České národní listy

Podivná východní fronta - USA mění Evropu za Asii

© AP Photo / Andy Wong

Názory

23:40 07.07.2020(aktualizováno 08:14 08.07.2020

Vzácný případ: dvě vojenské flotily, americká a čínská, provádějí manévry v Jihočínském moři současně. A dokonce bok po boku, někdy se vzájemně vidí.

Zdálo by se tedy, že Spojené státy to nezajímá, neboť tam je vše na pokraji občanské války (stačí si vzpomenout, jaký projev přednesl prezident Donald Trump 4. července). A v Číně také není všechno v pořádku, vzhledem k bolestivému restartu ekonomiky po koronaviru. Ale i přesto manévrují a předvádějí si navzájem, zač je toho loket.

Média: USA poslaly útočné skupiny letadlových lodí do Jihočínského moře, kde probíhají čínská vojenská cvičení

Předtím si Amerika a Čína vyměnily dva zrcadlově vypadající dokumenty ohledně jejich rostoucí oceánské konfrontace. Oba tyto dokumenty svědčí o tom, že Atlantik a Evropa jsou včerejším dnem, hlavní strategická konkurence supervelmocí se již odehrává v Tichém oceánu u čínského pobřeží. A to je na dlouhou dobu.

Chronické ponižování, kterému vystavují Evropu (a NATO) vůdci současné americké správy, je dobře známo. V podstatě vysvětlují Evropanům: jestli chcete žít v bezpečí, žijte, ale co s tím my máme společného, pokud ani neplatíte účty za NATO? Nikdo dnes nepotřebuje vaši západní frontu, protože pro nás je již dávno hlavní frontou ta východní. Je to pravda: pro USA vypadají světové strany přesně naopak, pro ně je Tichý oceán západem.

Zde je první dokument vytvořený Čínským národním institutem studií Jihočínského moře. Čísla jsou zde zajímavá. Svědčí o tom, že dnes 60 % amerických válečných lodí, 55 % armádních jednotek a 2/3 mariňáků patří do Indo-pacifického velitelského pásma. V jejich rozmístění nic obranného není, 85 tisíc ozbrojených vojáků (z 375 tisíc „Indo-pacifičanů“) postoupilo k čínským břehům. Technika a zbraně jsou také nad evropskou úrovní. Číně není třeba připomínat, že její možnosti nedosahují amerických ani u vlastních břehů, to je dobře známá skutečnost.

Před námi je obrázek vytvořený kolem roku 2018 současnou americkou administrativou. Do ní zapadá i rostoucí počet Američanů vstupujících a přilétajících na sporná území v této oblasti, kdy čínské letectvo a námořnictvo zadržuje vetřelce a odhání je pryč. Ale pokaždé je to stále těžší, protože americké síly rostou, nedávno se v asijských mořích objevil vzácný obrázek: tři skupiny letadlových lodí (z jedenácti) společně, vedle sebe. Nevyhnutelným výsledkem je nárůst čínských kapacit v regionu.

Druhý z těchto dokumentů byl dříve připraven také jako výzkumná zpráva, kterou připravila Rada pro zahraniční věci USA. Vysvětluje se v něm, že právě Čína zvyšuje kapacitu a že Američané musí podporovat schopnost chránit asijsko-tichomořské partnery - včetně Tchaj-wanu, ale především Japonska, Austrálie, Filipín a všech ostatních.

Co to všechno znamená: jsme znovu v 50. - 60. letech minulého století, kdy se něco podobného dělo na západních hranicích SSSR, především v Evropě. A to nejzajímavější se tehdy dělo v oblasti ideologie a politiky: jak byli spojenci integrováni do jediného systému a bylo vysvětlováno světu, že SSSR je ve všem absolutní zlo. Stejně tak i dnes americká administrativa vytváří poněkud nečekaně vyhlížející mýtus o agresivní Číně, utlačující vlastní národ a zasahující do záležitostí samotných Američanů. Důsledky vytvoření v té době protisovětské ideologie pociťuje na sobě i dnes trochu jiný stát - Rusko. A je třeba očekávat stejné důsledky pro Čínu v nadcházejících desetiletích: mýty přetrvávají. Ačkoliv ještě před několika lety vypadala Čína pro obyvatele Západu jinak.

Pokud však nyní máme tichomořskou obměnu 50.-60. let, je možné zopakovat karibskou krizi z roku 1962 v Tichém oceánu? Samozřejmě. Připomeňme si, že ke krizi došlo, když USA a SSSR překročily jakousi neviditelnou hranici rozmístěním útočných prostředků proti sobě navzájem na nových územích - v Turecku a na Kubě. Byly cítit jaderné útoky v každém okamžiku. Konec tehdejší konfrontace pak změnil konfrontaci supervelmocí ve stagnující fázi na celých třicet let, což se i dnes může zopakovat.

Představte si, co se stane, pokud Spojené státy udělají něco podobného na území ještě další asijské země, kromě těch stávajících, a Čína poprvé opustí obranný postoj a přesune své arzenály blíže k americkým břehům. Změní se celá globální strategická rovnováha. Zatím čistě vojenský důvod toho, co se děje v Asii, vede k tomu, že se čínské ponorky nacházejí v Jihočínském a dalších mořích a jejich úkolem je odvetný útok na americká území. Zbytek je ideologická a diplomatická prezentace situace. Kromě toho jde o obchodní trasy z Číny, první ekonomiky světa, do vnějšího světa - a téměř stejně důležité trasy pro USA přes stejná moře, ale to už je druhá otázka. Obě strany chtějí tyto námořní trasy udržet pod kontrolou.

Dnešní svět není příliš podobný konci 50. let. Od Ameriky, která je ve fázi blížící se občanské války nebo minimálně na vrcholu rozpadu administrativního systému, nelze očekávat totéž jako od USA za vlády Eisenhowera nebo Kennedyho. Nemluvě už o zábavě čínské propagandy, která se v určitém okamžiku pokoušela zobrazit americké námořnictvo jako loďstvo smrtelně zasažené koronavirem.

Skutečností však je, že právě nástup Kennedyho po Eisenhowerovi byl posledním klidným odpočinkem před stejně silnou vnitřní krizí v Americe. Pozdější 60. léta ve Spojených státech byla katastrofou hrozící zničením země zevnitř a příčinou toho byl mimo jiné nástup jiných generací a ideologií. Vnitřní vzpoura počínaje druhou polovinou 60. let oslabila americkou schopnost vést válku v Indočíně a touhu pokračovat v tvrdé konfrontaci se SSSR. Nicméně ke karibské krizi, stejně jako k zatahování vojenské mašiny do Indočíny, stejně došlo. Spojené státy jsou velkou zemí, někteří se tam báli rozpadu a rozdělení společnosti, jiní vysílali letadlové lodě do útoku.

Stejně jako v předchozí době hodně záleží na pozici spojenců USA. Trvale nejasnou otázkou je úloha deseti zemí jihovýchodní Asie, které se již roky snaží udržet neutralitu, nehledě na připomínky americké diplomacie: máte přece s Čínou územní spory... A ti odpovídají: Čína je však pro nás prvním nebo druhým ekonomickým partnerem.

Problém je v tom, že aktivní diplomacie ASEAN je ve stejně nejisté situaci jako veškerá diplomacie jako celek, a to kvůli koronaviru. Minulý týden se konal summit ASEAN ve formátu videokonference, byl přijat standardní dokument týkající se řešení sporů s Čínou, a to je vše. Pokud pandemie narušující mezinárodní komunikaci zmrazila stávající situaci, to je ještě dobré. Ale pokud ochromila mechanismy schopné hasit krize, pak je všechno špatně. Východní fronta se ukazuje být podivná, ale tím ne méně nebezpečná.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.