Prof. Jaromír Procházka - Kdo byl Edvard Beneš
Prof. Jaromír Procházka
Kdo byl Edvard Beneš
Ještě žijící brněnští občané, účastníci letecké bitvy o Anglii v roce 1940, se obrátili na Radu města Brna s návrhem postavit sochu druhého československého presidenta Edvarda Beneše, jejich někdejšího vrchního velitele. S obdobnou iniciativou přišla Česká obec legionářská v Českých Budějovicích. Jak vidno, v obou případech se ozvaly námitky: Nepanuje zcela jednotný názor na historický odkaz Edvarda Beneše.
Vskutku, ve svých pěti životních zápasech třikrát zvítězil a dvakrát podlehl, a vždy vedle stoupenců měl odpůrce. O prvním boji Tomáš Masaryk řekl: Bez Beneše bychom republiku neměli.
Druhý vrcholil dramatickou presidentskou volbou v roce 1935. Šlo v ní o to, zda má Československo nadále odmítat podřídit se Hitlerově politice nebo naopak, stejně jako tehdejší polská a jugoslávská vláda, hledět si to u Hitlera vyžehlit.
Ve třetím Benešově boji, 26.9.1938, Hitler v berlínském Sportpalastu řval: Nyní proti sobě stojí dva muži – tam je pan Beneš a tu jsem já“.. A dav skandoval: „Krvavý pes Beneš“! Všimněte si – bylo to před poválečným vyhnáním Němců z Československa. Nacisté v Německu i v Československu – sudetoněmečtí henleinovci – nenáviděli Beneše pro jeho politiku kolektivní bezpečnosti, jako obraně proti Hitlerově agresi.
Proti trvání na této politice a pro dohodu s Hitlerem ve shodě s politikou usmiřování britské a francouzské vlády byli československý premiér Milan Hodža, ministři národní obrany Machník, vnitra Josef Černý, předseda agrárníků, nejsilnější politické strany, Josef Beran, a zejména muž číslo jedna československé ekonomiky, generální ředitel Živnobanky Jaroslav Preis.
Kampaň po mnichovském diktátě udělala z Beneše obětního beránka tvrzením, že zavinil katastrofu odmítáním dohody s Hitlerem. Komunisté po únorovém zvratu 1948 jej naopak vinili z kapitulantství. Beneš však místo isolované války ustoupil, aby v boji proti Hitlerovi pokračoval.
16.března 1939 ve svém prohlášení vládám USA, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu vyjádřil to, oč šlo druhému československému odboji: Češi a Slováci se nesmíří se zánikem svého státu. Tím začal jeho čtvrtý boj.
Na rozdíl od mnoha tehdejších politiků věděl od počátku, že demokracie v Československu, a ve střední Evropě vůbec, závisí na spolupráci spojenců na západě i na východě. Proto jel v roce 1943 do Moskvy, kde uzavřel smlouvu nejen o spojenectví, ale také o nevměšování do vnitřních věcí. Což se již tolik nepřipomíná.
Zejména se neuvažuje o druhé možnosti, která existovala. Že totiž Beneš zůstane v Londýně a do Prahy přijede z Moskvy Gottwaldova loutka, třeba president Zdeněk Nejedlý. Diktatura sovětského typu s tříletým předstihem.
12.května 1945 se na své cestě z Košic do Prahy Beneš zastavil v Brně. Presidentův tajemník, Prokop Drtina, popisuje: „ Tím, že jsem jel bezprostředně za presidentovým vozem, viděl jsem do všech podrobností, jak české Brno vítá svého zachránce a osvoboditele. Bylo to tak prosté ve své spontánnosti, že se to vymykalo všemu očekávání a všem představám. V životě jsem neviděl tolik rozesmátých obličejů smáčených současně slzami štěstí i nervového uvolnění po přestálých mukách dlouhých let nacistického teroru a hrůzy. Tak rozpoutané davové štěstí omamující svým uvolněným projevem ve své bezprostřednosti jsem nezažil a neviděl nikdy předtím ani potom. Jsem si jist, že se takto mohlo projevit bez kontroly a zábran jen po takových krutostech a hrůzách, jakými prošel český národ a zvláště brněnský lid za německé hrůzovlády Hitlerovy Třetí říše. ..
Viděl jsem, že dr. Beneš sám je nadmíru vzrušen tím, čeho byl svědkem. Zřejmě takové uvítání nečekal. Jak jsem řekl, to si nikdo nemohl představit.“ (Prokop Drtina: Československo, můj osud, Praha 1992, II, 2 s.55)
Drtina nepřeháněl. Stál jsem tehdy na Dominikánském náměstí. Najednou bylo vidět, jak davy na náměstí Svobody ožily, mávajíce na pozdrav. Auta jela velmi pomalu, napětí se zvyšovalo, až nakonec lidé propukli v jásot dříve, než konvoj dojel na náměstí. Jakmile zajel do nádvoří radnice, jásot přešel ve volání Ať žije president Beneš! Bylo to mohutné, neutuchající: My chceme pana presidenta! Vítáme pana presidenta v českém Brně!
Když jej na balkonu Nové radnice předseda Revolučního národního výboru Matula pozdravil slovy: Pane presidente, já to řeknu prostě po moravsky: „ My vás máme rádi!“, začalo celé náměstí opakovat znovu a znovu: „My vás máme rádi!“
Uvítání v Brně mělo svůj význam. V zemi s Rudou armádou hlas pro Beneše byl hlasem pro demokracii.
Pátý boj Beneš prohrál. Stalin opovrhl dobrou vůlí, která se nahromadila v Británii a v USA za války. Místo toho schmátl všechno, co a kam až se dalo. (Bývalý sovětský ministr zahraničí Litvinov britskému novináři Alexandru Werthovi). Beneš vycházel z toho, že sovětská vláda bude ve vlastním zájmu se Západem spolupracovat. Stalin volil cestu, jež v důsledcích vedla k rozpadu SSSR.
22.5.2006
