České národní listy

Naše rodina si zakoupila v roce 1920 v Šatově rodinný domek a pozemek o výměře 1 ha. Děda byl dělníkem v místní keramické továrně. Tam také pracovala má babička. Oba byli vlasteneckého cítění, děda velkým sokolem. Moje matka byla svobodná a žila ve Znojmě. Proto jsem byl od narození vychováván u prarodičů.

Naše rodina žila v přátelství s širokým okruhem občanů, a to jak Čechů, tak i Němců. Nepamatuji si na žádné rozpory s německými spoluobčany, ani se o tom nikdy nemluvilo. Naopak, přátelil jsem se s německými dětmi. Od podzimu 1931 se začal projevovat rozkol mezi školáky. V Šatově byla jak škola německá, tak i česká. Žáci nižších tříd z české školy byli často napadáni žáky z německé školy. Odbylo se to zpočátku nějakým tím políčkem od větších kluků, ale později mě do školy doprovázel pes - statný vlčák a domů nás prvňáky vodili spolužáci z vyšších tříd na pokyn učitelů, kteří o stoupající německé agresivitě věděli.

Počátkem října 1938 se po několik nocí střílelo. Byly to přestřelky mezi naší armádou a henleinovci.  Stříleli nejprve (jak jsme se dozvěděli od vojáků) Němci z kostelní věže  na pevnůstky již plně obsazené českou armádou. Němci jen provokovali, neboť jim bylo jasné, že z pušky nemohou nijak ohrozit  posádku plně vyzbrojené pevnosti. Naši vojáci jim odpovídali střelbou z těžkých kulometů se svítícími střelami. Sám jsem pozoroval několik přestřelek z okna našeho domu a jako klukovi se mi to velice líbilo. Byl jsem pyšný na to, že naše armáda vždy rychle umlčela hitlerovské bojůvky, a vůbec jsem netušil, k čemu se již schyluje.

Těsně před obsazením našeho pohraničí se strhla velká noční přestřelka a vypukl požár celního úřadu v Hnanicích. Toho rána mě maminka odvezla k tetě do Moravských Budějovic jen se školní taškou v domnění, že až se poměry urovnají, tak se vrátím zpět. Pak ovšem během několika dnů došlo k obsazení našeho pohraničí, děda s babičkou byli přepadeni a ztýráni, děda uvězněn ve Znojmě, pak převezen do Vídně. Tam byl obviněn a vyšetřován, že měl střílet z kulometu proti německé armádě, která obsazovala naše území. To se však neprokázalo, a tak byl o Vánocích 1939 z věznice ve Vídni propuštěn.

Náš dům jsme opustili bez možnosti vystěhování. Všichni jsme byli přijati tetou v Moravských Budějovicích. Dostali jsme k dispozici jednu malou místnost se skrovným zařízením. Tam jsme prožili celou dobu okupace.

Po válce jsme se vrátili do našeho domu. Ale jaké bylo naše překvapení. Propadlá střecha, zničené podlahy, vytrhaná okna – hrůza pohledět. To vše jsme museli na vlastní náklady opravit, ale žádnou náhradu jsme nikdy nedostali.

Stanislav Raška, tehdy Šatov