Pozoruhodný život a dílo zuřivého reportéra
Pozoruhodný život a dílo zuřivého reportéra
Kisch se narodil na Starém Městě pražském ve známém Domě u dvou zlatých medvědů v polovině 80. let 19. století. Chlapec z německé starožidovské rodiny byl již od mládí velmi zvídavý. Právě bystrý úsudek a nesporný pozorovací talent, stejně jako schopnost přiblížit se zcela přirozeně, bez předsudků k lidem různého společenského postavení mu později umožnily výrazně vyniknout na poli žurnalistiky. Praha na přelomu 19. a 20. století se svou nenapodobitelnou atmosférou obchodníků, řemeslníků, dělníků či různých postav a postaviček pohybujících se na okraji společnosti, nabízela zvídavým dětským očím vskutku pestrou podívanou. Právě svět starobylých uliček a dvorků kolem Staroměstského náměstí se stal pro neposedného chlapce každodenní realitou, kde se odehrávala řada humorných i vážných situací. Kisch si již v dětském věku osvojil jednu, pro novináře nesmírně důležitou, vlastnost. Snažil se být vždy tam, kde se něco zajímavého dělo.
Egon Ervín Kisch se nejprve vzdělával u privátních učitelů, poté navštěvoval novoměstské gymnázium piaristů. Odtud pak přešel na První německou státní reálku. Svoji novinářskou dráhu započal v pražských německých novinách. Měl zde na starosti kriminální případy, nehody a katastrofy. Tady počíná budoucí Kischův novinářský věhlas. Zde se začíná jeho cesta naplněná houževnatým nasazením, snaha dobrat se pravdy, takřka detektivní posedlost odhalit pravý stav věcí a především hledat za všech okolností pravdu a pomocí ní pak bojovat proti pohodlnosti, přetvářce, maloměšťáctví i proti nacismu.
Před 1. světovou válkou pracoval v pražských listech Bohemia a Prager Tagblatt. K jeho velkým úspěchům patřilo odhalení okolností špionážní aféry plukovníka Redla. Život Prahy počátku 20. století zachytil v několika knihách reportáží – Z pražských ulic a nocí (1911), Pražské děti (1913), Pražská dobrodružství (1920). Válečné zážitky popsal v knize Vojákem pražského sboru (1922). Z prostředí Prahy čerpal náměty i pro další svá díla, mezi které patří například román Pasák nebo Nanebevstoupení Tonky Šibenice. Kisch se však výrazně proslavil i svými kriminalistickými reportážemi. Z těchto vznikl slavný Pražský pitaval (poprvé vyšel roku 1931 v Berlíně). V češtině vyšel o dva roky později a v němčině pak opět v roce 1935. Právě kriminalistické příběhy se těšily jeho vášnivému zájmu. Léta pilně shromažďoval knihy z oblasti kriminalistiky. „Sbíral jsem je poctivě téměř třicet let, má knihovna měla čtyři tisíce svazků o historických zločinech, o procesech, žalářích, popravách a měla jednou přispět v oblasti symptomatologie k vědeckému potírání zločinu.“
V letech 1913-1914 působil jako dramaturg berlínského uměleckého divadla. Události spojené s koncem 1. světové války a rozpadem Rakouska – Uherska jej přivádí mezi rudé gardisty ve Vídni a do řad politické levice. Roku 1919 je z Vídně vypovězen.
Od počátku 20. let začal Kisch cestovat po Evropě i jiných kontinentech. Přispíval nadále do německých listů, ale také do Lidových novin. Při svých cestách za reportážemi navštívil Rusko i Ameriku, Velkou Británii i Francii, také Čínu a Austrálii. Zde všude nacházel bohaté inspirační zdroje. Dokonale je využil při své další velmi plodné práci novináře i spisovatele. Vždy se ze svých cest však vracel do rodné Prahy. Spolupracoval s pražskou Revoluční scénou i divadlem Rokoko. Právě na těchto scénách byla uvedena řada jeho her, mezi nimi Ukradené město, Matka vrahova, Tonka Šibenice na onom světě a jiné.
Ze svých četných zahraničních cest si přivážel řadu zážitků a zkušeností. Tyto jsou obsaženy v řadě knih postupně vydávaných ve 20. a 30. letech. Mezi nejznámější díla z této doby se nepochybně řadí Caři, popi, bolševici (1927), Americký ráj (1928), Tajná Čína (1933) nebo Přistání v Austrálii (1938). I dnešní čtenář bude jistě překvapen, jak čtivě a lehkým perem jsou jeho knihy psány. Kisch přitom ani na chvíli nenudí. Jeho pozorovací talent, šíře zájmů a schopnost poutavě zobrazit nejrůznější prostředí jsou jedinečné.
Při svých cestách po světě se zřekl pohodlí, vždy chtěl život zachytit se vším, co přináší zejména prostému člověku, bez nadbytečného přikrašlování. Narážel přitom na řadu překážek, které ovšem nezměrnou houževnatostí a velkou touhou po poznání cizích zemí dokázal s úspěchem překonávat, ačkoliv často musel riskovat, nejen zdraví, ale i holý život. Teprve po třetím pokusu se dostal do USA a mohlo vzniknout dílo popisující tamní realitu ze všech stran a úhlů pohledu, kde dominují propastné společenské a sociální rozdíly bijící do očí téměř na každém rohu. Obtížně se dostával v polovině 30. let i do Austrálie, kde jej po dlouhé cestě čekaly nekonečné obstrukce místních úřadů, které jej odmítaly vpustit na pevninu. Kisch zde nakonec díky obrovské vytrvalosti, podpoře ze strany australských antifašistů, socialistů, odborářů a řadových pracujících musel riskovat a při vstupu na pevninu se odhodlat ke skoku z osmimetrové výšky na přístavní molo. Díky této odvazu a nasazení tak mohl poznat život na vzdáleném kontinentu, včetně důkladného prozkoumání přístavních měst i bývalého trestaneckého ostrova, uhelné podmořské štoly či umrtveného průmyslového města. Důkladné poznání bohatství australské přírody, národních slavností, sportu i zemědělství dalo vzniknout jednomu z klasických děl v podobě rozsáhlého politického cestopisu vydaného pod názvem Přistání v Austrálii.
Kisch byl člověkem až neskutečné škály nejrůznějších zájmů. Zajímala ho moderní technika, věda, film i divadlo, finančnictví, sport, burzovní spekulace, ale také brlohy nejchudších lidí nebo psí hřbitovy. Před tím než něco napíše, se vždy snaží, aby do daného prostředí co nejvíce pronikl. Osobní zkušenost pro něj byla zásadní pracovní metodou. „Tlačil jsem se mezi zástupy zmrzlých v ohřívárnách, čekal jsem s hladovými v lidových kuchyních na polévku pro chudé, přenocoval jsem v nočních útulnách s lidmi bez přístřeší, sekal jsem s nezaměstnanými na Vltavě led, plul jsem jako vorařský pomocník do Hamburku, dělal jsem statistu v divadle, táhl jsem s naverbovaným lumpenproletariátem na Žatecko na česání chmele a pracoval sejm jako rasův pomocník. Byly – li překážky, tak jsem zaznamenal překážky, a ty byly často zajímavější než sám námět.“
Kisch byl vždy velmi dobře informovaný. K tomu mu dopomáhala nejen vrozená zvídavost, ale i stálá snaha dokázat se přes množství povrchnosti a vedlejších skutečností k jádru všeho, o čem tak poutavě dokázal psát. Toto vyžadovalo neustálou aktivitu, značnou pohyblivost a časovou náročnost, a zejména schopnost vytěžit z běžné, všední, na první pohled banální situace, docela neobyčejný postřeh či příběh. Ne náhodou obdivoval Jaroslava Haška a jeho schopnost prezentovat nejrůznější historky, na druhé straně pak i Jana Nerudu nejen jako básníka, ale i jako novináře.
„Nedokážu jet tramvají, aniž bych se nepokusil zjistit, jakou knihu čte muž sedící v rohu naproti, neváhám si zajít kus cesty a neodradí mne ani stoupání do kopce úzkými uličkami, abych zjistil, jakou řečí mluví pár kráčející přede mnou. Nahlížím do cizích oken, v domě, kam jdu někoho navštívit, si přečtu vždy vizitky na dveřích, na cizích hřbitovech pátrám po známých jménech, nezúčastněných osob se ptám na jejich osudy. Chtěl bych prohledat každý krám, prolistovat každý balík starého papíru, porušit každý „zakázaný vstup“, odhalit každé tajemství. Možná, že bych se k tomu neměl tak veřejně přiznávat, že bych se za to měl trochu stydět, ale myslím si, že bez zvědavosti není pokroku.“
Kisch jako komunista to měl v Německu po nástupu Hitlera velmi těžké. V roce 1933 po požáru říšského sněmu byl zatčen, ale na žádost československých úřadů byl brzy propuštěn. Hned v dalším roce cestuje jako delegát Světového mírového kongresu do Melbourne v Austrálii. V letech 1937-1938 jej nacházíme ve španělsku, kde v řadách interbrigadistů bojuje proti pučistům. Roku 1939 pod tlakem nepříznivých mezinárodních událostí emigruje do USA, následně žije šest let v Mexiku. Poté se již s podlomeným zdravím vrací do Prahy. Vážná nemoc komplikuje jeho další pracovní plány. Literární dílo o životě v poválečném Československu tak zůstává nerealizováno. Legendární novinář umírá v Praze poslední březnový den roku 1948. Pro všechny poctivé novináře zůstává velkým a zřejmě nedostižným vzorem svou pověstnou pílí, nasazením a snahou pátrat za všech okolností po pravdě. Osobnosti jako on se rodí jednou za mnoho let. Řada dnešních novinářů však svými pracovními metodami a přístupem ke světu a ke čtenářům je žel pravým opakem osobností typu E.E. Kische. Jména si každý může dosadit sám, není jich zrovna málo, zejména v tzv. veřejnoprávních médiích.
Bc. Miroslav Pořízek
