České národní listy

Počali nás bít a za stálého řevu Raus! Raus! nás vyháněli.

Celá oblast jižní Moravy v prvních říjnových dnech roku 1938 byla obsazena nacistickou armádou. Obec Suchohrdly je předměstím Znojma. V obci byla většina Němců, avšak žila tam i silná česká menšina. Až na několik antifašisticky orientovaných Němců se téměř všichni hlásili k Henleinově SdP. Že po anšlusu jsou v obci pány Němci, pocítili suchohrdelští Češi hned po přivtělení k župě Niederdonau. Hrůznou noc zažili občané tzv. české kolonie v obci z 13. na 14. březen 1939. Nacisté, kteří již věděli, že v nejbližších hodinách obsadí celý, dosud neokupovaný zbytek Čech a Moravy, oslavili konečnou likvidaci ČSR přepadením české kolonie.
Paní Anna Rychlíková vzpomíná: „13. březen 1939 byl den jako každý jiný. Před 20. hodinou jsem jako vždy šla do sběrny mléka, kterou vlastnil Němec Meinhart. Zarazilo mne, že byl náhle v celé obci vypnut elektrický proud. Stejně tak tonulo ve tmě Znojmo, které z výše položených Suchohrdel bylo zřetelně viditelné.
Proti zvyklostem bylo zarážející i to, že Meinhartovi odbavovali jen Němce a nás Čechy ignorovali. Při návratu jsem slyšela od Znojma zvuky výstřelů. Rozmýšlet, co se tam děje, však jsem již nemohla. Od české kolonie se ozval řev Němců, kteří počali vylamovat ploty v zahrádkách českých spoluobčanů a násilím se dobývali do domků. Ještě jsem stačila doběhnout domů na dvorek, avšak za mnou se již ozvalo volání: „Raus, du böhmische Sau“ a vylomenými vrátky se již hrnulo několik nácků. Ukryla jsem se za kmenem ořešáku, a zatímco se Němci dobývali do kuchyně, pokusila jsem se utéci k matce do sousedního domku. Zahlédli mne a hnali se za mnou. Počali nás bít a za stálého řevu Raus! Raus! nás vyháněli. Pak mě ucpali ústa a vlekli mě ven. Sotva jsem dýchala, byla jsem v sedmém měsíci těhotenství. Totéž se dělo i ostatním Čechům. Hnali nás k plotu zahrad, za kterým tenkráte ještě bylo území okleštěné republiky. Házeli nás přes plot, neustále řvali Raus! Raus! a nepřestávali nám nadávat. Utekli jsme do blízkých Kuchařovic, kde se nás ujali.“
Paní Františka Rychlíková, která též zažila tehdejší noc v Suchohrdlech, vypráví: „Po čtyři roky jsem pracovala v obci jako chůva u Němce Rauschera. Po obsazení pohraničí v roce 1938 byl můj manžel nasazen na práci do Wiener Neustadtu. Právě 13. března 1939 jsem poštou od něho obdržela první výplatu. Kolem 20. hodiny mě navštívila švagrová a řekla, že ji mlékař upozornil, že se Němci houfují a připravují vyhnat Čechy, bydlící v obci, přes hranice do republiky. Nebrala jsem to moc vážně, vždyť je znám, a tak se s nimi domluvím.
Přepočítala jsem se. Již za několik okamžiků s řevem a nadávkami českých sviní vyrazili Němci dveře a nahrnuli se do kuchyně. Němec Emrich Stifter chytil mého pětiletého synka za nožky hlavou dolů a řval, že ho roztrhne. Podařilo se mi chlapce z jeho rukou vyrvat. Němci mě však chytili a i s chlapcem mě shodili na verandě ze schodů. Pak nás hnali k plotu za Českou kolonií a házeli nás přes plot, kde již bylo území ČR, a řvali, abychom se již nevraceli. Jak mě přehodili, dopadla jsem na nějaké tělo. Byl to pan Kaláb, již starší důchodce, který při týrání ztratil vědomí. Uslyšela jsem pláč svého synka. Měl zlomenou ruku a do dnešních dnů má na tehdejší řádění našich německých spoluobčanů památku. Já sama jsem v té mrazivé noci prochladla a odnesla to zápalem plic.“

Jan Pelech