Pohádka - z Ria
Pohádka z Ria
(Osoby i děj této pohádky jsou smýšleny. Jakákoliv podobnost může být jen náhodná.)
V Riu, nedaleko stanice Copacabana, bylo tuto noc zastřeleno dalších sedm chlapců. Obtěžovali počestné obyvatele, protože spali na schodech banky. Pořádkové komando, ve kterém bylo i několik policejních důstojníků, bere za svou mimořádnou službu odměnu od místních velkopodnikatelů.
Jeden ze zabitých chlapců se náhle zvedl a s rudou stružkou stékající po krku doběhl až do Říma. „Svatý otče“, řekl zabitý chlapec, „ti velcí lidé, kteří platí své brigády smrti, aby stříleli nás děti, ti se nazývají křesťany jako Ty, co chodí jako Ty, a bydlí ve velikých krásných domech jako Ty. Kristus byl přibit na kříž a my jsme byli zastřeleni ve spánku, protože bohatým znechucujeme jejich obchody.
„Církev je na straně chudých“, řekl Otec. „Kdybych znal jména těch bankéřů, vyloučili bychom je z Církve bez váhání a byli by zatraceni.“ Ale já znám některé z těch lidí“, řekl mrtvý chlapec. „Jsi mrtev, chlapče,“ zněla odpověď „Žádný soud na světě tě nemůže vzít za svědka. Nejsi již na zemi, jsi v nebi: Blahoslavení jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“
Tu začal chlapec křičet: „Ale v Brazílii se toulá po ulicích dalších sedm milionů kluků jako já. A jedenáct milionů v Mexiku. Proč jsme chudí a bez domova, proč musíme žít na ulici, proč nemůžeme žít v krásných domech a kostelech jako Ty?“
„V kostelech se slouží mše. Kostely jsou modlitby. Kostely nebyly postaveny pro uličníky jako jsi ty. Ale my vám pomáháme. Vaříme polévky, organizujeme křesťanskou službu, přispíváme na dětskou kliniku a sbíráme na akci Chléb pro všechny.“
„Jenže to je kapka v oceánu. Potřebovali bychom pomoc, po jaké volají kristovské sbory a teologie osvobození. Ale Ty jsi je, Otče, oboje zatratil.“
„Církev zachraňuje duše a neplete se do politiky. To je to, co od nás žádá Pán.“
„A přeje si Pán také, aby se jedni topili v přepychu, zatímco my nemáme kde složit hlavu a vybíráme odpadky z košů?“
„Měj víru, dítě, a modli se. Protože Pán je s tebou a ne na straně tvých vrahů. Jsi již v nebi. A blahoslavení jsou chudí, protože jejich je království nebeské.“
„Nemohl bys alespoň dovolit antikoncepci, Svatý Otče, tak aby nás na ulici tolik nepřibývalo a aby nás komanda nemusela pronásledovat a likvidovat?“
„Vaši rodiče by vás neměli plodit, pakliže se o vás nechtějí starat. Měli by žít v čistotě. A měli by se vystříhat potratů, protože každý započatý život je svatý a bohulibý.“
Zabitý chlapec s rudou stružkou zasýchající na krku se přemykl z Říma zpět na ulici Ria a schoulil se na schodech banky vedle svých kamarádů. A druhý chlapec, s opálenou skvrnkou na prostřeleném čele, se zvedl ze svého spánku a zamířil daleko na sever k domu bílému jako sníh. „Pane prezidente“, pravil ten chlapec, „proč dovolujete komandům bohatých střílet pouliční děti na dvorku Spojených států hned před Vašimi dveřmi?“ „Mé drahé dítě“, pravil prezident největší mocnosti“, jaká strašná věc se ti to přihodila, - ale v naší se děti na ulicích nestřílejí a na tvou zem já nemám sebemenší vliv.“
„Ale, pane prezidente, spousta bohatých podnikatelů a bankéřů u nás vede obchody právě s vámi a mnoho společností a bank Vašim občanům přímo patří. A tak musí být nějaká cesta jak nám pomoci. A nakonec, vy jste přece jednali i na Středním východě, když tam Irák obsadil ropná pole.“ „Mé drahé dítě, kdybychom znali jména amerických společností a podnikatelů zapletených do vraždění dětí na ulicích Ria, vůbec bychom neváhali zavřít je a odsoudit za jejich činy.“
„Pane prezidente, řekl chlapec, kterému kulka prolétla hlavou, „znám řadu společností a bohatých podnikatelů tady z USA, kdo mají účast na hanbě naší chudoby a smrti.“
„Ale, můj milý chlapče,“ odpověděl prezident USA, „vždyť jsi mrtev. Je to škoda, ale mrtvý svědek nemůže být předvolán před soud. Nebýt toho, skutečně bychom uvěznili a odsoudili vrahy vás, dětí, bez váhání. Ale to v demokratickém státě nelze provést bez důkazů. Sám jsi nakonec viděl, jak jsme zakročili na Středním východě, když jsme měli přímé důkazy. Bombardovali jsme Irák a zahnali je zpět. A to ne kvůli naftě, jak nás někteří pomlouvají, ale protože zde byl zneuctěn Západ a lidská práva.“
„Ale, pane prezidente, vždyť také bojkotujete Kubu, ačkoliv tam se děti nestřílejí a ačkoliv je tam život daleko spravedlivější a lidštější než ve většině latinskoamerických zemí.“
„Mé milé dítě, tomu ty nerozumíš. Zde jsou důvody politické. Na Kubě nemají demokracii a svobodu jako v ostatních latinskoamerických zemích. Kuba je ve spárech zla, socialismu. A socialismus musíme umořit k smrti tak, aby se nemohl rozšířit.“
„Ale pane prezidente, to znamená, že chcete, aby se na Kubu vrátili boháči. Jenže pak tam také budou děti na ulici. Co je to za lidská práva a demokracii, když bohatí posílají na děti eskadry smrti?“
Prezident potřásl shovívavě svou moudrou hlavou: „Demokracie nemá nic společného se zabíjením pouličních dětí. Demokracie je věc humánní a dobrá.“ „Ale tak to přece není! Jak může být demokracie dobrá a lidská, když jen vaše země vydává desettisíckrát víc na zbrojení než na potírání chudoby? A 40 000 dětí umírá denně po celém světě, protože nemají co jíst?“ „Obávám se, že doopravdy nevíš, oč jde“, řekl se svým úsměvem pan prezident. „A já teď již musím jít. Nemohu ztratit tolik času s jedním děckem z ulice. Máme zasedání Velké sedmičky.“
A chlapec se prolnul zpět do Ria a opřel se o schod s očouzenou dirkou v čele mezi ostatní chlapce. A třetí chlapec se zasýchající skvrnou na špinavé košili tam, kde mu dřív bilo srdce, se postaví na mrtvé nohy a nechal se donést na místo, kde sídlí neumrtvitelné srdce Banky Světa a Fondu, jenž se nazývá Mezinárodním.
„Páni bankéři a správci kapitálu“, obrátil se k nim, „jak to s penězi zacházíte, že chudým nesou jenom bídu a žal, kdežto bohatství a přepych jiným vzkvétá?“
„Drahé dítě“, odpověděli muži peněz, „kapitál musí plodit zisk. My osobně s tím nemáme co společného, že bohatí bohatnou a chudí chudnou. To je zákon Kapitálu. A ten není dovoleno měnit, pokud zem je demokratická a lidská práva tím nejvyšším.“
„Ale pánové“, řekl nevzdělaný chlapec s rudou skvrnou na košili, „kde jsou lidská práva a kde demokracie, když chudým národům půjčujete peníze na takový úrok, aby jej nikdy nemohly splatit?“ „Milé dítě“, my za to nemůžeme, že lidé v chudých zemích málo pracují a nevydělávají si na své bohatství. Od nás dostávají světové ceny za své zdroje. A jsou to jen objektivní zákony volného světového trhu, že nakonec v chudých zemích Jihu dá víc práce zbohatnout než u nás.“
„Vzácní páni bankéři“, řekl chlapec, „lidé v chudých zemích chtějí a dovedou pracovat, ale žádná práce pro ně nezbývá. Ve vašem hospodářství jsou miliony takových lidí. I ve vašich bohatých zemích jsou nezaměstnaní. Může být spravedlnost, demokracie a láska tam, kde tolik lidí nenajde obživu? Jsou země, kde pěstují krmení pro dobytek, aby měli dolary na splácení úroků. Ale protože pěstují krmení pro dobytek, nemají kde sít obilí pro sebe. A musí trpět hlad.“
„Milé dítě, ve skutečně svobodné ekonomice se nic neplánuje. To znamená, že ani tvá chudoba není naplánovaná. V souladu se zákonitostmi svobodného trhu si svou chudobu musíte překonat sami. Vše co pro vás můžeme udělat je, že vás řídíme a že vám půjčujeme peníze, abyste si svou ekonomiku vybudovali.“
„Ale vždyť jsou to právě úroky z těch půjček, které vám musíme odvádět a pro které jsme k chudobě odsouzeni. Nemůžete nevědět, že nás vznešení dávají střílet jen právě proto, abychom je nerušili a oni se mohli věnovat svému vydělávání. A my umíráme, abyste se vy dočkali svých úroků.“
„Ne, dítě, nerozumíš“, Tvoji rodiče nechtějí pracovat a proto vás posílají na ulici. Ve svobodném hospodářství se každý může vypracovat a všichni máme stejné možnosti.“
„To není pravda“, začal křičet chlapec. „To není pravda. My nemáme vůbec žádné možnosti. Pro nás práce není. Pro nás není místo. My musíme krást, abychom nezemřeli. A musíme čichat ředidla, abychom alespoň na chvíli zapomněli, že krademe. Jsme stříleni vlastními lidmi jako vzteklí psi, protože náš počet na ulicích pořád a nezadržitelně roste. . Naši rodiči jsou zadupáváni do větší a větší chudoby jen proto, abyste vy sami mohli žít stále bohatěji.“
„Jsi hloupý uličník“, pravili bankéři, “ a je zbytečné vysvětlovat ti zákony svobodného trhu. A kdybys ještě žil a my ti dali pár korun, stejně by sis za ně koupil ředidlo místo aby ses poohlédl po práci. Nakonec máš lepší být mrtev: Nikdo tě neobtěžuje, jsi v nebi, a nemusíš nic dělat. Co bys ještě chtěl?“ A chlapec se zcela zaschlou skvrnou na košili pod srdcem se vrátil do Ria a složil svou vychrtlou postavičku na schodech krásného domu mezi své kamarády. K ránu je metaři odklidili. Artur Troppman
Článkem Pohádka z Ria si připomínáme dlouhodobou spolupráci s br. Ing, Iljou Heroldem, CSc., který již řadu let není mezi námi. S vděčností na něj vzpomínáme.
