Pochod smrti – Schwarzheide, Terezín II
Pochod smrti – Schwarzheide, Terezín II
V říjnu 1944, když se vězeňský stav snížil asi o sto lidí, kteří zemřeli hladem a vysílením, bylo do tábora převedeno několik židovských vězňů ze Sachsenhausenu. Také oni prošli osvětimskou selekcí a někteří z nich byli do Osvětimi deportováni z Terezína již v lednu 1943. Jeden z nově příchozích, Dr. Z., byl v říjnu 1941 deportován z Prahy do lodžského ghetta a ve Schwarzheide se opět sešel se svým bratrem. 7. března 1945 přijelo ze Sachsenhausenu asi tři sta vězňů rozličných národností, převážně Poláků a Francouzů
Kromě výše uvedených sedmi vedoucích míst, obsazených německými nežidovskými vězni, byly ostatní funkce vnitřního táborového života, tj. šest blokařů, služby na ubikacích, předáci, několik pomocných sil v pisárně, na marodce, v umývárně atd., obsazeny vězni z birkenauského transportu z 3. července 1944.
|
|
3. Velitelství SS a tábor
Velitelství vedl šestatřicetiletý SS-Unterscharführer Hermann Bleser, sadista, jenž svou brutalitou naháněl strach a hrůzu a mnohým vězňům způsobil smrt. Byl to malý, štíhlý muž, vždy s rákoskou, s níž tloukl vězně po celém těle i po obličeji. Vězňové mu říkali "Rákoska". Velitelem tábora byl dvaapadesátiletý SS-Hauptsturmführer Franz Sokol. Ačkoliv se v Sachsehausenu vyznačoval značnou brutalitou, ve Schwarzheide se choval celkem umírněně. V prvních týdnech byl tábor obehnán jednoduchým vysokým plotem z ostnatého drátu, který byl po několika týdnech doplněn ještě jedním. Mezi oběma ploty hlídkovali strážní SS.
Čtyři vysoké strážní věže s reflektory byly po celých 24 hodin obsazeny hlídkami s kulomety. Pod každou věži stál ocelový bunkr pro jednoho muže, opatřený stříInou. Byl to kryt pro hlídku, zatímco vězni zůstávali při náletech v dřevěných barácích bez sebemenší ochrany. Strážní byli součástí strážního praporu Oranienburgu a někteří byli tzv. "Volkdeutsche" (občané německého původu, jež se po německé okupaci své země hlásili k Němcům), původem z Polska, Rumunska nebo Maďarska. Strážní služba byla ještě posílena dozorci přidělenými závodem.
Sadismus esesáckých stráží se projevoval zejména tím, že pod záminkou nedostatečného a pomalého výkonu vesměs starších vězňů, nařídili nejmladším vězňům komanda, aby je bili. Když se jim rány nezdály dost silné, museli vězni bití opakovat a strážný si většinou sám také několikrát přisadil. Za trest byli vězňové biti, kopáni, museli klečet nebo dělat kliky, skákat v podřepu atd. Ze všech těchto nevzdělaných, primitivních strážných, hovořících špatnou němčinou s cizím přízvukem, nám v paměti utkvěli jen dva: Schulze a Romejko. Jména ostatních vězňové neznali.
4. Denní řád a otrocká práce vězňů
Po budíčku v 5.00 dostali vězni čtvrt litru černé náhražkové kávy. V 6 hodin byl apel. Po apelu hnali vězně na práce do závodu. Byli rozděleni asi do dvaceti nestejně početných pracovních komand a zařazeni na úklid po náletech, vyhrabávání nevybuchlých střel, vykládání vagonů a na stavbu protileteckých krytů. Byla to těžká a vyčerpávající práce. Pracovalo se venku, na slunci, v dešti či ve sněhu. Před nepohodou se vězni nesměli chránit. Jejich jediným oblečením byly pruhované koncentráčnické uniformy, kdo zmoknul, zůstal v mokrém, v zimě mrzli. Množily se zápaly plic a jiné choroby. V 10 hodin dopoledne dostali těžce pracující vězni dva tenké krajíčky chleba namazané náhražkovou paštikou. Oběd se podával na pracovišti, skoro každý den byla stejná tuřínová brynda, které se říkalo bragovka. V neděli dostávali vězni k obědu ajntopf, v němž bylo trochu masa a dva brambory na loupačku. Po skončení práce byl další apel a pak večeře: kousek chleba, margarin, malý kousek krevní tlačenky, marmeláda, někdy sýr. Pracovalo se šest všedních dnů, tři celé neděle a jednou měsíčně v neděli dopoledne. Za celý měsíc bylo tedy jen půl dne volny. V důsledku podvýživy a těžké vyčerpávající práce byla již po velmi krátké době asi třetina vězňů ve stavu nemocných, většinou ležících. Nejtěžší práce byla stavba bunkrů. Muži museli nasypat do lory pytle cementů a písku a vytlačit ji do svahu k míchačce betonu. Prázdná lora se musela za silného brzdění odvézt zpátky dolů. To bývalo úkolem nejmladšího vězně (byl to autor těchto řádků. J.T.). Všechno se muselo dělat v poklusu, stroj nesměl ani minutu zahálet. Pracovalo se ve dvou dvanáctihodinových směnách, jedna skupina ve dne, druhá v noci. Kdo byl zařazen na noční směnu, stal se zanedlouho musulmanem, to znamená, že byl zcela vyčerpaný, zesláblý a neschopný práce.
Vězně, kteří dostávali nejvíc balíčků z domova, soustředilo vnitřní táborové vedení na blok 6, aby předešlo případným krádežím ze strany ostatních vězňů. Proto se předpokládalo, že tito vězni si přece jen zachovali o něco více sil, byli většinou zařazováni na noční směnu.
Každé pracovní komando provázeli na pracoviště nejméně tři strážní SS, jeden německý civilní předák a jeden předák z řad vězňů. Německý civilní zaměstnanec Wilhelm Vater vyprávěl po válce příběh jednoho pracovního komanda závodu Brabag. Vězni měli vykopat příkop a jeden z nich při práci omdlel. Jeho kamarád jej uložil do stínu u nejbližší zdi. W.V.: "Strážce jej mlátil gumovým obuškem a šlapal po polovyhladovělém a polomrtvém židovi tak dlouho, dokud jsem nepřivedl několik odvážných kolegů a společně jsme se proti tomu nepostavili. Když pak tento hulvát vyhrožoval i nám, museli lidé postavit ubožáka do příkopu a živého jej zasypat až po hrdlo. Jen díky našemu protestu, mezitím se tam shromáždilo ještě několik pracovních skupin, nechal strážný muže opět vyhrabat.“
Když sovětská vojska 23. ledna 1945 překročila Odru a byla od Schwarzheide z obou stran vzdálena 130 kilometrů, byl vydán rozkaz vybudovat pancéřové zátarasy. Po obou stranách dálnice byly vykopány hluboké příkopy a do nich zaraženy dlouhé kmeny, na něž měly být později příčné položeny další. Jiné skupiny kácely v lese stromy.
