České národní listy

Pod symbolem kladiva a pera. Proč nám dnes chybí český národní socialismus?

Národní socialisté dokázali ve své době unikátním způsobem propojit českou historickou tradici s pokrokovým myšlením a politickým realismem.

Ondřej Holub 17.01.22

Foto Ladislav Janda, Wikimedia (CC BY 3.0)

Československá strana národně sociální (ČSNS), gestapem příznačně nazývaná „Benešova strana“, patřila k oporám české meziválečné demokratické levice. Ovlivněna tradicí českého národního obrození, náboženské reformace i anarchismu, upevnila svůj ideový a programový horizont teprve na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, a to právě díky silnému vlivu Edvarda Beneše. Po únoru 1948 fakticky zanikla a po sametové revoluci se navzdory dílčím pokusům nepodařilo její činnost obnovit. Jakým způsobem může ideový odkaz národních socialistů, zastupujících kdysi pokrokově smýšlející měšťanské elity, promlouvat do současné diskuse o stavu české levice?

Národní socialisté v českých dějinách

Promýšlení „budoucnosti levice bez liberalismu“, o které se ve stejnojmenném sborníku nedávno pokusil kolektiv levicových autorů a autorek pod vedením editorů Petra Druláka, Jana Kellera, Matěje Stropnického a Ilony Švihlíkové, obrátilo debatu o principech, genezi a ideovém směřování levice až k samotné podstatě levicového utopického a emancipačního projektu. S ohledem na řadu inspirativních nebo i provokativních tezí, které byly v diskusi o směřování české levice vzneseny, se nelze zároveň neptat, jaký byl vlastně charakter ideových, politických a socioekonomických znaků, které určily historickou tvářnost české levice ve 20. století, a to zejména levice nemarxistické, jež výzvu liberálního myšlenkového odkazu nemohla přejít či odmítnout. Současná reflexe ideové podstaty české levice by neměla přehlížet ani prázdné místo, které v českém levicovém táboře zůstalo po násilném potlačení českého národního socialismu. S tragickým zánikem strany založené na tradici sociálně a národně angažovaného měšťanského pokrokářství a masarykovského realismu se česká občanská veřejnost nedovedla nikdy úplně vyrovnat.

    V národních socialistech česká politika ztratila politický subjekt, který byl schopen na intelektuální úrovni spojovat solidaritu a emancipaci s národní historickou tradicí.

Národní socialisté představovali unikátní českou obdobu amerických demokratických progresivistů přelomu 19. a 20. století. Strana založená roku 1897 jako patriotická protiváha k údajně příliš internacionálním sociálním demokratům, stavěla na reflexi české protestantské reformace a národního obrození a v meziválečné éře patřila k důležitým oporám levicově liberální politiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Ideová východiska strany neskrývala inspiraci vlivnou britskou tradicí tzv. fabiánského socialismu, založeného na osvětě a metodicky strukturovaném reformismu. Po roce 1945 představoval program strany jedinou relevantní levicovou alternativu proti razantnímu nástupu KSČ.

Nakonec i poprava Milady Horákové roku 1950 byla exekucí socialistky, která své demokratické a feministické angažmá spojila právě s národními socialisty a byla (společně např. s Fráňou Zemínovou nebo Růženou Pelantovou) přední postavou národněsocialistické feministické kritiky. Je třeba mít na paměti, že tragická justiční vražda Horákové v éře vrcholného stalinismu nebyla jen prostým vypořádáním se s protikomunistickou opozicí a triumfem násilné sovětizace státu. Měla rovněž potvrdit nezvratnou mocenskou dominanci stalinské budovatelské modernity nad autentickou, organicky se vyvíjející historickou tradicí české měšťanské levice, bytostně spjaté s domácím kulturním prostředím a přirozeně oponující stalinské představě o dynamické, revoluční přeměně přírody, kultury a společnosti jako celku.

Smrt Horákové znamenala symbolickou tečku za dějinami strany, která chtěla slovy svého předního stranického intelektuála Bohuslava Šantrůčka „přenést Husa do éry fabrik a bank“ a která své socialistické angažmá zakládala do značné míry na patosu politicky angažované protestantské reformní etiky. Právě pro svůj moralizující, kvazináboženský patos byli čeští národní socialisté nezřídka terčem ostré kritiky sociálních demokratů i komunistů. Jejich levicovost byla zpochybňována, degradována jako pouhá variace na salónní elitářský humanismus, anebo vůbec nebyla brána v potaz. Tomu nahrávala skutečnost, že se národní socialisté skutečně nikdy nestali stranou dělníků. Jejich voličské jádro tvořila městská inteligence, nižší zaměstnanci státní správy, pošt, železnic a škol, učitelé a knihovníci, lidé na pomezí střední třídy a proletariátu. Šlo o vzdělanou nižší střední třídu, orientovanou na Masarykovy humanistické ideály, o třídu, která po roce 1948 ztratila své politické zastoupení, rozhodně však nevymizela a hlasitě o sobě dávala vědět především v reformním období tzv. pražského jara roku 1968.

Sociologie jako intelektuální kapitál

Právě v zaměření na městskou inteligenci spočíval unikátní potenciál národních socialistů. Strana, která si za symbol zvolila zkřížené kladivo a pero, aspirovala na spojení intelektuální sféry a světa práce, na propojení společenské praxe s erudovaným světem politické teorie. Toto spojení se přitom nerealizovalo jen v rovině emoční, ve způsobu osvojení historické paměti a v četných moralizujících odkazech k husitství, Komenskému, Němcové a dalším postavám českého obrození. Čeští národní socialisté byli také stranou se silným vztahem k moderní sociologii, a to zejména od poloviny dvacátých let. Také zde se projevil silný vliv Edvarda Beneše, odchovaného francouzskou sociologickou tradicí. Benešův humanistický sociologický racionalismus, vyrůstající z akademického odkazu Emila Durkheima a dalších francouzských intelektuálů, se počátkem třicátých let stal krédem strany, jejím jednotícím programem a její odpovědí na tehdejší všestrannou krizi kapitalistického systému. Nebylo to krédo natolik silné, aby straně zajistilo vedoucí pozici v politickém spektru, stačilo však na to, aby se národní socialisté se svým volebním výsledkem pravidelně umisťovali mezi pěticí nejsilnějších politických stran.

Vztah k metodám moderní sociologie se však zdaleka nevyčerpával jen v samotné osobě Edvarda Beneše. Významný český sociolog Otakar Machotka, který se po roce 1945 stal předním ideologem ČSNS, strávil v polovině třicátých let delší dobu na stipendijním pobytu v USA, kde se v prostředí renomované chicagské sociologické školy seznamoval se základy americké empirické sociologie, zaměřené na problémy urbanismu nebo průmyslové výrobní organizace a aplikující metodu kvantitativního sběru a analýzy dat metodou terénní sociologické práce. Machotka si v USA osvojil také základy amerického filosofického pragmatismu a behaviorální psychologie. Tyto poznatky následně zúročil nejen ve studii Sociálně potřebné rodiny v hlavním městě Praze (1936), která byla na svou dobu obdivuhodným pokusem o empirické sociologické šetření problémů pražské chudiny, ale především pak po roce 1945, kdy na těchto teoretických východiscích postavil svoji představu o nemarxistickém socialismu, kombinujícím moderní sociologické poznatky s historickou tradicí českého obrozenectví a pokrokářství.

Mantinely českého národního socialismu

Přes nesporný ideový a programový potenciál nedokázali národní socialisté vždy zakrýt zjevné limity a rozpory, na něž jejich politická doktrína narážela. Dílčí sympatie, které zakladatel strany Václav Klofáč choval v éře druhé republiky k německému nacionálnímu socialismu, vrhaly na morální kredit strany stín a problematizovaly poválečnou rekonstrukci české národně sociální ideologie v demokratickém duchu. Především pro potenciální britské a americké zahraniční spojence a partnery pak byl po roce 1945 zarážející už sám název strany, s ohledem na nedávné válečné události jen těžko akceptovatelný. Při dílčích pokusech o navázání kontaktů s britskou Labour Party a americkými demokraty museli národní socialisté pod vedením pražského primátora Petra Zenkla opakovaně vysvětlovat specifický termín českého národního socialismu a na pořad vnitrostranických diskusí se tak dostala i otázka, zda by nebylo vhodné stranu přejmenovat. Také důraz na empirickou a behaviorální sociologii byl pro stranu problematický. V nereflektované podobě totiž tento důraz vedl až k akceptování eugeniky – sám Otakar Machotka byl ostatně v konkrétních případech zastáncem nucené sterilizace žen ze sociálně slabých rodin, a tuto politiku obhajoval například ve sborníku Žena a populace ještě roku 1947. Machotkova stanoviska ke sterilizaci využil redakční okruh komunistického časopisu Tribuna k vyvolání skandálu a ostré tiskové polemiky proti ČSNS. Aféra se dočkala značného mediálního ohlasu, byla velmi živou připomínkou nedávných válečných traumat a KSČ ji dokonale využila k posílení svého obrazu ochránkyně rodiny a mateřství. Záhy po únoru 1948 byl Machotka zbaven místa přednášejícího na Karlově univerzitě, oficiálně právě pro svou podporu eugenické a sterilizační politiky.

Národně sociální perspektiva po roce 1989

Pokusy obnovit činnost československých národních socialistů po roce 1989 narážely na celou řadu překážek – technických i teoretických. V éře globalizace a neoliberální kapitalistické hegemonie působily národně socialistické myšlenky jako antikvářská, nepatřičná snaha o restituci národoveckého populismu, který se do současnosti už nehodí. Pokus bývalého sociálního demokrata Jiřího Paroubka z roku 2011 přisvojit si odkaz českých národních socialistů založením strany LEV 21 – Národní socialisté byl v nejlepším případě úsměvnou eskapádou. Strana, která zásadním způsobem utvářela politickou, mediální i intelektuální kulturu první republiky, v devadesátých letech dále nepůsobila. Obnovit se ji nepodařilo. Na postkomunistické české politické scéně tak zásadně chyběla síla, která by vyhraněnou národoveckou rétoriku, na níž stavěli Sládkovi Republikáni i Okamurova SPD, kultivovala levicovým progresivním akcentem a vytvářela vlasteneckou levicovou a progresivní syntézu, která je do značné míry přirozená například americkým demokratům s jejich rooseveltovskou tradicí.

V národních socialistech česká politika ztratila politický subjekt, který byl schopen na intelektuální úrovni spojovat solidaritu a emancipaci s národní historickou tradicí. Absence tohoto proudu zjednodušila konzervativní politické pravici formování moralizujícího antikomunismu, který vše levicové označuje za primitivní, nevyspělé, „neevropské“ a stojící mimo demokratický vývoj našich dějin. To dále vede někdy až k absurdně plochým výkladům moderních českých dějin. Poprava Milady Horákové je asi nejviditelnějším příkladem. Často je vykládána téměř ve smyslu barokního příběhu o národní mučednici bez ohledu na to, čím tato poprava ve skutečnosti byla – totiž tragédií české demokratické levice a potlačením českého levicového humanismu.

S ohledem na současné diskuse o pozici české levice však nepřítomnost české národně socialistické alternativy pociťujeme zvláště ještě v jednom směru. Chybí především perspektiva, která národně socialistické i celé masarykovské meziválečné levici byla vlastní, totiž přesvědčení, že ideál emancipace může moderní levicová strana uskutečnit pouze tehdy, jestliže účinně spojí intelektuální, akademický a vědecký úhel pohledu s realitou běžné denní drobné práce a sociální praxe. Tento typ realismu na české pokrokářské a levicové scéně reprezentoval prezident Masaryk, který si budoval renomé intelektuála a pracujícího hospodáře v jedné osobě. Tato jeho pozice je do značné míry unikátní – a po Masarykově odchodu z úřadu na ni žádný z jeho následovníků již v takové míře nenavázal, ač snaha o kontinuitu rozhodně nechyběla.

Malý český člověk

Zapomenutá a neobnovená tradice českých národních socialistů nám především ukazuje, že protiklad mezi tzv. liberální a konzervativní levicí, který tak silně akcentuje Jean Claude Michea, ale také např. Francis Fukuyama a který do značné míry replikuje Matěj Stropnický v představě o neliberální levici, je do značné míry umělý a neodpovídá nijak ani historické zkušenosti české demokratické levice. Charakter české levicové zkušenosti 20. století je nemyslitelný bez angažmá liberálně levicové pokrokové inteligence, která právě v českém národním socialismu nabyla tak význačného postavení a aktivně formulovala myšlenkový svět „malé“ české buržoazie, zvláště pak v těch městech, kde měli národní socialisté v meziválečném období význačné postavení. Řeč není jen o Praze, která pod vedením Petra Zenkla realizovala některé velmi ambiciózní projekty (např. výstavbu tzv. Masarykových domovů), ale také o středočeském Kolíně, Benešově, Čáslavi nebo České Třebové a dalších městech. Právě zde národně socialističtí politici často obsazovali pozice starostů, udávali tón lokální politické kultuře či ovlivňovali ráz i dynamiku modernizace městských sídel. Výraz „malý český člověk“, později dehonestovaný konzervativní pravicí i komunistickou levicí, nabýval v programových dokumentech českých národních socialistů důležitosti jako protiváha vůči marxistickým perspektivám, ale také jako pojmové vyjádření denních starostí a potřeb obyvatel, které se empirická meziválečná sociologie pokoušela zachytit, klasifikovat a řešit. Jakkoli se tak dělo v paternalistické zkratce, bylo využití empirické sociologie pro humanistické cíle nejspíše největší devizou Benešových národních socialistů.

Z povahy této historické zkušenosti českého měšťanského socialismu vyplývá, že např. starost o běžné denní problémy zaměstnanců továrních provozů a montoven musí být doprovázena sociologickou a právní erudicí, stejně jako kvalitní intelektuální publicistickou produkcí, pokud má levice narušit pravicové „panství“ nad médii a veřejnou sférou a získat na svou stranu ty příslušníky drobných městských elit, kteří dosud považují pravicovou politiku za jedinou racionální a kompetentní.

Rehabilitace národních socialistů jako samostatné stranické platformy je dnes nepochybně mimo hru. Jejich někdejší kompetence a intelektuální kapitál navíc svým důrazem na empirická data a vědecké přístupy v současnosti reprezentuje hned několik subjektů, mimo jiné Piráti, Zelení nebo nově vznikající strana Budoucnost. Na symbolické a teoretické rovině však přesto musí dojít k opětovnému „spojení kladiva a pera“, a to napříč levým a progresivním politickým spektrem. Takové spojení může mít potenciál překonat sociální antagonismy, stát se novým typem kolektivní organizace. Může navázat na humanistický étos české meziválečné městské inteligence, a umožnit nám tak uvažovat o levicových tématech jako zakotvených v domácí historické tradici. V tomto smyslu je restituce myšlenkového odkazu českého národního socialismu nevyhnutelná. Máme-li uvažovat o levicových perspektivách budoucnosti, je neméně nutné uvažovat „levicově“ o naší minulosti a identifikovat v našich dějinách ty tradice a momenty, které lze nově zhodnotit pod zorným úhlem demokratické levice, a konfrontovat tak prázdnou rétoriku populistického konzervatismu. V národních socialistech máme levicovou tradici, která není importovaná, cizí a derivovaná, ale kotví v komplexní české politické zkušenosti 20. století. Na tomto potenciálu je třeba stavět.

Autor je historik.