Jdi na obsah Jdi na menu
 


Probuzení obrození je znovu aktuální, část 1

12. 11. 2023

Probuzení obrození  je znovu aktuální, část 1

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.   

 

Bez  úvahy o  probuzení  a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách.    

Tyto dějiny začínají vyproštěním  pozůstatků češství  z trosek pobělohorské zkázy,  probuzením  národního vědomí  z  temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti,  osvobozením od strachu a bázně a od  hrozeb a zničujících  koniášovských  výzev jako: „Zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry.“

 

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. R.1621 fakticky, r.1627  právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“: Česká koruna patří  napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává  rovnoprávnou  s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že   za daných poměrů jej odevšad vytlačuje). Národ je  uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio). Zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy ( odešly do ciziny jako pro víru  pronáledovaní  exulanti), připraven  o jejich majetky (byly konfiskovány  a rozdány cizím válečným dobrodruhům  ve službách panovníka  - nově vzniklé, “pobělohorské“ šlechtě ), nuceným exulantstvím nekatolických  intelektuálů  přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl  mu  jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané  „silentium“ – mlčení národa na pokraji  zániku.

 

A přece se stal zázrak.  Na přelomu 18. a 19. stol.  se zvedl zápas za český jazyk a za  českou kulturu, za identitu národa proti  germanizaci. Procitly  síly,“silky a silečky“ (slovy F. Palackého),  které podnítily utváření novodobého národa nejdříve  po stránce jazykově kulturní a potom  i po stránce státně politické.

 

Starší čtenáři znají  „F.L. Věka“, dílo Mistra Aloise Jiráska, které  opakovaně  vycházelo od r. 1888.

( O kompletní vydání  všech Jiráskových spisů  se po 2. světové  válce zasloužil prof. Zd. Nejedlý, hlavní činitel  celostátní edice, zaštítěné jménem  prezidenta Gottwalda. Je to   vzácný a potřebný   příklad snahy  spojovat  naši národní identitu s  identitou  sociální. Dnes se nedbá ani   o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že „vnesl do vnímání české historie mýty.“(Jako příklad uvedeny „Staré pověsti české“, „Temno“ a „Psohlavci.“)

Jiráskův „F.L.Věk“  je 5tidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa  a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily.  Literární historik Arne Novák napsal, že jde o  „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny   celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa“.

Starší televizní diváci znají „F.L.Věka“ jako 13tidílný  černobílý filmový seriál režiséra Fr.Filipa

 z   roku 1970. Filmové dílo je  ve shodě s  literární  předlohou prodchnuto láskou k vlasti  a úctou

  k  národnímu  dědictví i k památce těch, co křísili  rodný jazyk a  lásku k  rodné zemi.

R. 2020  proběhlo televizní opakování seriálu, bez žádoucí pozornosti a ohlasu.

 

Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr,  který  v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a  neudržitelný absolutismus. 

 V našich zemích se  zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefinské. Jmenujme aspoň školskou reformu z r.1774 a  toleranční patent a zrušení nevolnictví z roku 1781.Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí  a nesvéprávnosti, umožnily mu  opustit půdu,  volit a měnit zaměstnání, stěhovat se do města,  vzdělávat se, usilovat  o kulturní vzestup  a  rozvoj.  V zemích, kde národy  měly své státy, se  pod hesly osvícenství  vedly  zápasy státně politické a sociální, o chrakter ústavy,  o rozdělení moci, o  občanská práva . U potlačených, bezprávných národů,  které vlastních států neměly,   muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti  všeobecnému útlaku v  našich  zemích, ponížení a  znevážení mateřštiny, centralizaci a germanizaci. Noví  vzdělanci, kteří přišli pracovat  a   studovat do měst  jako rodáci  z  venkova, postupně vytvořili  novou inteligenci, kritickou

k  daným poměrům.  Byla to vrstva  chudá na  majetek, ale bohatá láskou k  domovu, k zemi svého původu. Jejich  horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo  ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel.   Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů:

 „Minula noční hodina“. „Rozednívá se.“  „Za ranních červánků“. „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a  už ji nesfouknou.“  „V práci a vědění je naše spasení.“

 

Literární historikové ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi::

 

1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.

 

Josef Dobrovský (1753-1829), mimořádně nadaný  osvícenský jazykovědec,  položil základy pro studium českého jazyka - bohemistiku a pro studium slovanských jazyků -  slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí   uznávanou autoritou a  „patriarchou“ našeho obrození.

V centru pozornosti  vlastenců  byla tehdy  obrana jazyka  a jeho někdejší  dokonalosti. F.M.Pelcl vydal r.1775 proslulou,  latinsky psanou  „Obranu jazyka  českého“   od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl  ji vydat.  „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost  českého jazyka a  českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti   k osudům království a  v nepřátelství mocných.  Varuje před osudem Polabských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy  známé písně, „Nedej zahynouti...“ Do češtiny byla  Balbínova „Obrana“ přeložena až v 2.pol. 19.stol. V době Pelclově bylo   jen málo lidí, kteří dovedli číst  česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky.  Budoucnost  češtiny se jevila jako  velmi nejistá.

 

/Pozn. R.1945 - 46, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák  mimořádně cennou knihu, „Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti.“ Má 410 stran. /

 

2. Fáze  ofenzivní (1805 – 1830)  - generace Jungmannova.

 

Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého  jazyka ve společnosti. Patřil k  romantikům, kteří  budili  lásku k vlasti. Pořídil obrovský „Slovník česko-německý“, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii.  Dával příklad pro vlasteneckou agitaci.  „Denice vzešla,  jitřenka se rdí.“

Ale stále  bylo vlastenců málo a  málokdo ještě  věřil  v budoucnost  národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak ovšem musí zahynouti náš národ  hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“( Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šterberkovi s výzvou, aby psali  česky. Stalo se to r.1825.)

/Pozn. Kterýsi disident odsoudil obrození  slovy:“ Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít  pokoj.“/

 

3. Fáze  vrcholná  (1830-1848 )  - generace Palackého.

 

František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti i romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české

obrození.  Označení fáze vrcholné se překrývá   s označením doba předbřeznová,  tj. doba  před  březnem 1848, kdy se u nás dalo  novodobé revoluční hnutí  po prvé do pohybu. Obrození národa  literaturou  umožnilo pomyslet   i  na obrození politické. Rok 1848  je  revoluční v celé Evropě.(Paříž, Vídeň, Frankfurt...)

 I  v Praze vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se   letáky,  pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice,  došlo  i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý  politický život v českých zemích. Obrozený národ  zatoužil  po svébytnosti, po  svobodě,  politickém uplatnění,  po  vlivu na  řízení  veřejných  záležitostí,  po právu   usilovat o  obecné blaho.

 Stálo to mnoho  letitých  a často strastiplných bojů, než  se toho domohl. Než se  podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to  až roku 1918,  po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem:  vznikla demokratická  Československá republika.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře,  shrnuje stručně a výstižně  hlavní děje..  Ač katolík, napsal  objektivně  a podle pravdy:

 „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by  předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly  kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje:

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Historici  ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se  to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?

 Dovolte, abych  připomněla  jedno  své dřívější  setkání s památkami  našeho  obrození.

V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou,  bylo donedávna možno navštívit u nás  zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových  dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitriny  od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrinách, které  se zdály poloprázdné  – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol.  Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové  vydání Palackého „Dějin národu českého  v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a  o 10 let  mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A  byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836),  Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B.Němcové  (1855). Bylo to setkání plné  dojetí, obdivné lásky a úcty.

/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit  v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCO, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno./