České národní listy

Jaký jé současný stav nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů, který v naší těsné blízkosti odolával a odolává více než tisíc let hospodářské tlaku, výsměchu, ponižování a násilné germanizace ze strany majoritní­ho obyvatelstva? Cizinci se při návštěvě Budyšína diví, jaké že je to centrum národnostní menšiny, když vidí jen německé nápisy a slyší jen něm­činu. Při návštěvě Blot v Dolní Lužici již nejsou vidět nejkrásnější lu­žickosrbské kroje a ví se, že srbsky mluví jen nejstarší obyvatelé.

A zbylo něco z někdejších Pobaltských Pomořanů, kteří žili kolem Gdaň­ska u Baltického.moře, když v nových jazykových atlasech se hovoří o ka­šubštině jako o zaniklém jazyku?    

S Lužickými Srby jsme žili v jednom státě 300 let a jsou, vedle Slováků,  nám nejbližším národem, který má příklad z našeho zázračného národního obrození jako naději pro svoji další existenci. Pro nás jsou varovným příkladem proti nesvor­nosti a národní vlažnosti vyvolávané a využívané u nás v odnárodněných mediích domá­cími kolaboranty. A přesto snad každý z nás má v sobě pevně zakódováno  povědomí slovan­ské vzájemnosti a obavu před možnou ztrátou nenahraditelného svérá­zu a rozmanitosti v případě jejich ohrožení, obavu před rozmělněním národního povědomí.

Historie nás poučila, že zatím se nesplnily veškeré dřívější hrobař­ské prognosy. Luther přea 400 lety nechtěl srbsky tisknout Bibli pro ná­rod „který za pár desítek let zanikne". Lužičtí Srbové se dál zmenšili, ale vydrželi. I nacistická krutost a tvrdá germanizace jim ublížily, ale k zániku nevedly.

Připomeňme si slova básně největšího lužickosrbského básníka Bárta-Čišinského již z r.1870 - doby nejkrutějších pruských persekucí:

"Na severu malý člun je s bouří v boji, za mužem muž klesá, padá ve pří­boji … ach a pomoc nikde.“

      Toto volání můžeme chápat jako připomínku, že jsme (ale i Po­láci) nevyužili vhodné příležitost v.době spojení NSR a NDR. Tehdy jsme měli žádat garanci optimálního vývoje a zajištění podpory pro Lužické Srby. Závěry jednání 4+2 měly přece a mají i mezinárodní garance.

       V průběhu uplynulých 20 let projevil o Lužické Srby zájem (i s malou pomocí) jen expremiér M. Zeman. Přes těsné spojení katolických duchovních s lužickosrbským národem naše církevní hierarchie jejich boj za přežití ignorovala a ignoruje. Nemá ani čas, neustále se omlouvá sudetským Němcům.  

V katolickém tisku u nás nebylo možno ani uveřejnit životopis jejich prvního blahoslaveného - Aloise Andrického. Zde zachraňoval situaci alespoň zbyt­kový skutečně český tisk - Zpravodaj Křesťansko-sociálního hnutí, měsíčník Slovanská vzájemnost a Svědomí. Pomohly zde i levicové Haló noviny. Pro cizí a často bulvár­ní tisk bylo toto téma  "horká brambora".  

Arcibiskup Graubner sloužil mši sudetským Němcům, ale nenašel si čas pro katolickou - a ve víře vzorovou - menšinu v Horní Lužici. Arcibiskup Otčenášek vyjádřil alespoň páru řádky v KT sympatie, ale omezuje ho již požehnaný) věk (91).

To vše způsobilo, že germanizátoři jak v řadách křesťanské strany, tak německé sociální demokracie, začali razantní útok proti tak zkoušenému národu. Po r. 2000 začal boj o udržení 2. stupně základní školy v ryze srbských Chrosči­cích. Šlo o školu životně důležitou pro tento malý národ. Pro chybějící 3 žáky byla přes protesty srbské i německé veřejnosti zrušena.

     Starostou zajištěné náhradní prostory museli žáci i obětaví penziono­vaní učitelé, kteří učili zadarmo, pod nátlakem opustit. Ještě v r. 2004 vybírali srbští a ně­mečtí občané peníze na soudní spor na eliminaci protiústavních kroků saské vlády. Protestovala i veřejnost v zahraničí - u nás jen 3 poslanci z levé části politického spektra. Ale vše bylo málo platné. V r. 2006 byla zavřena (2..stupen) i základní škola v Pančicích-Kukowě.

       Pro ostudu Němců před všemi členy EU byl v r.2008 prosazen zákaz po­užívání. srbštiny v klášteře Mariina Hwyězda v Pančicích, kde abatyše by­la uvědomělá Lužická Srbka, stejně jako většina sester a personálu. V celé Lužici byli vyměňováni z vedení národnostních spolku a institucí osoby s národnostním cítěním a nahrazovány Němci nebo kolaboranty. Případ odstra­nění pevné vlastenky Budarjowe z Nadace byl nejkřiklavější. Jako pro­jev zbabělosti a nebo naprosté slepoty lze vykládat článek někdejšího našeho ministra kultury Dostála o „dobrovolné Srbské asimilaci" (Právo r. 2001)

       V situaci šokového přechodu na tržní ekonomiku v NDR vznikla na východě velká nezaměstnanost  - v Lužicí 20-30%. Kolem 2 milionů převážně mladých lidí, samozřejmě i z Lužice, odešlo za prací na západ země. Obrovské investice spolkové vlády šly na modernizaci infrastruktury a byly velmi nehospodárné (viz likvidace funkčních budov jen proto, že byly postaveny "za komunistů") - nešly však na podporu ekonomiky.  

       V tomto stavu se realizovala redukce příspěvků jak spolkové vlády, tak vlády Svobodného státu Sasko pro Nadaci lužickosrbského národa. Ta nabyla postupně až likvidační charakter, když z někdejších 32 mil. eur se příspěvky snižovaly na polovinu - na r.2012 byl plánován přípěvek jen 15,2 milionu eur. Jednání v Nadaci se vyhrocovalo v r. 2008.  4 základ. organizace Lužických Srbů z Nadace odešly s tím, že nemohou souhlasit s prováděnou likvidací podpory nejzákladnějších škol a kulturních potřeb národa.

      Došlo k tomu, že vždy ukáznění a poslušní Lužičtí Srbové začali razantně protestovat. Nejdříve v Budyšíně, ale 7.května 2008 při jejich masové demonstraci se někteří obyvatelé hlavního města Německa opožděně dozvěděli, že u nich žije národnostní menšina, která zde žila již od 5. století našeho letopočtu, tedy již 500 let před germánským Drang nach Osten, kdy ohněm a mečem si staří Germáni podrobovali původní slovanské obyvatelstvo. Bylo to koncem 10. století, kdy zadávili i samostatnost Lužických Srbů. Mnozí Němci ví, že mají slovanské předky.

    Jaký z toho plyne pro nás závěr? Že se musíme snažit Lužickým Srbům maximálně pomáhat, protože tím pomáháme i sobě.  V současné době, kdy ministrem zahraničních věcí je proněmecky a prorakousky orientovaný Karel Schwarzenberg,  to však půjde asi velmi těžko. Je totiž ohrožena i česká menšina ve SRN, která našim krajanům, princip reciprocity ve vzájemných vztazích jako by naši politikové ani neznali, statut národnostní menšiny  nepřiznává. Dokonce se mi zdá, že určitými „českými“ politickými kruhy je asimilace Čechů v Německu  považována za žádoucí a nejvhodnější řešení.

    Bohudík po úspěchu Levice a Zelených v Sasku nastalo zlepšení. V minulém roce bylo Nadaci přiděleno 16,8 mil.Eur s případným nárůstem podle inflace a protestující členové se do Nadace mohli vrátit. Premiérem Svobodného státu Sasko je uvědomělý Lužický Srb, Stanslaw Tilich, který skládal slib německy i srbsky. Stále jsou lidé plně oddaní svému národu jako např. paní prof.Orssesová, která ještě ve věku kolem 80 let přednáší a napsala krásnou knihu o dějinách školy v rodném Radwaru. Zde se ještě značná část předmětů vyučuje v lužické srbštině. Velmi činná je i výborná paní Budarjowa. Slibné výsledky má i akce Witaj (revitalizace lužickosrbského jazyka po úspěšném příkladu Bretonců), a to zejména v Dolní Lužici, kde již skutečně srbsky mluví jen starší generace, část aktivistů a inteligence. Příklad Irska ale ukazuje, že si národní hrdost zachovali, přestože irsky mluví jen necelá ¼ obyvatel ostrova. Tedy v té Dolní Lužici oficiálně již zgermanizované  je národní podvědomí stále velmi vysoké.Je to div v situaci, kdy militantní Prusko již od r.1870 zakázalo srbské vyučování, srbské bohoslužby a sňatek byl povolen jen při znalosti německého jazyka. Za srbské slovo pronesené ve škole musel žák přinést tisíckrát  v němčině napsanou větu "Nesmíme ve škole používat vendského jazyka!“

     I přes velké současné potíže, myslím, že většina Srbů v Lužici na otázku: "Budže serbščina v lěče 2100 hišče žiwa?", odpoví jednoznačně: "Haj, wězo. Serbščina dale wobsteji." Nemůže jen tak podlehnout jazyk národa, který má relativně vysoký počet spisovatelů a básníků.

    V době kdy má své vysílání každá větší církev v rozhlase i televizi je ostudou ekonomicky vyspělého Německa, že trvá tak dlouho než zahájí řádné televizní vysílání i v lužické  srbštině. Slovinská menšinová pracovnice se při návštěvě Dolní Lužice divila jak nicotné je vysílání lužicko-srbské proti jejich celodennímu vysílání v Itálii.

          Velký význam ale bude mít hospodářský rozvoj Lužice a ji.stě také vůle Lužických Srbů mateřštinu v běžném životě užívat.

Vynikající lužickosrbský farář, básník a redaktor Jósef Nowak úpěnlivě nabádal k upevnění srbské rodiny a zejména používání lužické srbštiny před dětmi a na veřejnosti. Jeho odchod v r.1978 želel celý národ.

Jeho slova jsou ještě aktuálnější, zejména pro rodiče dětí z akce Witaj. Měli by mít snahu mluvit srbsky i  v oblastech, kde řeč již umlkla. Společným úsilím mohou obnovit mateřštinu i tam, kde byla násilím umlčena.

Pomáhat by měli i tamní Němci - jednak vzhledem k svému většinou alespoň částečně srbskému původu a jednak jako uznání za to, že na rozvoj energetiky obětovali Srbové kolem 80 vesnic s následkem, že zdejší převážně srb­ské obyvatelstvo se asimilovalo ve městech s majoritní většinou.

Ale ani kašubština není mrtvá. A to i přestože nacisté tomuto zhruba tři sta tisícovému nárůdku zlikvidovali během války padesát tisíc příslušníků, zejména inteligenci a aktivisty.         .

Poláci již v r. 1991 uznali kašubštinu jako samostatný jazyk. Vycházejí kašubská periodika, provozují se kašubská divadla i kabare­ty. Kašubské pořady jsou již v televizi a radiu. I v polském parla­mentu lze již kašubštinu zaslechnout. Kašubem hrdým na svůj původ je i současný úspěšný polský premiér Tusk.

      Myslím, že svítá nejen nad Lužicí, ale i nad Kašubskem. Rozední se a přijde den, aby slunko Lužickým Srbům a Kašubům opět vysvitlo a svítilo?

František Truxa