vědecky a filosoficky nepřipravena, nic jím neotřáslo a nic ho z jeho životní, ocelově pevné a logicky přímé dráhy až do posledních chvil před smrtí neodvedlo.

Feudální společnost před francouzskou revolucí byla držena ve své sociální soudržnosti stavovským řádem, třídní autoritou aristokracie a autoritou církve, podepřenou politickým absolutismem monarchie. Revoluce francouzská uvedla v novou společenskou skladbu nejprve třetí stav a dávajíc tak prohlášení práv člověka a občana konkrétní obsah, vklínila tím v politický život ještě širší vrstvy lidové, malého sedláka, malého dělníka, malé střední stavy a tak položila skutečný problém demokracie, lidovlády – vlády ne stavu, ne strany, ne několika stavů, nýbrž vládu všech, vládu lidu, všeho lidu.

Ale tím se této porevoluční Evropě položil automaticky nový problém životní, existenční, osudový: dovede ta naše společnost rozpoutaný revoluční individualism zastavit? Dovede osvobozenému člověku dobře říci, kde jsou meze jeho svobody? Dovede vytvořiti novou společenskou autoritu, jež bude tmelem soudržnosti nové demokratické společnosti – jedním slovem: dovede vytvořit novou demokratickou autoritu, jež nahradí dřívější autoritu monarchie, aristokracie a církve a jež znemožní vývoj rozpoutaného individua v mravní, politický, sociální anarchism a v úplný rozvrat hospodářský?

To už máme před sebou dnešní chaos Evropy a světa – a před tím vším a nad tím vším Masaryka jako filosofa a státníka, klidně, pevně a suverénně s výše 87 let na to vše pohlížejícího a soudícího. Jsme na konci jedné veliké heroické epochy, jež vyvrcholila světovou válkou, jež nás přivedla k přelomu a jež nás staví do jasného a ostrého dilematu: půjde evropská společnost, vytvořená odkazem francouzské revoluce, prošlá systémem liberalismu, v němž se vyžila a jejž opouští – do nějakého nového extrému na levo, či půjde zpět do nějakého extrému na pravo? Vrátí se opět k vytvoření nějaké nové stavovské autority, aby tím spoutala anarchistické instinkty osvobozeného individua, či nespoutaná pokusí se o ideální, prakticky neuskutečnitelné uplatnění absolutní lidské rovnosti a zanikne tak ve válečném chaosu a v katastrofě celé moderní civilizace?

Tento problém postavil se Masarykovi jasně, tak, jak jej vidíme dnes, už v letech devadesátých. „Sociální otázka“, „Česká otázka“ a „Naše nynější krise“, „Moderní člověk a náboženství“, „Rusko a Evropa“ se jím vlastně již obírají a v podstatě jej řeší. Vidím v řešení této otázky nejdramatičtější moment Masarykova duchovního vývoje, jako vidím nejdramatičtější momenty Masarykova života v roce 1917 po revoluci v Moskvě a v Rusku, a v prvních letech samostatného státu u nás.

Masaryk dává na tuto otázku tu odpověď: jako filosof a metafysik Masaryk neříká, že poznáváme podstatu věcí, nýbrž jen že se k většímu poznání absolutna stále a stále blížíme; stejně tak, jako ethik, sociolog a státník, Masaryk neříká, že dokonalý ideální stát a společenské štěstí všech občanů politicky a sociálně uskutečníme, nýbrž jen že účinnou láskou k bližnímu a politicky správným vyrovnáváním potřeb a zájmů všeho druhu máme se denně ideálu tomu stále více a více blížit. To je obsahově i metodicky smysl jeho demokracie. Je prostý tak, jako je prostá každá veliká pravda. Vyrovnává, sbližuje extrémy vývojovou, nikdy nestojící, stále výše a dále svět ženoucí metodou, hledá synthesu, je velikým vyrovnatelem argumentů, cílů a zájmů. Nejde ani o krok zpět do minulosti, ale nedělá si ilusí o ideálních pokusech a o sebe odvážnějších koncepcích. To je ten jeho všestranný realism v životě i ve filosofii.

Víte všichni, co vše prostudoval a napsal o socialismu a komunismu, o krisi moderní buržoasie, inteligence a buržoasní demokracie, co se nabojoval proti dekadentismu, estetismu, rozkladnému modernímu subjektivismu a samovražednému skepticismu, stejně tak jako proti hře na falešný titanism a proti absolutismu všeho druhu. Všecka tato hnutí a myšlenkové směry vycházely z revolučního individualismu a porevolučního romantismu 19. století a všecko to se nám v různých formách objevuje v dnešní chaotické Evropě v oboru myšlení i v oboru životní prakse.

Víte, jak celý život bojoval o vyrovnávání citu a rozumu, jak se bránil také všem vášním a citovostem nacionálním, neboť nestavěl nikdy život a svět na vášních, citu a instinktu, jak to činí některé politické a sociální systémy poválečné. Viděl jasně, jaký krvavý boj a jaké násilí osobní a kolektivní, jaký chaos a bloudění myšlenkové, mravní, politické a sociální vnitropoliticky i mezinárodně by se zmocnilo Evropy a světa, kdyby instinkt a citový primitivism převládl v zápolení mezi státy a národy.

S výše svých 87 let klidně, pevně, platonsky a v duchu křesťanství vyjádřil svou odpověď na všecky tyto otázky dnešní rozvrácené Evropy formulí, jež jest jeho filosofií a praksí životní zároveň:  Ježíš – ne Caesar. A filosoficky shrnuje skvěle tuto celou svou víru, filosofii dějin i praktickou politiku vyrovnaného, pevného, jasně vidoucího člověka v těchto lapidárních, věčně platících slovech:

„Nejhlubší argument pro demokracii je víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a nesmrtelnou duši: to je pravá metafysická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat. Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňováním řádu božího na zemi.“

Je to jen jiná formule pro humanitu a demokracii, nejen co se týče obsahu, nýbrž i metod práce a vývojového uskutečňování nového světa a vyvedení světa dnešního z jeho bloudění. Humanitní demokracie jako systém kulturní, sociální a politický proň není tudíž teorií, systémem myšlenek a thesí nebo schematických institucí. Také není proň otázkou sporu, zdali přijde či nepřijde, zdali se udrží či neudrží. Je to historicko-filosofickým vývojem moderního světa daný mravní, politický a sociální režim a stav, jejž mohou události zadržet, jejž mohou jiné systémy na chvíli přerušit – ale vývoj ten jde nezadržitelně dál, humanitní demokracie přichází a plně přijde.

A demokracie, pokud se týče mravního vývoje jedince, je proň rovnovážná synthesa všech jeho duševních sil, vyrovnanost a vnitřní ukázněnost duše, rovnováha intelektu a citu, heroická uvědomělá síla lidského já a současně náboženská pokora před světem a jeho metafyzickým problémem, před člověkem v jeho milionových masách a před právem každého z nich na štěstí a opravdu lidský, svobodný život. Je to velká synthesa a veliká stálá, pevná rovnováha, velký klad lidské duše, podškrtnutí a zaujetí kladného postoje ke každému problému života: ke každému já, ke každé třídě, ke každému národu, k celému problému vnějšího světa. Je to odpor proti každému násilí, ať duchovnímu, ať materiálnímu, a tudíž i právo a důsledná rozhodnost proti násilí se bránit. Masarykův život je veliký boj s jeho vlastním já o vnitřní vyrovnanost, jasnost, pevnost, boj se světem vnějším a jeho problémy, o plné, kladné jeho pochopení, boj proti každému negativismu, pro plnou harmonii jedince a světa, pro metafysickou synthesu člověka a světa. Tím vším chtěl být a byl Masaryk.

Masarykův život vyvrcholil světovou válkou, po níž už jen své životní kredo v synthese uplatňoval. V šedesátipěti letech, ve chvíli, kdy byl se svým duševním vývojem v jeho plnosti vyrovnán, octl se tento moralista a filosof před problémy pro mravní osobnost a pro státníka nejpotřebnějšími: před užitím násilí, nota bene masového, před velikou osudovou válkou.

I tehdy všecky ty strašné problémy války ovládl: vyřešil si nejprve mravní problém války sám pro sebe, problém revoluce pro národ a tvoření národního revolučního vojska, a ve formě zřídka v dějinách národů uskutečněné stal se vítězným vůdcem národa, bojujícího o svobodu. Stal se presidentem Osvoboditelem. Právem se říká: zřídka kdy muž, vyšlý z nejnižších vrstev národa, došel do těch závratných výšin světového vypětí, světového dění, světového rozhodování, mezinárodního triumfu a národní a státní apotheosy, jako je to v jeho případě. Dnes, ve chvíli jeho odchodu, vidíme, že to není jen triumf a uznání národní a státní. Je to uznání světové.

A měl ještě jedno veliké životní zadostiučinění: žil ještě skoro celých devatenáct let po uskutečnění svého triumfu, dal do služby státu a národa svou víru, svou moudrost, svou zkušenost a svou železnou vůli v době válkou rozvrácené, budoval se svými spolupracovníky den ze dne dle svých ideí, dle vývoje světa a Evropy, dle rozpoznání sil u nás a kolem nás, náš systém demokracie, naši vnitřní správu, naše hospodaření, naše vojsko, naši zahraniční politiku – umísťuje tak náš nový život a stát v poválečný systém Evropy a mezi ostatními národy světa.

A byl šťastným mužem nejen svým životním triumfem, nýbrž i ve svém odchodu: odcházel s vírou, že dílo, jež založil, je založeno pevně, že všichni společně je zvládneme, že dědictví jeho je v dobrých rukách a že náš stát a všichni naši občané všech tříd a národností jsou a budou na výši.

Jak máme truchlit nad tímto velikým životem v jeho odchodu, když se díváme na tento skvělý, uzavřený životní kruh, jenž sám v sobě je velikou výzvou k nezdolné víře v dobro, v positivno, v úspěch, v blahodárný, do nejvyšších výšek stoupající mravní vývoj, jenž sám o sobě ve chvíli odchodu představuje nám harmonii samu! Jak je krásné a povznášející vidět, že tento veliký bojovník života, jenž se nikdy žádnému boji nevyhnul, odchází ve chvíli těžkých problémů a bojů v celém světě v harmonii sám v sobě, se svou vírou v Prozřetelnost, v harmonii se svým prostředím, se svou vírou v člověka – v konečný triumf člověka, v triumf spravedlnosti a práva, triumf humanity u nás, v Evropě a ve světě!

V té pevné víře v šťastnou budoucnost a v tom úsilí o harmonii života osobního i národního a státního je nám vzorem v naší další práci: bude nám symbolem naší vývojové harmonie třídní a sociální, symbolem stále obnovované harmonie stran a osob, symbolem harmonie našich národností ve státě. Je a vždycky bude pro nás všecky velikou výzvou, hledat stále a stále cesty, jak se seskupit ve jménu humanity a demokracie ke společnému dílu, k němuž nás osud všecky v tomto státě povolal.

Volám Vás všecky bez výjimky, od leva do prava, od poslední vísky až k tomuto hlavnímu městu, od Aše až k Jasině, Vás všecky, kteří myslíte nejvíce na problémy sociálního tohoto státu, a Vás, kteří se věnujete nejvíce problémům národnostním – všecky bez rozdílu volám Vás v duchu a v památce našeho prvního presidenta k plnění jeho odkazu a k budování jeho díla – k dobudování naší spravedlivé, pevné, nezdolné, vývojové humanitní demokracie.

Masaryk, zůstávaje i při svém odchodu stále mezi námi, je nám všem příkladem a výzvou. Příkladem velké víry v člověka, jíž je dnes Evropě a světu tolik potřebí. Výzvou, abychom v harmonii mezi sebou, v dobré vůli a přátelství ke svým a sousedům i všem ostatním národům v Evropě a ve světě budovali svůj státní organismus a svou politickou, sociální a národnostní spolupráci tak, že bychom vytvořili z tohoto svého místa v Evropě dokonalý, harmonický, sociálně, národnostně a politicky spravedlivý stát, jenž bude hoden toho, který nám právě odchází, jenž bude mezi státy tím, čím byl Masaryk mezi námi, a tím, čím byl Masaryk ostatnímu světu.

Výzva ta znamená, že máme zůstat Masarykovi věrni. Louče se s ním jménem Vás všech slibuji, že této výzvy uposlechneme.

Presidente – Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!

Sborník „Věrni zůstaneme“, Brno, 2014