České národní listy

Podobně jak sedlčanská továrna na sýry skončily naše cukrovary. Vzpomínáte?

Náš cukrovarnický průmysl byl nejen rozvětvený, ale také konkurence schopný. Patřil mezi naše tradiční výrobní osvětví. Měli jsme i řadu téměř nových moderních cukrovarů. Zahraniční firmy je postupně skupovávaly. Samozřejmě za babku. Provozovaly je a měly zisky, které putovaly převážně do států, odkud vlastníci cukrovarů pocházely.

Konkurence na trhu cukru byla velká. Dostával se k nám  i laciný cukr ze zámoří. Jak reagovali vlastníci našich cukrovarů? Omezovali výrobu a pak dokonce cukrovary zavřeli. To by nebylo až tak tragické. Kdybychom dodatečně nezjistili, že k cukrovarům, vlastněným cizím kapitálem, jsou připoutány i výrobní kvóty na cukr.  Zavřením cukrovarů si zajistili jejich vlastníci i určité odškodnění, které se týkalo i výrobních kvót.

Co se pak stalo po odchodu zahraničního kapitálu? Zůstal nám tu a tam i lepší cukrovar, ale neměl již žádné výrobní kvóty, takže výroba cukru v něm nemohla být obnovena.  Z původních kvót na výrobu cukru nám  zůstal jen zlomek. Nad našich cukrovarnickým průmyslem jsme mohli jen „zlomit hůl“. Kdyby bývalo jen zůstalo u cukrovarnictví, byli bychom na tom ještě dobře. Ale my jsme postupně museli „oplakávat“ řadu našich průmyslových odvětví, jejich továren, které časem zanikaly až zmizely úplně, či z nich zbyla jen torza.

A tak jsme se stali postupně převážně jen velkou montovnou, která s vyspělým prvorepublikovým průmyslem má jen málo společného. A nadto i část těch lepších montoven je v cizím vlastnictví. Kam až jsme to dospěli? Kam chceme dále jít? Tudy cesta nevede. Musíme hledat a najít jinou. Nemůžeme jen montovat, ale také vyrábět, jako dříve, žádané investiční celky, které nám do republiky přinesou větší zisky a lepší život nás všech. I to je našim národním zájmem.

J. Kovář