České národní listy

Pohřeb

Vladimír Valeš

Na podzim roku 1938 byl Moravský Krumlov zabrán německým vojskem a obyvatelé byli náhle postaveni do naprosto nové, nezvyklé situace. O tom se ale rozepíši později, dnes jen o reakci lidí na tuto událost.

Protože Krumlov byl sídlem okresu, tak se kvapem stěhovaly úřady a s nimi i úředníci. Samozřejmě i mnozí Židé. Ti z Židů, kteří neutekli, později trpce litovali. Pro nás kluky bylo nejcitelnější, co se stalo se školou. Předtím zde bylo pět tříd české obecné školy a jedna třída školy německé. Pan řídící Čemerka se nakvap odstěhoval do Myslibořic (poblíž Třebíče) a řídícím učitelem se stal učitel z německé jednotřídky Dostál. Kolik nyní bylo tříd německých, to už jsem bohužel zapomněl, ale česká škola se náhle stala školou trojtřídní, avšak s vyučovacím jazykem německým. V roce 1939 byla ale zrušena i ta a kdo chtěl chodit do české školy, musel do Rakvic. Tam byla také trojtřídka, ale děti, co chodily z Krumlova (bylo to předměstí Krumlova), byly po cestě napadány od německých dětí, které byly v hitlerjugend. Proto značná část českých dětí raději chodila do školy německé. A v německé škole na měli takovou mast: Bez výjimky nabídli každému členství v hitlerjugend (dále jen HJ). Ne každý na to přistoupil, ale rodiče těch dětí, které nevstoupily do HJ, to pocítili v zaměstnání (zpočátku nedostali žádné, později museli do „reichu“). A děti, co chodily do Rakvic, byly často samá modřina. A přitom z HJ už to byl jen krůček k německé národnosti, případně ke službě ve wehrmachtu nebo dokonce v SS.

Jinak na tom byli výrostci. O nějakém studování si český žák nemohl nechat ani zdát, byť by byl ochoten studovat na německé škole. Dokonce dostat se na řemeslo, to bylo unikum. A tak z českých výrostků se stávali pouze nádeníci nebo pacholci.Ale pak zde ještě byli ti, kteří už byli vyučení nebo byli v učení, tak co s nimi? I na ně se našla masť. Nejprve jim byla nabídnuta národnost německá. Že neumí německy ani slovo? Nevadí! Kdo ale německou národnost nepřijal, tomu s úsměvem připomínajícím úsměv tygra, který sežral malého ptáčka, starosta Groschmied řekl: „Nemysli si, že tě tady necháme potichu vadnout. Půjdeš hezky na pracovní povinnost do Říše.“ A bylo to.

Největší lumpárna se děla těm, kteří svým věkem odpovídali možnosti nastoupit na vojnu. Ten, který kvůli tomu, aby dostal práci, se prohlásil jako Němec, práci dostal, ale vzápětí ho odvedli na vojnu. A na ty, kteří se k Němcům nedali, čekaly dvě organizace. Byla to TN (Technische Nothilfe) a Todorganisation – Todtova organizace. Byly to vojensky organizované pracovní jednotky, které budovaly dálnice a jiná zařízení, později odstraňovaly následky po bombardování. Zde byla hierarchie jako v armádě. Sám jsem viděl, že jeden člen T.O., který měl asi poddůstojnickou hodnost a funkci, oficiálně nosil pistoli ČZ ráže 6.35. Jmenoval se Vašek Sláma, dnes už nežije. A v těchto organizacích zase vyvolávali nátlak, aby se dali k Němcům, podle způsobu: „…co vlastně chceš, uniformu už máš, německy už umíš, nosíš pistoli, tak se přidej k nám a budeš mít větší příděly, žold, oblečení a možnost postupu“. Pokud vím, alespoň z mého okolí, na to nikdo nepřistoupil. A tak se místní mladíci dostali do Francie, Hamburku, na Bílou Rus a já nevím kam dál. S vypuknutím bojů na Východě začali do okolí Krumlova proudit lidé z Východu. Nejprve to byli Němci z Besarábie. Tato prostora mezi řekami Dněstr a Prut, která po první světové válce připadla Rumunsku, byla osídlena velmi smíšeným obyvatelstvem. Byli zde Rusové, Ukrajinci, Rumuni, Poláci, Němci a snad i pár Čechů. Po pádu Polska tato část připadla Sovětům a na základě paktu Molotov – Ribbentrop byla dána možnost besarabským Němcům přesídlit do Říše. V Krumlově byli zpočátku kasárnováni v budově okresního úřadu, později jim byli přidělovány usedlosti v okolí Krumlova, ze kterých vyhnali dosavadní majitele. Někteří majitelé tam mohli zůstat jako pacholci. V té době ale přicházeli tzv. zavlečení dělníci. Byli většinou z Ukrajiny a pracovali často u německých sedláků (někdy i u českých) a někteří pracovali v lomě Leskoun jako lamači. A tak se dostal do Rakvic dělník Fedor Balaczuk z Bučeva na Ukrajině. Už se mi nepodařilo zjistit, u koho pracoval, ale jedno je jisté: 22. června se šel umýt do řeky, a protože neuměl plavat, když uklouzl po bahnitém dně a padl do tůně, utopil se. Byly to přesně dva měsíce před jeho dvacátými narozeninami. Byl to naprosto bezvýznamný člověk, čeledín, dnes by po něm ani pes neštěkl, ale tenkrát to byla událost. Rakvická chasa mu vystrojila pohřeb a je pochován v Krumlově. Na tom by nebylo nic divného. Ale tehdy, sice už po stalingradské bitvě. Ale po vzpamatování se Němců u Charkova byli Němci ještě mimořádně silní. Bylo to krátce před bitvou u Kurska, kde Němci už definitivně ztratili iniciativu, ale u nás měli ještě skoro dva roky rozhodovat. Tehdy se pohřeb bezvýznamného čeledína stal manifestací. Takový pohřeb Krumlov viděl snad v roce 1908, když zemřel Lichtenstein. Samozřejmě žádné okázalé věnce, ale zato obrovský zástup, masa lidí šla doprovodit na poslední cestě bolševika. Byli zde lidé z okolních vesnic a všichni krumlovští Češi (těch nebylo mnoho), celé Rakvice, byli zde i Češi, jejichž děti chodily do německé školy, ale byly i v HJ. Němcům se to samozřejmě nelíbilo, ale co mohli dělat? Postavit proti takové mase dva policajty? Pohřeb proběhl v klidu, nebyly žádné projevy, jen rozloučení a dost. Ta masa lidí byla dost výmluvná. Místní fotograf pan Musil pilně všechno fotografoval a nikdo si ho nevšímal! Dobře, velmi dobře udělal.

Prošly dva roky, Krumlov byl dva dna před koncem války úplně rozbombardován na cimprcampr. Rudá armáda projela po hlavním tahu od Leskouna do Hrotovic, do Krumlova se přišla jenom podívat. Někteří Němci, hlavně ti, co měli máslo na hlavě, utekli zavčas. Většinou směřovali na Jindřichův Hradec, aby se dostali do amerického okupačního pásma. Někteří samozřejmě zůstali. Pak nastal divoký odsun. Nebylo jich mnoho, ale putovali pěšky do Rakouska. Někteří se schovali, někteří zůstali bez povšimnutí. Ale na podzim, když se organizoval řádný odsun, vypukly spory. U Němců to bylo jasné – byl jsi Němec, jsi Němec, tak půjdeš. Ale byli zde i takoví, kteří se k Němcům přihlásili v roce 1938 nebo později, byla zde smíšená manželství, byli zde ti, kteří nosili uniformu a teď budou těžko dokazovat, že nebyla vojenská, že to byla T.N. Někteří z nich měli zbraň. Co teď? Jeden křičel na druhého: „Tvoje děcka byla v HJ!“ Ten zase na něho: „Tys chodil v uniformě s puškou!“ atd. Spory nebraly konce. A tak se funkcionáři MNV rozhodli udělat schůzi v kině v sokolovně (jedna z mála budov, která zůstala po náletu celá), ve kterém se hlasováním rozhodlo, kdo je Němec a kdo není.

Byl jsem na té schůzi, ale bohužel z předsedajících si už pamatuji jenom tajemníka MNV Viléma Soldáta, který schůzi řídil.

Opět padaly urážky, obviňování, výmluvy a vyčítání, až nakonec pan Soldát vytáhl několik fotografií a řekl: „Kdo byl z těch, o kterých je teď spor, na fotce z pohřbu, je Čech, kdo tam není, je Němec a čeká ho odsun. Nakonec ale ani všichni, kteří tenkrát byli označeni za Němce, nebyli odsunuti. Odsunuto bylo jen několik a ti ostatní tady zůstali.

Dokonce i takoví, jako byl například Leo Illek, který v roce 1938 pokřikoval po dětech i dospělých „česká sviňo“.

Vím, že tímto výčtem nemohu nic změnit, ale snad přispěji k tomu, aby tehdejší události neupadly v zapomenutí.

Z publikace Soužití Čechů a Němců na Znojemsku,  část I