České národní listy

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. -  Germánská negativa v českých dějinách 7. – 12.  století

Úvodem nezbytná otázka

Otázka zněla: „Je pravdivé tvrzení řady pravicových politiků a novinářů, že v mi­nulosti byly česko-německé vztahy přátelské a k jejich zhoršení došlo až během druhé světové války a hlavně po odsunu německého obyvatelstva?"

Ani v minulosti nebyly vzájemné vztahy vždy přátelské. Tradice je vlastně zhuštěná zkušenost minulých generací a česká zkušenost byla převážně negativní - soužití s Německem a s Němci nám přinášelo spíše utrpení. Svědčí o tom skutečnost, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy - tedy s Němci, a to platí od úsvitu dějin. Již Franská říše viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, kterého chtěla zničit a po­kořit. S tímto cílem vedla proti nám válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Takto oslabený velkomoravský stát potom podlehl útokům maďarských nájezdníků.

V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu 6x, v 11. století 5x, ve století 12. jednou a v 13. století 3x, ve 14. století jednou, v 15.století 6x, v 17. století byla válka třicetiletá a v 18. století neuchránila české země ani relativně velká Habs­burská říše; české země byly napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744, 1756, kdy se rozpoutala válka sedmiletá a v 19. století to byla válka prusko - rakouská, zle pus­tošící především české země. A násilnický charakter první a druhé světové války je dostatečně znám.. Ani v jednom případě nebyla vedena válka ve prospěch české věci, ale vždy proti nám. To pochopitelně nelze nazvat přátelským poměrem.

A nejen to. Odvěká touha německých císařů po nadvládě vedla ke snaze rozdrobit český stát. V roce 1182 usiloval císař Fridrich Barbarossa o odtržení českého státu od Moravy. Moravu proto prohlásil markrabstvím. Nebezpečí rozdělení dosud jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo říšské mocenské politice, usilující o to, aby na východních hranicích Německa byly jen drobné státy, neschopné klást odpor. Teprve v roce 1189 bylo nebezpečí odstraněno opětovným spojením Čech s Moravou.

Když se nepodařilo trvale likvidovat náš stát, pokusil se císař Barbarossa vyjmout území pražského biskupa z pravomoci pražského knížete. Biskup pražský byl pro­hlášen za říšského knížete. To významně oslabovalo český stát. Zlikvidovat separatis­tické tendence se podařilo až v roce 1197 Vladislavu II.

Nepřipomíná to nadiktovaný vznik Protektorátu Čechy a Morava? Zkušenosti s německým sousedem nebyly nikdy pozitivní, ani ve středověku, ale ani v novověkých dějinách.

Slované a Germáni ve středu Evropy na úsvitu dějin

Zastávám názor, že úvahy archeologického charakteru týkající se našich vzájemných dějin je třeba ponechat specialistům, zaměřeným na toto období. Ale vzhledem k tomu, že i tato doba je předmětem politických úvah, připojím k této otázce přece jen několik svých poznámek.

Nacistická historiografie v hojné míře podsouvala pod archeologické infor­mace úvahy, na něž se později odvolávala jako na vědecké závěry. Nejčastěji se setkáváme s tvrzením, že původ slovanského obyvatelstva je nejistý, obestřený temnotou a že Slované do středoevropského prostoru přišli jako přistěhovalci. Z  toho se pak dalo snadno vyvodit, že zde nemají žádná práva a mohou být tudíž vy­hnáni. Právě k tomu také nacistická propaganda dospěla za druhé světové války.

Stačí ovšem upozornit, že ani Germáni nejsou původní obyvatelé v Čechách a na Mo­ravě, ale že do středu kontinentu přišli ze severoevropské oblasti a po několik generací se stěhovali za půdou a za kořistí po celé Evropě. Rozhodně to nebylo mírové poslání. Svědčí o tom kupříkladu tažení Vandalů, kteří se v letech 429 - 554 dostali až do se­verní Afriky a všude si počínali tak, že dodnes známe pojem vandalismu.

Německá historiografie byla vždy hrdá na tyto výboje. Dávala je za vzor a vytvářela podklad pro bismarkovské tvrzení: "Kam vkročila jednou noha pruského granátnika je všechno německé“. Střední Evropa pak byla v německých učebnicích dějepisu zcela oficiálně prohlášena za "vlastní germánský životní prostor". Velkou úlohu Germánů uspořádat a sjednotit Evropu" pak převzali Frankové. Když se germánské kmeny dostaly později do bojů s římskou říší, stal se "takto odkrytý východ" výpadovou branou pro národy dorážející z východu. Ty pak musely být zatlačovány po dlouhá staletí, pokud ovšem s jádrem germánského lidu nebo s Říší nesplynuly.Již v učebnicích se dětem vtloukal do hlavy názor, že proti východní Evropě je třeba bojovat, aby kmeny neznámého a temného původu nepronikly na západ. Trpět to prý lze jen tehdy, když se tyto kmeny nechají dobrovolně germanizo­vat a stanou se organickou součástí německé říše.

Češi žijící v 19. století mezi německým obyvatelstvem v pohraničních okresech získali relativní klid před nacionalistickým útlakem jen tehdy, když se v klidu a pokor­ně nechali poněmčovat, když mluvili německy. Sudetoněmečtí historikové to v knize "Tisíc let českoněmeckých vztahů" popisují jíž opatrněji: "Původ Slovanů je obestřen tajuplnou temnotou. Vznikl tento lid v zemi samé a žil snad jako vrstva podřízená germánským kmenům, aby teprve po jejich odchodu vstoupil na světlo dějin, anebo pochází z východu Evropy a přišel sem teprve po odchodu Germánů?“

Největší obavu měla nacionalistická německá historiografie a ve stejném duchu vychovaní němečtí politikové, aby se neprokázalo, že Češi jsou autochtony, tzn. původními obyvateli v této zemi. Jen ztěží si lze představit, že by slovanský lid přišel do zcela vyklizené země, kde by nikdo nežil. Slované převzali značné množství zeměpisných názvů keltského původu. Jak jinak by tato jména mohli znát, kdyby nepřišli do styku s lidem, který je užíval? Keltské osídlení je přitom starší, než osídlení germánské.

Dnešní němečtí historikové sami přinášejí doklady, že germánské kmeny opustily českomoravský prostor, ale nejsou si jistí, zda odešli všichni příslušníci kmene. Archeologie zatím nepřinesla doklady o tom, že by došlo k nějaké mnohale­té válce mezi Germány a Slovany. Proto lze připustit, že etnický celek, později označený za Čechy, vznikl spojením s původním lidem za převahy Slovanů. Pochopi­telně, že tento závěr je různě vyvracen, neboť argument autochtonnosti by se stavěl proti teorii, že Slované nemají ve střední Evropě co dělat, že žijí v germánském prosto­ru. Sudetoněmecká propaganda tímto tvrzením za druhé světové války jen hýřila.

A ještě jedna skutečnost vyvolává pozornost. Jde o přepečlivou snahu velmi přesně popsat, kde všude se germánské kmeny usadily, kde bojovaly, kam táhly apod. Také touto cestou se má vytvářet dojem, že pronikat do uvedených oblastí je věc vysoce le­gitimní. Podívejme se na tuto otázku z českého stanoviska: Historik Franz Bauer popisuje ve své stati Rané dějiny českých zemi po dobu Karla Velikého, že "Slované pronikali po prastarých obchodních cestách přes pohraniční hory: u Tachova a Domažlic do Horní Palce, u Chlumu přes Krušné hory, u Náchoda do Slezska, po starých solných stezkách do Horního Rakouska. V 7. a 8. století pokročilo rozšíření Slovanů na západ ještě dál. Při ústí Labe dosáhli téměř Severního moře a přes Labe a Sálu pronikli do Duryňska a severního Bavorska. Teprve mocná franská říše zasta­vila jejich pohyb“..

K tomuto tvrzení jen několik poznámek. Protože autor ve své studii současně tvrdí, že Slované přišli Moravskou branou, bylo tudíž Slezsko slovanské a zpětný po­hyb od Náchoda do Slezska je nepravděpodobný. Opět se tu vytváří klamný dojem, že Slezsko bylo vždy germánské a bylo jen ztraceno ve prospěch Slovanů. Polští historikové naopak přinášejí tvrzení, že v této době bylo Slezsko slovanské tím spíše, že i země na západ ležící měly lužicko-srbské obyvatelstvo. Franz Bauer nepřipouští, že vystěhovalecká vlna se mohla sama vyčerpat, doznít, zejména ve směru z Čech do Bavorska, Durynska a Rakouska. Je sice pravda, že státy a národy se rozšiřují ve směru nejmenšího odporu, ale historie nezná žádné velké války, které by se postavily na odpor tomuto slovanskému pronikání. Slované tu zmizeli v moři germánské převa­hy. Český stát se spíše šířil v jiném strategickém směru na východ podél obchodní cesty do Kyjeva. Mnohem podstatnější, vzhledem k německo-českým vztahům, je skutečnost, že žádného českého historika nebo publicistu nikdy nenapadlo z tohoto dočasného proniknutí Slovanů na západ od českých hranic dělat závěry, že tato země nám náleží, že se tam musíme vrátit, že tam máme nějaká práva apod. Tak daleko němečtí historikové ovšem nedošli. Stále v různě kryté podobě podstatně zůstávají u teorie, že Němci mají větší práva než jiné evropské národy, stále zůstávají pose­dlí velmocenskou úlohou Německa v Evropě.