České národní listy

Problémy s Albánci v Makedonii

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.

Albánská kolonizace Makedonie významně proběhla z oblasti Prizrenu, směrem na jih a jihovýchod od horského masivu Šar Planina přes srbskou župu (kraj) Opolje, na jih od Prizrenu, kde proběhla rozsáhlá islamizace a albanizace srbského obyvatelstva koncem XVI. století pod tlakem Kukli-bega. Část Srbů odešla z kraje, část se albanizovala, přetavila se do jedné etnické skupiny, zřejmě zlákána privilegovaným postavením islamizovaných Albánců. Proto je v župě Opolje celkem málo zbytků po křesťanské kultuře. Po upevnění se v kraji kolem Prizrenu, pokračuje albánský průlom do plodného Pologu v severozápadní Makedonii. Nejdříve to byly přepady albánských fisů (rodů) ve formě velikých lupičských band (taify) prý až 300 mužů silných, se svými předáky (barjaktary), kteří jako by připravovali terén pro vlny přistěhovalců, jak o tom píší turecké zdroje z konce XVI. století. Proto se horstva mezi plodným Pologem a Metohiji nazývala „lupičské hory“ (aramijske planine). Vpády těchto lupičských band, aramijů, kdy jejich lup znamenal prý i více tisíc ovcí, vepřů, krav, dále boje s lupiči a pak přistěhování Albánců, velmi etnicky pozměnilo obyvatelstvo Pologu, kde je dnes úplná etnická změna, absolutní albánská většina (město Tetovo, Gostivar).

Téměř dvě století trvala  ta albánská „invaze“ muslimů, s maximem v XIX. století. Jakousi kompenzaci představoval příchod křesťanského obyvatelstva  z Albánie, Srbska, Makedonie, které bylo z části pod nebývalým tlakem až terorem místních pašů islamizováno a albanizováno (někteří nazývali, jak uvedeno, islamizované a albanizované Srby Arnautaši, podle tureckého slova pro Albánce Arnauti). Do začátku XIX. století v Pologu žila křesťanská většina Slovanů (Makedonců), - „dnes jsou Makedonci v části vesnic Pologu zredukováni na vzpomínky, které blednou“, jak napsal Jovan Trifunovski, makedonský badatel v tomto kraji. Téměř 90% Albánců z Pologu pochází ze severní Albánie, většina se sem dostala ve třech „vlnách“ v XVIII. – XIX. století, kdy „Pologem vládl Albánec Abdurachman paša, kdy se sem přestěhovalo kolem 50% albánských rodů. A tak probíhala albanizace  řady oblastí Makedonie.  K tomu nutno dodat i obrovskou  porodnost Albánců, takže pojem dříve uváděné „války dělohy“ zde plně platí dodnes.

Do Skopského pole (Skopsko polje), úrodné oblasti kolem Skopje, se Albánci dostávají teprve v první polovině XIX. století, když tu vládl Albánec Hamzi-paša, který podporoval příchod islamizovaných Albánců z Albánie, kteří pronikali do vesnic za terorizování křesťanských obyvatel. Všichni Albánci ze Skopského pole jsou přistěhovalci. Proto opakujeme, že měl plnou pravdu T.G.Masaryk, když napsal ve svých Slovanských problémech (1928): „Albánci oloupili Srby (i Makedonce) o jejich půdu. Tak bylo Staré Srbsko (i část Makedonie) albanizováno.“

Po NATO agresi proti FRJ Jugoslávie v r. 1999, po okupaci po 10. červnu 1999 Kosova i Metohije vojskem NATO a dalšími, rozpoutala kosovsko-albánská teroristická organizace UCK, převlečená za vydatné pomoci Francouze Bernarda Kouchnera do ozbrojeného TMK (Kosovský ochranný korpus), nebývalou vlnu násilí až vražd proti nealbánským obyvatelům (Srbům, Romům, Gorancům, atd.), jejich kulturním památkám (chrámy,, kláštery, hřbitovy), ale i proti loajálním,  prosrbským Albáncům. Tito byli, pokud včas neutekli do Srbska, obvykle surově zavražděni. To vše toleroval výrazně protisrbský „vládce“ Kosmetu, B. Kouchner, první vysoký představitel OSN, po okupaci Kosmetu. Ti vysocí představitelé, kteří po něm následovali, nebyli o moc lepší.

Nealbánské obyvatelstvo, pokud neuprchlo (Srbové, Romové, etničtí Turci, malá kolonie Chorvatů, Židé) bylo zahnáno do vyslovených ghett, kde živořilo (a dosud živoří) bez škol. Bez zdravotnické služby, bez možnosti cestování, bez práce a příjmů, plně závislé na ochraně jednotek KFOR. Jen severní oblast Kosova, kde žila srbská většina, se měla poněkud lépe. Srbové si tam zatím zachovali určitou samosprávu. Tamní Srbové dobře vycházeli s česko-slovenskou jednotkou KFOR.  Ale i konvoje z ghett, chráněné jednotkami KFOR, byly napadány militantními Albánci kamením, zápalnými lahvemi (molotovovými koktejly), někdy i střelbou. Vláda z Bělehradu, za pomoci KFOR, se snažila a snaží zajistit alespoň minimum pro život nezbytných potřeb pro obyvatele ghett.

Většina kosovských Albánců, hlavně pak ti militantní, byla povzbuzena úspěchem na Kosovu a Metohiji, kde díky NATO agresi a pomoci Západu, jugoslávská armáda i policie musely opustit tuto srbskou provincii. Začala se rýsovat vidina samostatného Kosova, povzbuzovaná stále, přímo i nepřímo, Západem. Albánci v Makedonii, která se mírnou cestou odtrhla 17. září 1991 od Jugoslávie a vyhlásila svou nezávislost, představují asi ¼ (podle Albánců až 1/3 a prý i více) obyvatel. Vítězství násilí na Kosmetu makedonské Albánce jen povzbudilo.  Makedonie má podle sčítání lidu (1991) dva miliony obyvatel, při rozloze 25 700 km2. Podobně jako v Srbsku, počty Albánců v Makedonii se neustále zvyšovaly (vysoká porodnost, přistěhovalci). Jejich militantní část chtěla jednoznačně zvýšit různá práva albánské menšiny, která tak jak tak byla značná, možná v pozadí s vizí Veliké Albánie. V makedonské vládě byly opakovaně přítomny i albánské strany.

Krvavé nepokoje v Makedonii, mezi Albánci a slovanskými Makedonci, začaly na severu v prvních měsících roku 2001, za ostrého vystupování vůdce albánských guerill Ali Ahmetiho, kterého vláda odsoudila, že pod jeho vedením bylo zabito přes 20 policistů a vojáků makedonské armády. Zabíjení začalo v mnoha částech Makedonie, města Tetovo a Gostivar s velkou albánskou většinou byla opakovaně zaplavena červenými vlajkami Albánie s černou orlicí. Objevily se tisíce uprchlíků, většina prchala do vládou kontrolovaných oblastí, do FRJ Jugoslávie, ale i do Albánci kontrolovaných měst. Koncem května pak byla ohrožena existence samotné vlády, když předáci dvou albánských vládních stran podepsali prohlášení a Ali Ahmetim, požadující větší práva pro Albánce, ale s výhledem možného odzbrojení guerill, z kterých značná část plně ozbrojená přešla do Makedonie z Kosova a Metohije. Makedonští Albánci požadují přesnější stanovení  svých práv, lepší možnosti pro zaměstnání, lepší vzdělávání, větší zastoupení ve veřejných službách, větší veřejné použití albánštiny a konečně i právo veta v parlamentu. Veliké znepokojení s krvavými událostmi vyjádřila EU, takže se do Skopje opakovaně dostavil i Javier Solana, jako jakýsi „ministr zahraničí EU“, bývalý generální sekretář NATO, který zahájil 24. března 1999 NATO agresi proti SRJ. Přišel i George Robertson, generální sekretář NATO, po Solanovi, známý svými dezinformacemi. Prezident Makedonie Boris Trajkovski požadoval, aby albánští politici odvolali to, co podepsali s Ahmetim, což oní odmítli. Nakonec se uskutečnil přechodný kompromis, dva albánští politici Arben Džeferi a Imer Imeri se distancovali od sporné smlouvy s Ahmetim, ale zase neodsoudili to, co podepsali. George Robertson, jako by neměl dostatečně okrvavené ruce z doby kosovské NATO agrese, použil již často opakovanou  slovní hříčku anglosaských politiků, že není místo za jednacím stolem pro ty, kteří dávají přednost kulkám místo hlasovacím lístkům a používají násilí k dosažení politických cílů – jako by právě on a jemu podobní ze Západu nepoužívali krajní násilí na Kosovu a Metohiji a místo hlasovacích lístků používali kulky, třeba i ve formě kazetových bomb.

Takže rok 2001 představoval zase ten sud prachu připravený k výbuchu na Balkánu. Jen krajně energický postoj USA a EU vůči rebelům, ale i vůči vládě Makedonie, zastavil na čas vypuknutí občansko-etnicko-náboženské války a vnucoval účastníkům kompromis.  Ale možnost ozbrojeného konfliktu trvá, jeho možnost se však velmi přiblížila, protože příklady táhnou, když kosovští Albánci, se záplavou rétoriky, 17. února 2008 jednostranně vyhlásili quasi-stát Kosovo za samostatný. Vláda České republiky jako jedna z prvních otevřela v Prištině budovu budoucího velvyslanectví, zatím bez velvyslance.  Náš prezident Václav Klaus s jmenováním velvyslance nijak nespěchá, protože je odpůrcem uznání quasi-státu Kosovo, pro jeho ilegalitu vzhledem k rezoluci RB OSN č. 1244, vzhledem ke kriminální minulosti jeho vládců, k absolutní ekonomické nesoběstačnosti, k vysoké kriminalitě a šedivé ekonomii s ní vázané (pašování drog). Za uznání Kosova  českou vládou se v květnu, při osobním setkání  s  odcházejícím srbským velvyslancem V. Verešem, náš prezident de facto omluvil.

Pozorovatelé děni v Kosovu a Metohiji viděli nízkou účast voličů během posledních voleb. Účast byla 45 až něco nad 50%, což jistě nevyjadřuje nějaké nadšení. To, co lze vidět na TV a co lze číst v tisku o různých manifestacích a shromážděních, neukazuje povšechnou náladu lidí, kteří kolem sebe vidí, jak o tom píší i četní dopisovatelé, velkou korupci, vysokou kriminalitu, nedostatek právní jistoty, obrovské sociální rozdíly, více než 50% nezaměstnanost, bezperspektivnost mládeže. Příliš mnoho lidí žije z toho, co jim posílají pilní albánští gastarbaiteři ze zahraničí. Možná, že mnoho lidí ví, jak jsou části Kosova zamořené ochuzeným uranem, který shazovala NATO letadla během 78 dnů NATO agrese, obzvláště kolem Prizrenu, Grošovce, Djakovici, i když tam žila výrazná albánská většina. Možná, že se dozvěděli, jak se v Srbsku (1999) a Bosně (1995) po použití ochuzeného uranu během NATO agrese v poslední době zvýšil výskyt leukémie, zhoubných nádorů i malformací plodů.