České národní listy

Pochopit Rusko - Od Tolstého ke Stalinovi

Žijeme v době, která si opět v dějinách zahrává se lží o Rusku. Jako za Hitlera se vytahují lži o impériu na hliněných nohou, o zemi asijských hord a zemi vlkodlaků, o zemí útoku na evropské nadlidi. Samy ruské dějiny a kultura nám vypráví opak. Rusko několikrát zachránilo Evropu a ta mu nikdy neoplatila vděkem. Naopak Anglosasové a Germáni vždy útočili na Rus počínaje teutonskými rytíři a konče hitkerovskými nacisty. Dvakrát to byli i Francouzi a bezpočet federátů Hitlera. Nebudu to vše rozebírat. Uvedu pouze dva nejvýznamnější příklady. Jednoho Rusa a jednoho Gruzína, jenž pochopil ruský svět, ruský byt, a ruskou duši.

Lev Nikolajevič Tolstoj ve svém vrcholném díle, klenotu světové literatury, ukázal chování Rusů v době ohrožení národa. V úvodu svého díla vyslovil toto:

Všechny myšlenky, které mívají nedozírné následky, jsou velmi prosté. Spojí-li se špatní lidé tak, že tvoří sílu, musí čestní lidé učinit totéž.  

A dále líčil napadení Ruska Napoleonem a jeho nahnanými spojenci celé Evropy, počínaje Němci, Poláky, Italy a dalšími národy Evropy pod jeho vládou.

Tak Napoleon došel až k Borodinu, kde proběhla osudová bitva a zahynuly tisíce lidí obou stran. Rusové vydrželi, ale neměli sílu pronásledovat v té době Francouze. Proto Michail Kutuzov vydal rozkaz ustoupit na Rjazań a vydat Moskvu na nějakou dobu nepříteli. Napoleon vstoupil do prázdné Moskvy a Francouzi rabovali a popravovali zbylé Rusy, kteří nestačili uniknout. Kutuzov musel oponovat rádcům panovníka Alexandra, kteří chtěli útočit. "Nesmíme ztratit armádu, musíme posílit. Ztracenou zemi si vezmeme zpět". A stalo se. Když Napoleon doraboval, neměl z čeho žít. Musel ustoupit a byla zima. Armáda dobyvatele se táhla zpět tisíce mil a Francouzi umírali hladem a nemocemi. Napoleon poprvé opustil svou armádu jako vévoda z Vicenzy a dojel jako poražený do Paříže. Jeho slavkovské slunce v Rusku navždy zhaslo. On dobýval, Rusové bojovali za své rodiny, za svou zem, věděli, že brání nejen sebe, ale celý národ. To byla ta myšlenka, to bylo přesvědčení, na kterém zvítězili. 

Kutuzov jim řekl : "Máte to těžké, ale počkejte, oni budou žrát koňské maso a pak udeříme. Pak jim ukážeme soucit, jsou to také lidé. Ale kdo je sem zval? Mají co chtěli. Dejme jim to nyní sežrat".

A po stu osmnácti letech se to opakovalo (pomíjím krymskou a I. válku). Tehdy už to nebyli  jen Francouzi, ale opět Germáni s opět nahnanými spojenci - Vlámy, Nory, Belgičany, Francouzi, Italy, Rumuny, Maďary, Španěly, Chorvaty a Slováky - opět stáli před Moskvou. Hitler jim říkal : Stačí kopnout do dveří a celá shnilá stavba se zřítí. (takto nám to propagandisti melou i dnes.) A stavba se nezřítila, naopak bylo to poprvé, co byl Hitler u Moskvy odražen. A u Stalingradu a Kurska doražen. I s jeho slavnými federáty. Dostali nářez, ze kterého se už nevzpamatovali. A místo koní žrali konzervy...

Tehdy byl SSSR v nejtěžší situaci. Sám držel východní frontu, největší a nejtěžší frontu války. Tehdy Josef Vissarionovič uspořádal v Moskvě přehlídku, ze které šli vojáci rovnou na frontu. A vydal takovou výzvu vojákům:

"Na vás se dívá celý svět jako na sílu schopnou zničit lupičské hordy německých vetřelců.

Na vás se dívají zotročené evropské národy, které se dostaly pod jařmo německých vetřelců, jako na své osvoboditele. Připadlo vám veliké osvobozenecké poslání. Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Buďte hodni tohoto poslání!

Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor našich velikých předků, Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina a Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova. Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina! Za úplné rozdrcení německých vetřelců."

A vojáci národů SSSR šli. Došli do Minska, do Rigy, do Tallinu, do Vilnjusu, do Kyjeva, do Lvova, do Varšavy, do  Varny, do Bukurešti, do Beogradu, do Budapešti, do Vídně, do Bratislavy, do Brna a do Prahy - došli do Berlína.

A pro nás, je tu poučení - nikdy nebojujme s našimi bratry Rusy. Nikdy nepáchejme zradu Slovanů. Byť by ji nařizovaly vlády. Ctěme památku a paměť našich osvoboditelů od fašismu. Nenechme ničit památníky padlých. Učme to své děti a jejich děti. Na věčnou paměť.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB z.s.

Autor je pozůstalý oběti gestapa, příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny.