České národní listy

Polistopadové epištoly, kacířské úvahy I-2

 Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

R.1946 volilo 40% obyvatel KSČ, slibující vlastní, československou cestu k socialismu. Nikdo tehdy netušil další vývoj, odklon od demokracie, politické omyly a chyby, nezákonnosti, přečiny a zločiny, kterých se někteří protagonisté strany a vlády po roce 1948 dopustili. Historici určí  míru vlivu kompromitující neomezené  moci samé a sebezáchovných  akcí v nové, tentokrát „studené“ válce. Znovu ožily staré nešvary dělnického hnutí a  marxistické strany, nesmiřitelné doktrinářství a sektářství. Přišla „perestrojka a glasnosť"  příliš pozdě? Východní blok ve „studené válce“ neobstál, zhroutil se. Občané Československa se však neradovali dlouho  z osvobození ze závislosti na sovětské velmoci. Stali se závislými na jejich soupeřích. „Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím" (N. Chomský) a tak se stát Čechů a Slováků – podobně jako státy Východních a Jižních Slovanů – rozpadl. Noví vládci světa považují za vhodné „udržovat geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“ (Z. Brzezinski).

V nových podmínkách po r.1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla „vyřešena“ rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzivou proti pozitivním tradicím národního dějepisu. A jak je to  s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 (někde dokonce o 50) letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu. Rovnítko se klade mezi Marxův „Kapitál" a Hitlerův „Mein Kampf", svědectví o ideové nehoráznosti. Hrubě propagandistická „Černá kniha komunismu" Stalinův režim prezentuje jako dokonce větší zlo, než byl Hitlerův nacismus. Přenechám historikům, aby zkoumali specifika obou režimů. Poukážu jen na rovinu, v níž jsou oba režimy protikladné, a to je ideový program nacistického a komunistického hnutí (a státu) a na tento program navazující motivace straníků či sympatizantů a podpora, jíž se oběma dostávalo od těch či oněch společenských vrstev a kruhů.

Mezi nacismem a socialismem (komunismem) je zásadní kvalitativní rozdíl v hodnotové orientaci. Zatímco ideje socialismu (komunismu) jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že      nacisté a komunisté jsou stejně (ne)vinni, když   „kolaborovali" se svými režimy. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit „Novou Evropu“, v níž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. Nacismus byl od samého počátku založen na            zločinné          rasistické doktríně, bezpráví měl ve stranickém a státním programu. Socialistický (komunistický) program naproti tomu vycházel z koncepce lidských práv a svobod. To ovšem nezabránilo jeho diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím ovšem nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.

Po roce          1989 ovládl naši       ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle nejen všechny členy bývalé KSČ a dnešní KSČM, ale i všechna socialistická, sociální, sociálně nápravná hnutí. Veškerá společenská kritika, levicoví intelektuálové, moderna, avantgarda, všechny reformní ideje, co jich bylo u nás i v zahraničí, jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc nikým neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která „vyřeší všechno“. Jde o masivní propagandu v zájmu celosvětového kapitálu. Její součástí u nás  má být i „Ústav paměti národa“, „Ústav pro studium totalitních režimů“.

Paměť národa? Ano, tisíckrát ano, jde-li o popularizaci našich dějin proti všem falšovatelům v cizích službách. Ale dnešní samozvaní odpůrci zapomínání nejsou ani v nejmenším  strážci našich kulturních tradic. Nenavazují na odkaz těch našich předků, kteří obětavě pracovali na „národu roli dědičné“. Chtějí jen do nekonečna připomínat, účelově evidovat a registrovat všechna vybočení, která provázela pokus o socialistické zřízení v naší zemi, zamlčujíce přitom předpojatě všechno dobré, co tento pokus širokým vrstvám společnosti přinesl. Chtějí nás naopak historické paměti zbavit. Naučili jsme se vidět smysl svých dějin v zápase za více svobody, více spravedlnosti a více humanity pro vlast a její lid. To se ovšem nekryje s antikomunistickým programem hanobit ideály socialismu, dnešní komunisty ostrakizovat a izolovat, činit je dědičně a neodpustitelně vinnými za všechno zlé, čeho se jejich předchůdci dopustili, ačkoliv se za to opakovaně omluvili a svými skutky dokazují, že chtějí hříchy minulosti napravovat, respektujíce pravidla parlamentní demokracie. Ale ta pravidla právě antikomunisté nectí. V rozporu nejen s demokratickými zásadami, politickou kulturou, ale i  prostou lidskou slušností dávají najevo okázalé opovržení komunistickými vyvrženci, s kterými „se nemluví“, s nimiž se oni – elita – nezahazují a nekompromitují a jejichž tradiční symboly práce – srp a kladivo – dokonce zakazují. Oprávněná kritika historických vybočení některých byvších komunistů (ale ano, poctivou prací je stále zapotřebí je napravovat) je zneužívána k zastírání přítomných antisociálních snah. „Paměť národa“ je klamavá fikce, zavádějící a podvádějící.

Chování dnešních antikomunistů nám přitom není nepovědomo. Povědomá je jejich urputnost, jejich intolerance, fanatismus, nesmiřitelnost „jediných spravedlivých“, inkviziční posedlost a rozdmýchávání pomstychtivosti. Takto se má jejich přičiněním scvrknout program národa, který spolu s Masarykem chtěl mít „demokracii stále se reformující“? A proč máme mluvit o sociální otázce ve světě, který směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž každé 4 vteřiny umírá hladem 1 člověk?  A proč se pro ekonomické zisky a prosperitu nedaří řešit ekologické problémy, o etických a estetických nemluvě? A proč se i mnozí sociální demokraté podílejí na obnově kapitalismu „bez přívlastků“, proč se dnes slovem „reforma“ paradoxně označují opatření antisociální povahy a proč politologové říkají: „ Není žádné spravedlnosti, pravidla určuje ten, kdo je mocnější“.?

Problémy demokracie v současném globalizujícím se světě, ovládaném anonymní megamocí,  nevyřeší nepřestajné rekriminace minulých činů a přečinů. Je na čase znovu stmelit všechny demokratické síly k ochraně kontinuity dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných. Jsem si jista, že kdyby dnes psal Karel Čapek své články, napsal by vyznání a výzvu na téma "Proč nejsem antikomunista".