Jdi na obsah Jdi na menu
 


Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách 1

23. 10. 2022

Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28. října v moderních čs. a českých dějinách 1

Doc.PhDr. Jan Rataj, CSc.

Svatováclavská tradice je kontinuálně nejstarší českou historickou tradicí. Od 10. století se kníže Václav stal středověkým „věčným panovníkem“ Čechů, ochráncem českého státu na nebesích, později i symbolem českého bojovníka (svatováclavské kopí bývalo neseno do boje v čele českých vojsk), jeho obraz byl na mincích českých panovníků, na zemských i královských pečetích, hymnou starých Čechů se stal Svatováclavský chorál. Vyvrcholením středověkého svatováclavského kultu byla doba Karel IV., kdy česká královská koruna se nazývala svatováclavská a země Koruny jsou zeměmi svatováclavskými. Svatováclavská tradice byla vnímána v různých polohách. Na prvním místě se k ní hlásili bojovní čeští katolíci, kteří ve sv. Václavu spatřovali protektora svých snah o dominaci katolicismu v zemi. Hlásil se k ní i Jan Hus, husité (na husitské svatováclavské korouhvi byl nápis „Na Němce, zrádce Boží!“), J. A. Komenský i Jednota bratrská apod. Za protireformace se sv. Václav stal symbolem legitimity katolicismu a habsburské dynastie v českých zemích.

Uvnitř samotného katolicismu, počínaje Bohuslavem Balbínem, se sv. Václav stal záštitou odporu vlasteneckých českých kněží proti germanizaci, a tak byl také v 19. a 20. století znacionalizovaným německým klérem v pohraničí a smíšených oblastech pochopen. Básník Jaroslav Durych vzpomíná, jak němečtí katoličtí kněží a bohoslovci odmítali světit 28. září, neboť v něm viděli nikoliv svátek zemského patrona, ale Čecha: „Nejbigotnější německé živnostnice nutily na den sv. Václava  český personál k všední celodenní práci, v mnohých obcích nechtěl německý lid na ten den do kostela“.

Do novodobého politického života vstoupili Češi r. 1848 shromážděním a mší pod sochou sv. Václava od Jana Jiřího Bendla na Koňském trhu. Odcizením mezi českým národním hnutím, které svůj program demokratizovalo, liberalizovalo a nacionálně radikalizovalo, a katolickou hierarchií, českou historickou šlechtou i katolickým politickým stranictvím – táborem, jenž zůstal až do posledních dnů monarchie konzervativně loajálně dynastickým, ovlivnilo v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století podobu svatováclavské tradice. Především katolickým světcem zůstal sv. Václav pouze aktivním katolíkům a prohabsburským monarchistům. V českém národním povědomí ustoupil jinému obrazu knížete Václava – vůdci blanických rytířů, jenž mečem spasí národní práva Čechů. Tento obraz ovlivnil stylizaci sv. Václava  na novém Myslbekově pomníku na Václavském náměstí. Kromě toho svatováclavská tradice byla v národním hnutí masivně překrývána tradicí husitskou, která byla vnímána jako bližší tehdejším ideálům svobodného myšlení a národního sebevědomí. Touto proměnou bylo dokonce zasaženo i tradiční svatováclavské posvícení 28. září. Trhovci se neomezili pouze na obrázky sv. Václava, ale nabídku i v tento den rozšířili o obrázky Jana Husa a Jana Žižky.

Národní patos svatováclavského kultu vedl rakouské úřady při protičeské persekuci v prvních letech první světové války k zákazu svatováclavského chorálu a zobrazení českých svatováclavských korunovačních klenotů.

V letech 1914 - 1915 byla svatováclavská idea aktualizována českými monarchistickými krajany v Rusku, kteří tlumočili carovi prosbu na osvobození západních Slovanů a doufali, že „koruna sv. Václava zazáří v paprscích koruny Romanovců“. U první čs. zahraniční vojenské jednotky  - České družiny v Rusku, z níž vznikl pluk sv. Václava, lze dokumentovat svatováclavské motivy ve výzdobě zemljanek, polních oltářů; byl využit i svatováclavský chorál apod. Po pádu romanovské monarchie a po podřízení legií v Rusku Masarykově Čs. národní radě v Paříži byla v legiích svatováclavská symbolika nahrazena soudobou či husitskou symbolikou, odpovídající Masarykovým snahám o moderní demokratizaci.

Na sklonku války byla svatováclavská tradice využita českými katolickými monarchisty k pokusům o korunovaci Karla I. za českého krále a státoprávní úpravy habsburské říše, a tím i k záchraně habsburské monarchie. V tomto smyslu vedl s Karlem I. jednání katolický konzervativní politik olomoucký advokát M. Hruban.

Při koncipování demokratické a republikánské ideje nezávislého Československa r. 1918 T.G. Masaryk svatováclavskou tradici pominul. Washingtonská deklarace z 18.10.1918 se z historických tradic výslovně zmiňuje pouze o tradicích husitské a českobratrské. Některými svými atributy se totiž svatováclavská tradice jevila jako přímý opak tehdejšího volání po „demokracii a svobodě vždy větší a větší“. Byla chápána jako „překonaná relikvie zašlé minulosti“ (J. Werstadt), jako záštita pro monarchistickou  autokracii, autoritářství, jako tradice, která posiluje církevní i politický katolicismus. Tehdejší český katolicismus ovládli konzervativní tradicionalisté, křesťanskodemokratický směr  se začal rozvíjet až v průběhu první republiky, ekumenický směr a snaha o dialog s českou sekularizovanou společností, měla u našich katolíků ještě větší zpoždění. Nepřekvapuje, že katolicismus se TGM jevil jako absolutní protiklad moderní demokracie. R. 1913 napsal: „Katolicismus svou podstatou je tak aristokratický, že katolický stát a parlamentarismus je contradictio in adiecto“ (protiklad).

Později, r. 1929, připustil, že katolické německé centrum je demokratickou stranou, ale dodal, že katolické státy jsou ideálním prostředím pro nastolení nedemokratických diktatur, protože diktátoři mají na co navazovat.

Washingtonská deklarace, jež tvoří základ tradice 28. října, odmítla výslovně monarchii a monarchy z boží milosti, výsady aristokracie a nadpráví církve ve státě a společnosti. Deklarací vůle společného státu Čechů a Slováků překročila rámec svatováclavské státnosti. Svrchovanosti a autoritě „věčného panovníka“ neodpovídala proklamovaná škála demokratických svobod, z nichž měla vycházet budoucí čs. ústava i přihlášení se k zásadám americké Deklarace nezávislosti z r. 1776, včetně Lincolnova prohlášení lidských a občanských práv.

Nicméně představa o zásadní diskontinuitě mezi svatováclavskou tradicí a moderní státní tradicí 28. října se neujala. Domácí česká politika vyhlásila samostatný čs. stát 28. října 1918 pod pomníkem knížete Václava. Datum 28. října 1918 zdobí čelo pomníku. Češi tak mají jedinečné místo své identity, kde se snoubí tradice jejich starobylé a moderní státnosti, místo národního spontánního shromažďování.

Státní tradice 28. října v první republice zastínila svatováclavskou. 14. října 1919 prohlásilo Revoluční Národní shromáždění  zákonem 28. říjen za státní svátek. Den sv. Václava – 28. září se stal jedním z památných dnů. Vedle masarykovské interpretace 28. října, která se pojila s představou národně svébytné, ale též dnešními slovy občanské a otevřené společnosti, žila Kramářova, Dykova a Rašínova integrálně nacionální interpretace 28. října, vyzdvihující význam domácího národně osvobozeneckého boje a závazek utvoření skutečného čs. národního státu.

Svatováclavská tradice si udržela prioritní a privilegované místo u katolické církve, ČSL a politizujících katolických literátů. I katolický tábor se výrazně odlišoval v interpretaci jejího obsahu. Pro konzervativní tradicionalisty, pokládající ČSR za heretický stát židobolševíků, židoanglánů a svobodných zednářů, ale i pro nově vznikající fašisty byla svatováclavská tradice závazkem pro nastolení stavovského a nedemokratického státu, nejlépe monarchie. V druhé polovině 20. let na shromáždění Národní obce fašistické běžně vlály praporce knížete Václava. Svatováclavský motiv sloužil i k apologetice vůdcovského principu. Křesťanskodemokratický směr, který představoval zejména předseda ČSL, Jan Šrámek, vytrvale se snažící o vzbuzení důvěry TGM, naopak státotvorně propojoval svatováclavskou tradici s 28. říjnem a autoritou TGM.     

Svatováclavské milénium r. 1929 znovu aktualizovalo symbol sv. Václava. Při této příležitosti TGM precizoval své pojetí svatováclavského odkazu.

Přihlásil se k interpretaci zdůrazňující propojenost ideje svatováclavské a husitské, ocenil význam starobylosti a civilizovanosti české státnosti 10. století i západní orientaci knížete Václava, v níž spatřoval projev politické prozíravosti. Vyzdvihl rovněž i některé jeho vzorové osobní vlastnosti jako „mravnost posvěcenou pravou zbožností“. Zde věren svému tzv. pozitivnímu náboženství nespojuje výslovně Václava s církví. Dále pak ocenil Václavovu vzdělanost. Proti chronickému, maločeskému komplexu části české elity TGM argumentoval principem, že není podstatné být velkým národem, ale slušným národem a kvalifikovaným národem -  v naplnění těchto zásad spatřoval optimistickou perspektivu pro českou budoucnost.

Druhá republika, v níž se na podzim 1938 chopili moci tradiční odpůrci Hradu, vedeni Beranovými agrárníky, Háchovými Národními demokraty a větší částí českých fašistů, odmítla Masarykův i Benešův myšlenkový odkaz, demokratické tradice českých dějin, relativizovala jakýkoli československý výkon uplynulých dvaceti let, počínaje prvním odbojem a legionáři. Masarykova demokratická modernizace české politiky, geopolitická orientace na západní demokracie, hodnoty občanského českoslovenství byly odmítnuty jako cizorodé „kořeny zla“.

Oslavy dvacátého výročí Československé republiky byly po Mnichovu odvolány a 28. říjen 1938 vládním rozhodnutím proběhl jako obyčejný den.

30. listopadu 1938, po svém zvolení prezidentem Česko - Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku sv. knížete Václava. O den později jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.

Druhá republika se zřekla hodnot otevřené multikulturní společnosti, pluralitní parlamentní demokracie, principu diskuse, liberalismu, humanity, socialismu, svobody tvorby, občanských svobod, elementární rovnosti, racionality. Náplň nové, nyní již závazné ideové doktríny, prosazované vrchnostenským nekontrolovatelným státem, tvořily: Nacionalismus xenofobního a rasistického typu, vůdcovský či elitárně hierarchistický antidemokratismus, kult poslušného a ukázněného bojovníka a průkopníka, očistného násilí a osvícené diktatury, víry a věrnosti.

Svatý Václav jako symbol christianizace Čech a pevného svazku církevní a světské sféry historicky ospravedlňoval katolický fundamentální atak v druhé republice, k němuž vyzval pražský arcibiskup K. Kašpar v pastýřském listu „Jednota v pravdě a lásce Kristově“. Katolicismu bylo v druhé republice  opět přiznáno privilegované postavení a nadpráví, které ztratil za světské demokracie první republiky respektující svobodu svědomí a náboženského vyznání. Mluvčími českého katolicismu se stali konzervativní preláti, militantní katoličtí intelektuálové a katoličtí fašisté, zatímco křesťanskodemokratičtí stoupenci dialogu s českou sekularizovanou společností i ostatními církvemi  byli uvnitř katolického tábora ostrakizováni a vypuzeni z politického života. Katoličtí fundamentalisté pod heslem Katolictví zákonem! chtěli nastolit „služebnost státu Bohu“ a vytvořit nenarušitelé spojení katolictví s českou národní identitou, z níž měli být nekatolíci vyloučeni. Pod svatováclavským praporem rozpoutali v druhé republice řadu politických a kulturních čistek. Proti myšlení moderního světa, židům, ateistům, jiným vyznáním oprášili nejen své starobylé nesnášenlivé stereotypy, ale nechali se inspirovat soudobými autoritářskými stavovskými modely katolického původu. Politická slepota, touha po odvetě, zášť k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému stranění nacismu.

Svatováclavská státnost spojovaná s ideou podřízenosti slabého českého státu mocnému sousedu navyšovala dominantní úlohu katolické církve v českém národě, který prý svou spásu nemůže očekávat od vlastní slabé světské moci, ale pouze od křesťanského universalismu.

Březnový rozpad česko – slovenské státnosti r. 1939 předznamenala rovněž vědomá devalvace a zeslabení tohoto pojmu i z české strany. Nová vládní garnitura se vrátila  k předválečné české historické státnosti. Československou státnost zasunula do pozadí jako nový, neorganický, umělý prvek v českém politickém myšlení, do značné míry „vylhaný“ versailleskou mírovou konferencí. Ideolog druhé republiky E. Vajtauer v tomto duchu utvrzoval českou veřejnost: „Pokladník ve Versailles nám vyplatil více než měl. Vracet přeplatek, když už jsme s ním dvacet volně naložili, je trudné. Ale co naplat!“ Koruna knížete Václava však nebyla korunou Slováků ani Rusínů, a proto se svatováclavská státnost nestala potřebným tmelem celostátní integrity. Příčinu laxního až mátožného postupu prezidenta Česko-Slovenska E. Háchy ke slovenskému separatismu, který znepokojoval skupinu českých vládních činitelů (J. Havelka. A. Eliáš, L.K. Feireabend, V. Klumpar, H. Masařík) nalezneme v politické zpovědi E. Háchy A. Hitlerovi v Berlíně 15. března 1939. Podle záznamu německé strany Hácha nespatřoval v odtržení Slovenska problém, neboť „byl už dávno přesvědčen, že různé národy tohoto státního útvaru nemohou žít pohromadě“.