České národní listy

Poněmčování českých krajů

Biskup Gorazd

Zřízením tolika po hmotné stránce dobře vybavených latinských klášterů a povoláváním německých mnichů do nich byla připravována půda něčemu ještě daleko nebezpečnějšímu. Bylo to osazení nejen neobydlené půdy, jež příslušela českému státu, německými lidmi, ale i zatlačení českého živlu už v jeho hotových sídlech do pozadí nebo hromadné jeho poněmčení.

To znamenalo poněmčení velké části české půdy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku a vytvoření národnostně smíšených ostrovů.

V 9. století byly nejen celé Čechy, celá Morava a celé Velké Slezsko osídleno výlučně Slovany, ale slovanský živel sahal od jihu Čech až k moři. O tom, že v 9. století na jihu sahal slovanský živel ze strany Čech, až k Dunaji1 a na severu, až k moři, není mezi historiky sporu. Doznávají to všeobecně i učenci němečtí. Pouze o Bavorsku to někteří z nich popírají, zvláště apodikticky to činí Guttenberg. Většina i to přiznává, jednak na základě listin, jednak na základě místních jmen a názvů řek, hor a některých předmětů. Také to dokazují celní stanice, jež zřídil Karel Veliký pro obchod se Slovany v Hallstattu, Forcheimu, Brembergu, Řezně a Lorchu 2.

Východně od prvních čtyř a severně od páté sídlili už Slované. Existenci jejich na tomto území dokazují listiny: pro rok 805 východně od Brembergu (hned v sousedství), pro rok 896 u Pösingu, pro rok 905 u Luhe, pro rok 991 u Mainsbachu. V letech 1095-1143 je zaznamenáno darování řezenskému klášteru od "člověka Slovana z čeledi Medenede" a jako svědek jest uveden Radauan (Radovav). Diecézní shromáždění duchovenstva (synoda) biskupství bamberského, konaná v roce 1058, konstatuje, že lidé této diecéze jsou z největší části Slované3.

V okolí kláštera Waldassen jsou zjištěna slovanská jména mužů a žen ještě ve 12. století. Mnoho místních jmen, nyní ovšem už vesměs s německými koncovkami, jest utvořeno od slovanských slov, jako Dobrov, Vilice, Slavomír, Krok, Hasek, Radovan, Javor, Ostry, Trebina, apod. Ba doposud v tomto severovýchodním cípu Bavorska užívá lid už asi 700 let poněmčený v lidové mluvě některých slovanských slov, jako Chaluppe (chalupa), Kretscham (krčma), aj. Slované tu sahali od hranic Čech ke střednímu toku řeky Řezny, k řece Nabě a hornímu Mohanu.

Germanizace naddunajských Slovanů v jihovýchodním Bavorsku (ve Východní marce, jež roku 1156 se stala vévodstvím rakouským) začala v 9. staletí, když klášter sv. Emmerana v Řezně obdržel pozemky na řece Obrušti (Aist), klášter Chubě (Kampě). Poněmčující práce se zúčastnily ještě další kláštery v Bavorsku a ve Východní marce: Wilhering, sv. Štěpán (v Pasově), Waldhausen, Baumgartenberg a Sv. Florian, a to za vedení biskupů pasovských, jimž císař Jindřich III. (1039-1056) v posledním roce své vlády daroval ohromná území "ležící k Čechám, ať by jich nabyli nebo se jich zmocnili jakýmkoli způsobem", jakož i šlechtické rodiny Schönheringů, Hannsbergů, Griessbachů a hlavně Kuenringů, kterýmžto posledním český vévoda Friedrich (Bedřich, 1179-1189) daroval rozsáhlé pozemky na řece Lužnici. Germanizace byla zde hotova do konce 13. století, byvši dokončena klášterem cisterciáckým ve Světlé (Zwettel, založ. 1138), který taktéž obdržel od vévody Bedřicha velké pozemky na Lužnici, premonstrátskými kláštery ve Schläglu (hrad při hranicích Čech), v Jeruši (Geras) a Perneggu.

Severovýchodní cíp Bavorska byl taktéž germanizován pomocí institucí latinské církve, farností a klášterů. Území ležících západně od Chebska, jakož i částečně Chebsko bylo poněmčeno farnostmi v Kubě (Cham, založ. v roce 863), ve Wondrebu, Beidlu, Tirschenreuthu a Redwitzi, dále kláštery v Reichenbachu a ve Waldsassenu (zal. 1133), to z velké části za pomoci rodiny Babenbergů a Vohburgů. Waldsassenský klášter, když se mu do Vladislava II. (1140-1173) dostalo velkých pozemků v Čechách, přenesl svou germanizační činnost i k nám. Území toto příslušelo k diecézi bamberské, která v poněmčovací akci vyvíjela stejnou činnost jako pasovská. Území jižně od Chebska poněmčovaly kláštery Altaich, Windberg (který obdržel od Vladislava II. taktéž rozsáhlé pozemky v Čechách), Metten a Sv. Emmeran v Řezně. Pomáhali jim přitom biskupové pasovští a rodiny Paponů, Vornbachů, dokonce i českých Vítkovců (kteří měli velké statky nejen v jižních Čechách, u Prčic i Stankova, ale i roztroušené statky v Bavorsku4, hlavně však rodina Bogenů. Bogenové byli sešvakřeni s Přemyslovci (princezna Svatava, sestra Vladislava, se provdala za Adalberta z Bogenu a místo Svatava začala se, jak už bylo podotčeno, nazývat Luitgarda) a obdrželi velké statky v Čechách na východním svahu Šumavy, které sahaly až k Sušici.

Koncem 13. století byly české hranice na jihu, západě a severozápadě obklíčeny německým, případně poněmčeným živlem. Dosáhlo se toho jednak systematickou kolonizací, to jest usazováním německých zemědělců, takže vůči nám slovanští obyvatelé ocitali se v menšině, jednak též tím, že počet slovanského obyvatelstva byl mimo to uměle zmenšován nuceným jeho usídlováním v západnějších krajích bavorských, které byly úplně německé. Tím byl osud tamějšího obyvatelstva pomalu, ale jistě od místa k místu zpečeťován. Nejtužší odpor proti tomuto vývoji a také proti křesťanství, s nímž tento vývoj fakticky souvisel, třebas se tato souvislost příčila všem zákonům zdravého myšlení, projevovali Slované sídlící na horním toku Mohanu. Teprve zřízením a asi 200letým působením biskupství bamberského byl jejich odpor zlomen. Snadnější práce byla se Slovany usedlými jižněji, tj. západně od Šumavy, kteří neměli tak úrodnou půdu a jejichž sídla byla jen řídce obydlena.

Ještě před tím, než poněmčovací proces v Bavorsku a v rakouské marce byl skončen, došlo v Čechách jednak k zakládání nových měst, do nichž byli voláni a též o své újmě přicházeli řemeslníci, obchodníci a později horníci z Německa, jednak též ke kolonizaci zemědělské. Obojímu přílivu Němců byla připravena cesta latinskými kláštery, to jest jejich německými opaty, mnichy, z nichž mnozí byli exponováni jako faráři hlavních farností, a německými abatyšemi dívčích klášterů. Působili dvojím směrem: jednak udržováním styků se svými krajany v Německu, jednak ovlivňováním zdejších panovníků, biskupů a šlechticů. Byla již předtím v Čechách i na Moravě města česká, jako například Praha, Hradec Králové, Sedlec, Litoměřice, Žatec, Bílina, Olomouc, Brno a jiné, ale zvláštní právo městské (norimberské, magdeburské, švábské, porýnské) dostalo se k nám až v době kolonizace. Podle tohoto nového práva, které však Němci co do podstaty převzali z Francie a Itálie, byla buď stávající už města přílivem Němců přebudována, nebo byla vedle starých měst a osad zřizována nová města téhož jména, anebo byla budována města úplně nová, a to jak panovníky, tak biskupy, kapitulami, kláštery a šlechtou.

V době německé kolonizace bylo v Čechách podle německého městského práva jednak starých sídlišť přetvořeno, jednak nových měst založeno asi šedesát. Byla to: Praha, Cheb, Loket, Sedlec, Chodov, Kynšperk, Kynžvart, Falknov, Postoloprty, Kadaň, Egrberk (statky českých pánů Odolenovců), Bochov (bratři Slávek a Boreš z Ryzmburka), Žlutice (rod Hrabišovců), Planá, Tachov, Primda, Stříbro, Domažlice, Klatovy, Plzeň, Žatec, Chomutov (křižovníci), Louny, Most (Hrabišovci), Duchov, Osek (Hrabišovci), Bílina, Teplice, Šanov, Krupka, Litoměřice, Budyně, Libochovice, Třebenice, Ústí, Děčín (páni z Michalovic), Česká Lípa (pův. Lipá), Mělník, Nymburk, Poděbrady, Hradec Králové, Jaroměř, Nový Bydžov, Nová Paka, Miletím, Dvůr nad Labem, Trutnov, Žacléř, Náchod, Třebechovice, Týniště, Vamberk, Kolín, Kouřim, Sadská, Vlašim, Jílové, Brandýs nad Labem, Slaný, Rakovník, Beroun a mnoho jiných. Zakládání měst znamenalo značný hospodářský i kulturní pokrok ani ne tak v důsledku zavedení nového práva, jako tím, že povstala hustá síť měst, neboť jednak sama hustota obyvatelstva, nač se často zapomíná je důležitým činitelem kulturním a civilizačním, jednak každé nové město mělo školu, takže počet škol v zemi se zvyšoval, k čemuž přistoupila ještě i významná okolnost, že ve městech se vyvíjela dělba a diferenciace práce, významná to podmínka pokroku. Příliv městských Němců nebyl po stránce národní příliš nebezpečný, neboť němečtí občané, obklopení kol dokola českým venkovem, časem se počešťovali.