České národní listy

Pravda a dohady o původu Boženy Němcové II

Prof.PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

S důvěrou k matce  posílá  později syna Karla, aby se v Zaháni učil zahradníkem. Mohl by jít  i jinam, ale kde jinde by měl takový dohled, jako u babičky? píše BN a klade synovi na srdce, jak se má k babičce chovat. Synovi do Zaháně píše česky, matce německy. Plánuje také  rodinné setkání, až pojede vrchnost (se služebnictvem) ze Zaháně do Čech.

Dochovaná korespondence ukazuje, že rodinné vztahy jsou udržovány s úctou a láskou. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery silnější, byla odlišnost názorová.

Ukažme si tu odlišnost a zároveň způsob, jak s korespondencí pracují zastánci levobočkovské teorie.

Budeme citovat z dopisu BN synovi Karlovi do Zaháně s datem 24.7.1856. Dopis prý svědčí o „hlubším“ (vlastně „rodičovském“) zájmu vrchnosti o osud domněle odložené dcery a o tom, že ona od vrchnosti něco očekává (snad náhradu za věno, které nedostala). Dopis však svědčí o něčem docela jiném. Zaháňská vrchnost,  u které Panklova rodina slouží, se skutečně o Němcovy zajímá. Josef Němec je již od r.1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný“, ve službě je různým způsobem šikanován. Jeho manželka je policejně sledována, jejich korespondence zadržována.  V Zaháni to Panklovi s ostatními sloužícími přetřásají, mrzí je to, nesouhlasí s dcerou a jejím mužem, mají jim jejich postoje za nevděk. Karel to matce svěřuje a ona mu odpovídá takto:

„Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku...takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit. ...A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali....Pokud otci, ...on si to musel trpce vysloužit...chudák, a obětoval ve své povinnosti život,  a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost...a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání. Matka, co má, musí si vysloužit...Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným, a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce (a to je vlastně podle kryptogenetiků ta  „macecha,“ pozn. SK)   se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak, že nemají naši to národní sebeuvědomění – nejsou ani Němci ani Češi – všude dobře, kde je dobře. Ovšem člověk je všude člověk – a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve  přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ani ctít jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl – to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš...“

Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopení kontextu. BN si nestěžuje, že nic od vrchnosti nedostala, a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Naopak, jako demokratka a Češka vypočítává, že není nic, co by ji nutilo zachovávat zaháňské vrchnosti loyalitu, pokud jde o její vlastní politické postoje.

O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha přikládat příležitostným slovním obratům jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě“, „milé dítě“ hlubší význam než je  projev blahovůle vůči mladší osobě, který byl v zdvořilé němčině běžný. Nemá to nic společného s  údajným prozrazením pravého, knížecího  původu štolbovy dcery.

Přes všechny snahy nebylo nalezeno jiné datum  narození ani jiná matka  Boženy Němcové:  4.2.1820, zápis v matrice (křest) 5. 2. 1820. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané a Johanu Panklovi, štolbovi hraběte Schulenberga, tehdy ještě vojenskému rekrutovi. Možnému odvodu (tehdy na 14 let)  přestal podléhat až po dovršení 26 let, a to se stalo za půl roku. Pak se teprve mohl ženit. Krátce před ním se oženil jeho pán, hrabě Schulenberg a vzal si vévodkyni Kateřinu Zaháňskou (paní kněžnu z „Babičky“) a oba se společně přestěhovali na  její  panství do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Faktografii těchto událostí věcně vyložil Josef Polák ve spisku „Tři kapitolky o Barunce Panklové“ (Praha 1992, 42 s.) Vyvrací kryptogenetické domněnky a uvádí i poslední objev A. Irmanna, který našel v evidenci obyvatel  vídeňského Alserského předměstí byt, v kterém bydlely v dané době tři služky. Jedna si říkala Panklová, měla novorozeně a odtud se stěhovala do Ratibořic. Pro budoucí  badatele zbývají jen  nesrovnalosti v datování Barunčiny školní docházky.

Božena Němcová dožila svých 42 let o hladu a bídě. Zemřela 21. 1. 1862.

 Při vzpomínce na slavný pohřeb a mimořádné posmrtné pocty (včetně pěkného pomníku na vyšehradském Slavíně) nepřestává bolet její živoření se čtyřmi (pak třemi) dětmi a manželem, který byl pro vlastenecké smýšlení šikanován. I ona byla pod policejním dozorem. Málokde je kontrast ubíjející sociální bídy a povznášejícího duchovního bohatství tak výrazný a tak zahanbující. Jan Neruda a Vítězslav Hálek napsali krásné nekrology a čas potvrdil, že Božena Němcová byla skutečně vynikající obrozenská spisovatelka básnivého talentu a ušlechtilá „kněžka“ mateřského jazyka. Její dílo se stalo symbolickým ztělesněním duchovních hodnot národních i všelidských a tím i jedním ze základních kamenů naší novodobé národní kultury.

K Boženě Němcové se národ utíkal zvláště v těžkých  chvílích. Počátkem nacistické okupace ji básníci František Halas a Jaroslav Seifert v nezapomenutelných verších vzývali jako ochránkyni, dobrou vílu, patronku. Krátce před tím zfilmovali naši filmaři „Babičku“, věrně podle literární předlohy a podle klasických ilustrací A.Kašpara z jubilejního vydání r.1902. Manifestační a vděčná  návštěva širokého  publika, zejména dětí a mládeže, byla jim odměnou. Babička a Barunka jsou nezapomenutelné.

Dílo Boženy Němcové nepřestává oblažovat  a posilovat svou věrností obrozenským ideálům, svou okouzlující vírou v dobrotu člověka i přírody, svým odporem ke všemu, co člověka pokořuje a znevažuje. Posiluje a oblažuje svou upřímností a prostotou, a zvláště svým obrazem krajiny dětství, v níž za tiché  noci „hvězdy házejí požáry lásky a štěstí do lidských srdcí.“