Rakouští pangermáni
V.
Po potlačené revoluci 1848 nastala doba neoabsolutismu, vystižně by se dala charakterizovat, že to byla josefínská centralistická politika bez josefínských reforem a pokroku. V Uhrách vládl krvavý teror s cílem zničit sily spjaté s revolucí. Vůči Čechům se postupovalo jinak. Vědělo se, že mají obavu z germanizace a tak jim bylo dáno na vědomi, že když budou podporovat dynastii, bude je chránit před zapojením do Velkoněmecka. Je málo známou skutečnosti, že rakouská vláda v roce 1849 odvolala rakouské delegáty z Frankfurtu a prohlásila, že spojení Rakouska s Německem nemůže překročit definici o volné alianci a bude se podobat tradičně chápanému spolku německých knížat. Čechům bylo ještě naznačeno, že někdy dostanou zastoupení ve vládě. Toto nepříliš jasné a nejistě závazné stanovisko pobouřilo nacionálně a velkoněmecky smýšlející Němce v alpských i českých zemích. Státoprávně nemohli nic dělat, ale ideologicky se zapojovali do pangermánského myšlení. Nevytvoří za tím cílem politIckou stranu, ale stranu, ale svým programem proniknou do jiných, někdy i později založených občanských stran a hlavně do sféry četných spolků. Nacionalismus v Německu měl někdy až nepoznatelné kořeny v hluboké minulosti, Evropa jej poznala až ve formulaci na katastrofu z let 1805 - 1806 a na následnou napoleonskou nadvládu. V německém nacionalismu byla i odpověď na nacionalismus zrozeny ve francouzské revoluci a využívaném Napoleonem.
Po porážce Napoleona zachvátila nacionalistická euforie snad všechny vrstvy a nejenergičtěji se prosazovali studenti a inteligence. Nacionalizmus posiloval německou odhodlanost v boji a k obětem a spisovatelé a básníci horovali pro společnou vlast všech Němců v jednom státě. Snad jen kancléř Metternich si uvědomoval smrtelné nebezpečí pro existenci mnohonárodnostního německého státu. Nacionální německý radikalismus nutně vyvolit obranné reakce u Čechu, Poláků, Slovinců, Srbů a u jiných národů v Evropě, hlavně však u západních Slovanů.
Po roce 1848 se dlouho německá politicky angažovaná inteligence dohadovala, zda budoucí řešeni má byt velkoněmecké či maloněmecké. Rakousko by mělo do plánovaného státního celku vstoupit jako celek, tedy se zeměmi obydlenými neněmeckým obyvatelstvem. Pro habsburské koncepce byl dostatek sympatií v jihoněmeckých státech, kde tamní monarchové měli obavu ze silného Pruska. Celý problém nakonec rozřešil O. Bismarck v letech 1866-1871 ve prospěch maloněmeckého řešení, vytvořením sjednoceného Německa pod pruskou hegemonii a vyloučením Rakousko-Uherska. Vyloučení nebylo tak jednoduché, podunajská monarchIe měla být pomocníkem, který by uskutečňoval pokyny z Berlína. Tomu tak bylo až do roku 1918. Rakouským a českým Němcům toto pojetí vyhovovalo, spojovalo je se silným Německem a současné od nich nežádalo porušení věrnostI habsburskému státu a jeho dynastií, která je vybavila privilegovaným postavením, aby mohli plnit úlohu panského národa. Bismarck si byl také vědom toho, že v jeho dobách supervelmoc Německo, posílené o habsburské državy, by vyvolalo protiněmeckou koalici, ve které by byly Francie, Rusko a Anglie. Uvažoval správně, stalo se tak během první i druhé světové války, kdy Německo sáhlo po světovládě.
Zájmy nejvlivnějších představitelů habsburského státu a německých nacionalistů v Rakousku se slaďovaly v podstatné věci: zvětšit monarchii a udělat z ní středoevropskou a balkánskou velmoc Pro pangermány to znamenalo rozšíření území ovládané Němci. Potřebovali agresivní, ale úspěšnou politiku. Motivů k agresivitě měla Vídeň dost, zajištěné vítězství se mohlo realizovat jen za pomoci Pruskem vedeného Německa.
Malá Sardinie se stala střediskem italského sjednocovacího hnutí, ani válečné tažení rakouských vojsk tomu nezabránilo. Vojenský a diplomatický bankrot obracel oči německých nacionalistu opět k Berlínu. Vídeň si zapamatovala jednu zkušenost, že kolem krystalizačního jádra (Sardinie) vznikla silná Itálie. Vytvořením sjednocené Itálie dohrálo Rakousko svou úlohu jako středomořská velmoc. Proto si Vídeň hlídala další středisko, kolem kterého by se mohla sjednotit: například jižní Slované, a tím bylo Srbsko. Čechy se nemohly stát centrem sjednocení západních Slovanů neměly svůj stát a geograficky nebyly ve výhodné pozici, Poláci v té době také nemají svůj stát a žiji pod Pruskem, Rakouskem a Ruskem. Pangermáni začali propagovat preventivní válku proti Srbsku. Silný jihoslovanský stát by vyřadil Rakousko - Uhersko z vlivu na Balkáně. Proto snaha nedovolit, aby vznikl, když vznikne, tak jej likvidovat. Viz osud Jugoslávie v roce 1941 a v současné době. Pangermánský program pronikl také do pamětního memoranda K. Brucka (1798 1860), rakouského finančníka, politika, ministra financí, poslance frankfurtského sněmu. V roce 1859 navrhl spojení Rakouska s Německem. aby vznikl národ o 70 milionech a vytvořil si tak německou převahu nad ostatními národy. "Jen posíleni německého národa v Rakousku bude znamenat posíleni monarchie." Žádá posílení německého ducha a odstranění separatistických choutek neněmeckého obyvatelstva. „Žádná velmoc neměla využívat národnostních poměru a lovit v těchto vodách", myslel tím Rusko a na Balkáně se obával vlivu Anglie. Jen spojení s Německem umožni expanzi na východ, podél Dunaje. K. Bruck byl přímo modelem pro situaci, kdy finanční kruhy, nacionalisté a monarchie se spojuji k dobyvatelským cílům a k potlačeni národního hnutí neněmeckých národů. Rakousky monarcha nebyl přímo nadšen, ale i na něho doléhala realita dne, Prusko se stalo státem lačnícím po moci a neustále sílilo. Rakouská moc v té době upadala
Rakousko bylo sice v roce 1866 poraženo zničujícím způsobem, ale pangermánský program nebyl likvidován, naopak, přiblížil se o další krok ke své realizaci. O. Bismarck si nechtěl udělat z Rakouska navždy protivníka, chtěl ho získat jako pomocníka. Přes Rakousko vedla cesta na Balkán, do Turecka. do Asie. Proto kapitulační podmínky byly relativně mírné. Z pozice poraženého státu, který se napříště již nesmí plést Prusku do německé politiky, se mohla Vídeň dostat za války prusko - francouzské, ale tato možnost nebyla využita. Z mnoha důvodů, jedním byla skutečnost, že Němci v Rakousku by podobnou angažovanost na straně Francie nepodpořili, jen Češi v té době cítili sympatie k Francií. \/ roce 1871 bylo Německo sjednoceno pod pruským vedením, bylo to reakční vedeni, ale s vysokým smyslem pro technický pokrok. Uvedený rys, nutný pro válečné úspěchy, bude i rysem nacismu Pro rakouské historiky dodnes zůstává problém, že spojení s Německem, ať pruským, případně nacistickým, Rakousku neprospělo. Na jednu pikantní okolnost musím upozornit. Během války v r. 1866 by Prusko uvítalo neklid v Horních Uhrách, ale pruští agenti nebyli na Slovensku vyslyšeni, nechtěně se potvrdilo, že tedy reálně neexistuje nějaké panslovanské protimonarchistické spiknuti, Slováci byli k pruským nabídkám hluší.
K problematice pangermanismu, Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
