Jdi na obsah Jdi na menu
 


Počátkem října 1942 odjížděli. Věc - Totaleinsatz.

1. 11. 2022

Počátkem října 1942 odjížděli. Věc - Totaleinsatz.

Trvání: bis zum Kriegsende. Místo určení: Baumholder

 

Transport jel přes Prahu a rozrůstal se, v Plzni čítal dvanáct set mužů ročníku 1921. V místu určení čekali už čtrnáct dní, co bude, byly jimi přeplněny dřevěné baráky na zablácené louce a každý den přivážely transporty další a další stovky lidí z protektorátu.

 

Tábor řídili vojáci. Třetího dne po příjezdu – nástup všech na velkém prostranství uvnitř barákového tábora.

Nevyřízené řady, nohy přešlapovaly v blátě, tisíce mladých tváří, česká armáda uvnitř Německa. Vysoký důstojník vystoupil na bednu a řečnil o radostné práci pro vlast, o kamarádství a o vítězství spravedlivé věci, pak vběhli mezi řady vojáci a přeskupili tu tisícovou armádu do nových útvarů, na jeden konec tábora sehnali do houfu zedníky, na druhém konci stáli tesaři, kousek dál zámečníci, natěrači, elektrotechnici a nakonec zemědělci a studenti. Pak pobíhali vojáci od jedné skupiny ke druhů, tam vzali deset zedníků, deset pokrývačů, deset stolařů a zámečníků, a sestavili pracovní kompanie, v každé byla zastoupena všecka řemesla, na pomocné dělníky byli pasováni selští synci a studenti. Kompanie byly navlečeny do zelených pracovních a hnědých vycházkových stejnokrojů, civilní obleky musely být pod dohledem vojáků zabaleny a odeslány do vlasti, kompanie naloženy do vlaků a rozděleny po celém severním, západním a jižním Německu.

 

Ta Mirkova, kterou nazvali 5. kompanii batalionu L 13 byla odvelena do Saarbrückenu. Nejprve byla podrobena vojenskému výcviku beze zbraně, naroubovali jí německé povely a německý drill, od rána do večera ji honili po cvičišti a pak ji nasadili k opravám roztřesených a bombardováním napůl zhroucených baráků.

Po měsíci odtrhli od kompanie malé komando o padesáti mužích a poslali je na saarský kanál. V čelo byl postaven feldvébl Bent, vrchní svobodník Weiss a svobodník Hill.

 

August Hill nikdy nepřemýšlel o tom, čím by mohl být se strany Čechů překvapen či zaskočen. A nikdy nepřemýšlel o daném rozkaze.  O jeho účelnosti či správnosti. Daný rozkaz mu byl svatý. Byl přece sebevědomým a oddaným vojákem nepřemožitelné, ocelové armády, jíž bylo „Prozřetelností“ a „Vůdcem“ určeno zvítězit a dobýt světa.

Lidé z jeho vesnice by mohli vyprávět o jeho síle a o tom, jak si dovedl vždy a ve všem vynutit respekt. Celým svým životem tíhl k uniformě.

Nebýt Annemarie mohly jeho nárameníky už dnes mít odznak jiné hodnosti. I pít začal, furiantsky a vztekle, ve vesnické hospodě  stařičkého Žida Weingarta, a nechybělo mnoho, a byl by se zbavil i toho kamenitého pole a chalupy.

 

Ale panovačný, silný hlas, který se právě v té době rozlehl Německem jako hlas boží – ho zachránil. Rázem se vzpamatoval. Uvědomil si sílu svého těla, jeho nohy se nalily vědomím pyšné domýšlivosti a začaly prušácky pochodovat lesními průsmyky na tajná shromaždiště strany. Přihlásil se k vůdci s nadšením, ačkoli mu zprvu nebylo jasno, co chce ten neúprosný hlas, za nímž začaly slepě pochodovat masy navlečené do hnědých uniforem. V tom hlase byla však nezlomná německá síla a přesvědčivost a líbivá pravdivost pro všechny ušlápnuté a dobrodružní živly tohoto velikého národa. A tomu hlasu, fanaticky vykřikujícímu slova o novém, spravedlivém osudu a zítřka spravedlivého Německa, bylo příjemno naslouchat a věřit. I August brzy pochopil, kam vůdce míří a co chce. A proto jednoho podzimního večera zmizel z vesnice starý Žid Weingart, jako by se do země propadl. Hill, zpitý do němoty, po tři dny hostil celou vesnici a přede všemi spálil nad svíčkou papír, že hostinský Weingart půjčil na pole a chalupu tři tisíce marek ve stříbře a patnácti procentní úrok. Čtvrtého dne otevřel dveře židovy hospody a na štít dal namalovat tabuli, na níž stálo velkými písmeny: Gasthaus – Inhaber A. Hill. A do banky v župním městě zavezl téhož dne deset tisíc marek, a chalupu  a ubohé pole propachtoval svému sousedu Hansi Schoberovi.

 

O Češích měl své vlastní vyhraněné názory. Byl přece v polském tažení a poznal Poláky. Češi jsou něco podobného. Velitel kompanie – hejtman Kieser – měl pro jednání s nimi jasné instrukce: jsou to dělníci, kteří pomáhají odstraňovat válečné škody, je nutno s nimi proto mluvit o přátelství, je nutno se k nim někdy chovat i mírně. Bylo jim původně řečeno, že Češi a Němci jsou na téže kulturní úrovni, a bylo to zásadní stanovisko vyšších vojenských míst, o němž však není nutno v budoucnosti mluvit. Jejich postavení třeba posuzovat asi takto: jsou něčím mezi vojáky a rukojmími. Nutno s nimi aspoň prozatím tak jednat. Aspoň do té doby, než skončí válka. Pak…

 

Z publikace „Ročník jedenadvacet“, autor Karel Ptáčník