České národní listy

Představitelé demobloku nepatří k nejpopulárnějším politikům

Demoblok prohrává jedny volby za druhými. Nic jej nepoučilo. Jak se nepříznivým výsledkům snaží čelit? Jednoduše a stále stejně. Demokratické volby a jejich výsledky neuznává. Ve svých očích každý politik tzv. Demokratického bloku je velikánem. STEM však ve výsledcích svého průzkumu, který se zabýval popularitou jednotlivých politiků, ani jednoho z nich  nezařadil mezi prvních šest nejoblíbenějších politiků. Jsou až na následujících příčkách, kam je dotlačili občané.

Na štěstí lidé jejich hry již ze značné části prokoukli. Ví, že demoblok nemá žádnou koncepci kromě svého všeobsáhlého negativismu. Jeho činitelé jsou machři na vyvolávání hlasování o vyslovení  nedůvěry  současné vládě, příp. některým jejím členům.  Při této příležitosti se vždy vypovídají do sytosti a pak znaveni odpočívají v poslaneckých lavicích. Kde je  přínos jejich politiky ve prospěch občanů, republiky?  Jaksi se ztrácí a obyčejný člověk od nich již téměř nic neočekává, kromě pokřiku, že ten či onen politik by měl odejít, či alespoň se omluvit.

Specializací demobloku zůstává již dlouhodobější zášť proti premiérovi A. Babišovi, proti prezidentu republiky M. Zemanovi a též proti ministryni spravedlnosti Benešové. Zášť, která se projevuje v útocích proti jmenovaným a samozřejmě i dalším koaličním politikům.

Hlásnou troubou demobloku jsou milionchvilkaři. Ti se chystají "osvěžit" naši politickou scénu další manifestací, a to na Letné. Kdo jejich akce platí, kdo je usměrňuje? Těžko můžeme říci. Mohou to být, jak vnitřní, tak i zahraniční síly.  O co se chvilkaři snaží? Porazit na ulici demokraticky zvolené politiky, když to ve volbách nejde. Tím se však dostávají do křížku jedním ze základních principů demokracie, a to zásadou vlády většiny. V demokratických státech se většina vytváří ve volbách, nezjišťuje se na ulicích. Další demokratický princip, vláda na čas (jde o volební období), umožňuje opozici, aby v tomto čase se snažila o to, aby se v příštích volbách  stala většinou. 

A právě tuto demokratickou možnost chvilkaří jaksi přehlížejí. A tak svými aktivitami nezapadají do demokratické společnosti, spíše ji narušují a upřednostňují jiné postupy, než demokracie stanovuje. A to se nám samozřejmě nelíbí. Přijdou sami k rozumu? Nebo další neúspěchy je přivedou k postupné reformě  jejich úsilí? Je zde i další možnost, nejméně přijatelná. Přitvrdí v tom, co dosud dělají? Pak mohou naši společnost ještě silněji rozdělit na demokratickou část a tu další, hulákající občas na našich náměstích a snažící se o uchopení moci, či alespoň její části, nedemokratickými prostředky. Bude-li jejích úsilí dále sílit,  demokracie bude nucena  se bránit.

J. Kovář