České národní listy

Směšováním a spojením „divokého odsunu“ a „nuceného vysídlení z vlasti“ či dokonce domnělé „etnické čistky“ v jeden údajně společný nadřazený pojem „vyhnání“ německá doktrína až na malé výjimky záměrně opomenula použít základního pojmu, obsaženého v XIII. části Postupimské dohody, totiž přesídlení (transfer). Zcela výjimečně přeložili správně někteří němečtí autoři XIII. část Postupimské dohody jako „Bevölkerungtransfer“ (přesídlení obyvatelstva). Místo o transferu, jak je řečeno v záhlaví této části, se používá v německém textu „převedení“ (Überführung), zcela je opominut pojem odsun (removal) a vyhoštění (expulsion), obojí označují jediným termínem „Ausweisung“ (vykázání). Po této dezinterpretaci transferu na „vykázání“ nebylo třeba velké politické fantazie k použití ještě dále jdoucích pojmů, „vyhnání“ a „násilné vysídlení“, korunované dodatkem  „z domova sudetských a karpatských Němců v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“. Smutné je, že tuto dikci použil i Spolkový sněm v deklaraci přijaté ke Smlouvě z r. 1992!

Druhá interpretační síla německé doktríny je limitování transferu veškerého německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska pouze na přesídlení z Československa.

Třetím prohřeškem německé doktríny  a diplomacie je vyvolání představy, že Československo, a nyní Česká republika, může bilaterálně po dohodě se Spolkovou republikou Německo, změnit jasná a nedvojsmyslná ustanovení Postupimské dohody v části XIII. a tím je vlastně revidovat.

Dřívější československá federální vláda bohužel takovýto německý přístup zčásti přijala. Ve Smlouvě mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992 souhlasila s tím, aby v její preambuli se objevil pouze termín „vyhnání“ (Vertreibung) a zcela se opominulo přesídlení (transfer) německého obyvatelstva. Navíc v neveřejném protokolu připojeném ke smlouvě projevila československá strana ochotu jednat s Německem o vzájemných materiálních nárocích. Jako by vůbec nějaké mezinárodně právní nároky mohlo Německo z titulu přesídlení vůči Československu vznášet!

Čtvrtým interpretačním trikem německé doktríny byla přeměna německého obyvatelstva v Československu na „sudetské a karpatské Němce“!!! … Tedy i Němce žijící v Praze, Brně nebo Ostravě, nikoliv tedy jen v pohraničí.

Rovněž zcela opomenula okolnost, že ta část německého obyvatelstva, která se nezpronevěřila základním povinnostem každého československého občana usilovat o bezpečnost, nezávislost a územní celistvost jediného demokratického Československa, mohla získat domovské československé občanství. Pochopitelně ovšem ti, kteří zradili svůj československý stát a až do konce války věrně sloužili hitlerovskému Německu v jeho útočných válkách a byli ochotni rozbít a oslabit Československo a pak jeho zbytku vnutit tzv. Protektorát Čechy a Morava a tzv. Slovenský štát, nemohli čekat nic jiného než přesídlení do státu, který považovali za svůj domov (Heim ins Reich).

Proč tedy je možné, ba kategoricky nutné, používat pro operaci, při níž podle XIII. části Postupimské dohody došlo k transferu německého obyvatelstva, termínu přesídlení, jako jedině správného, výstižného a přesného mezinárodně právního institutu a nikoliv vágních termínů jako „odsun“, „vyhnání“, „násilné vysídlení“ nebo dokonce „etnická čistka“?

K přesídlení části obyvatelstva dochází sice jen výjimečně, za mimořádných okolností z naléhavých bezpečnostních, politických, národnostních nebo náboženských důvodů braných jednotlivě nebo několikerých nebo všech dohromady, jde však vždy o legální mezinárodní právní institut, má-li následující znaky. Přesídlení části obyvatelstva předpokládá přestěhování skupiny osob z jednoho státu na území druhého státu. O přesídlení sjednávají tyto státy patřičnou mezinárodní dohodu. Nelze proto přesídlit obyvatelstvo jedním státem na území druhého bez jeho souhlasu. Přesídlení musí probíhat spořádaně a lidsky. Právním důsledkem přesídlení je ztráta dosavadního občanství a automatické nabytí občanství státu, do něhož je část obyvatelstva přesídlena, přesídlení je spojeno s vystěhováním osob bez práva opce.  Samozřejmě platí již výše zdůvodněná podmínka naléhavosti bezpečnostní, politické, národnostní nebo náboženské.

Např. k přesídlení části obyvatelstva z Turecka do Řecka a naopak došlo po první světové válce podle Lausannské smlouvy z r. 1923. Na jejím základě byly transferovány osoby muslimského vyznání z Řecka do Turecka a osoby pravoslavného vyznání z Turecka do Řecka. Německo přesídlilo v letech 1939-1940 obyvatele jižního Tyrolska a jiní německé menšiny  („Volksdeutsche“) z východu „domů do Říše“.

Po druhé světové válce došlo na základě dohody mezi Československem a Maďarskem z  roku 1945 k vzájemnému přesídlení části obyvatelstva. Z Československa byli přesídleni českoslovenští občané maďarské národnosti, kteří byli zbaveni československého občanství. Z Maďarska pak maďarští občané slovenské národnosti, kteří vyjádřili přání vrátit se zpět do vlasti.