Prof. Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 4
Prof. Václav Pavlíček – Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy 4
Odsun Němců
Žádný dekret se netýkal odsunu německého obyvatelstva. Transfer byl aktem mezinárodního práva. Nemohl by být proveden, kdyby orgány působící na straně státu, který je měl přijmout, k tomu neposkytly nezbytnou součinnost.
Odsun byl uskutečněn podle plánu vypracovaného spojeneckou komisí zřízenou rozhodnutím Postupimské konference. Tento plán byl sdělen diplomatickými nótami těchto států československé vládě ve dnech 28. 11. a 3. a 7. 12. 1945. Stanovil kvóty a časový plán tohoto odsunu. Před tímto organizovaným odsunem ovšem docházelo k útěkům a vyhánění německého obyvatelstva, mezi nimi i říšských Němců, arizátorů a příslušníků potlačovatelského aparátu, nových německých kolonistů, kteří obsadili zemědělské usedlosti, z nichž byli předtím vyhnáni Češi, aby byl vytvořen základ k úplné germanizaci území Čech a Moravy. Utíkali organizátoři teroru, příslušníci gestapa a dalších složek potlačovatelského aparátu.
V diplomatických nótách k provedení odsunu bylo uvedeno, že kontrolní rada pro Německo rozhodla na zasedání v Berlíně 20. listopadu 1945 o plánu transferu Němců z Československa. Z celkového počtu 2 500 000 Němců byl do amerického okupačního pásma povolen odsun 1 750 000 osob a do sovětského okupačního pásma 750 000 osob.
I organizace transferu německého obyvatelstva se uskutečňovala v součinnosti s představiteli vojsk spojenců působících na československém území. Od září 1945 do listopadu 1945 například několikrát jednali českoslovenští představitelé s reprezentantem hlavního štábu XX. sboru armády USA generálem Harmonem, který měl sídlo v Plzni, tento generál přislíbil technickou a další pomoc při organizaci odsunu.
Po předání nót ohledně odsunu došlo k několika jednáním mezi představiteli USA a Československa. Při jednání 10. dubna 1946 se projednával plán odsunu do amerického okupačního pásma po 1. květnu 1945. Smlouva o odsunu 600 000 Němců do sovětského pásma byla uzavřena mezi představiteli sovětské okupační moci v Německu a československým vládním zmocněncem 1. 6. 1946. Předtím totiž dne 21. 12. 1945 oznámil sovětský velvyslanec, že do sovětského okupačního pásma bylo již přijato 770 840 osob, a proto se další odsun okamžitě zastavil.
Dvojstranná jednání o odsunu německého obyvatelstva se uskutečňovala v jeho průběhu na různé úrovni mezi představiteli Československa i USA a Sovětského svazu. Řešily se zejména různé technické problémy.
Závěrečná jednání proběhla ve dnech 15. – 17. 9. 1946 mezi československou vládní delegací a sovětským generálem Lukjačenkem a americkým generálem Clayem.
Rozhodnutí o odsunu, ale i o jeho průběhu, bylo výsledkem mezinárodních jednání a uzavřených dohod. Ani uskutečňování odsunu nebylo výlučně československou záležitostí, ale výsledkem vzájemné spolupráce všech zúčastněných stran.
S odsunem německého obyvatelstva ovšem souvisel ústavní dekret č. 33 Sb. z 2. 8. 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
Tento dekret vycházel ze stanoviska, že státní občanství těchto osob zůstalo nezměněné jako bylo před Mnichovem, a to v souladu s ustanovením ústavního dekretu o obnovení právního pořádku. Teprve tímto dekretem z 2. 8. 1945 Československo propustilo ze státního svazku občany, kteří podle předpisů německých a maďarských (i podle mezinárodních smluv) se staly příslušníky těchto států. Teprve tímto ústavním dekretem československý stát uznal za platný stav ten, který již dříve uznaly za platný německý a maďarský stát. Podle právního řádu těchto států se nepřipouštělo dvojí státní občanství. V dalších ustanoveních dekretů se rozhodlo o státním občanství těch Němců a Maďarů (zejména ze Slovenska), na které se předchozí ustanovení nevztahovalo.
Z těchto opatření byly vyňaty osoby, kterým zůstalo státní občanství zachováno, neboť naplňovaly znaky, které byly výrazem loajality vůči československému státu.
I osobám, které pozbyly československé státní občanství, se umožňovalo do šesti měsíců od stanovené lhůty požádat o navrácení československého občanství. Na posuzování znaků antifašisty a antinacisty se měly podílet tří- až pětičlenné protifašistické výbory, složené z osvědčených a státně spolehlivých osob německé národnosti. Podle vydaných směrnic se za protifašisty a protinacisty považovaly osoby, které byly z politických nebo rasových důvodů v koncentračních táborech nebo ve vězení, aktivně bojovaly proti nacismu, atd.
Uvedený dekret postihl i Čechy, Slováky a další příslušníky slovanských národů, kteří usilovali o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, a projevili tedy neloajalitu vůči svému státu.
Některá ustanovení prováděcích předpisů k tomuto dekretu nebyla respektována a ministerstvo vnitra na to opakovaně upozorňovalo a zpřesňovalo pokyny. Působily rovněž různé místní vlivy a zájmy a někde se německému obyvatelstvu neumožňovalo, aby požádalo o zachování či navrácení československého státního občanství.
Závěr
Šedesátiletý odstup od války, kterou vyvolalo Německo, s cílem nastolit takovou "novou Evropu", v níž by "německá vyšší rasa" získala nový "životní prostor", který by byl vyčištěn od národů a ras "méněcenných", určených k vyhubení nebo k zotročení, přispívá k tomu, aby se setřel protiklad mezi zločincem a jeho obětí. Historická paměť se vytrácí. Nezbývá než znovu reprodukovat tehdejší skutečnosti a politické a právní závěry, které z tehdejší války vyplynuly.
Opatření, která Československo ve válce a po válce činilo proti nepříteli, byla srovnatelná nebo shodná s akty ostatních států spojenecké koalice. Cílená, důsledná propaganda má českou společnost přesvědčit o opaku a přimět politické představitele k omluvě a pokání za protinacistický odpor a solidaritu se spojenci. Pokusy některých českých představitelů a publicistů o "morální", či "symbolická" gesta a "vstřícnost" jsou využívané k prosazování právních důsledků. Přiznání české strany ke křivdám a bezpráví je doprovázeno požadavkem vyvodit z takového morálního prohlášení pro český stát aktuální majetkovou odpovědnost. Řada českých historiků i právníků analyzovala dekretální normotvorbu i požadavky a činnost sil, které chtějí nejprve přepsat dějiny a poté prosadit další cíle politické a ekonomické. Požívaly podporu od některých dřívějších německých vlád a podporuje je současná vláda bavorská a rakouská.
I když dochází k určitému uklidnění ve vzájemných vztazích, ukázalo se, že je nejen v zájmu České republiky, ale v zájmu celé demokratické Evropy nenechávat takové pokusy bez povšimnutí. Národní zájmy a národní identita v České republice jsou spojeny se zájmy demokracie dnes stejně, jako tomu bylo v meziváleční době. Tyto hodnoty zůstávají trvalé.
Václav Pavlíček
