Po slovech pana Kaczyńskeho, že v Berlíně platí zákony, nabýváme téměř jistotu, že nám Německo zaplatí reparace
Po slovech pana Kaczyńskeho, že v Berlíně platí zákony, nabýváme téměř jistotu, že nám Německo zaplatí reparace
Jaroslaw Kaczyński minulý týden prohlásil, že Rusko stejně jako Německo musí zaplatit Polsku kompenzaci za škody způsobené za 2. světové války.
„Německo a Rusko nelze porovnávat. V Berlíně sedí demokraticky zvolená vláda, platí tam zákony a morálka. O Rusku se to nedá říci. Máte pravdu: Rusko musí také zaplatit. Nevěřím však, že se naše generace dožije toho, že Moskva převezme odpovědnost,“ prohlásil Kaczyński v rozhovoru pro bulvární deník BILD. (Sputnik, 28.1.2020)
V první radostné chvíli, kdy jsme slovnímu kouzlu pana Kaczyńského podlehli, věříme, že naše naděje na zaplacení reparací Německem jsou vysoké. Ale pak přijde chvilka rozčarování. Cožpak Poláci již po Německu nežádali kompenzace za škody způsobené válkou? Ale žádali, a dokonce několikrát. Myslím, že posledně předkládali Německu účet asi na 850 miliard dolarů. Dozvěděli se však, že Německo Polsku již zaplatilo a tudíž nebude dále nic platit, asi v tom smyslu.
Zřejmě pan Kaczyński na to zapomněl. Nebo vede s Německem další důvěrná jednání o kompenzacích a chce hezkými obraty Německo povzbudit k tomu, aby Polsku alespoň něco zaplatilo. Slova, která o Německu pronesl, vytvářejí však obraz Německa jako právního státu. Je-li tomu skutečně tak, pak máme velkou šanci na zaplacení reparací Německem.
Právní stát nadto s morálkou jistě již přikročí k jednání s námi o zaplacení reparací. Povinnosti, které pro něj vyplývají z Pařížské reparační smlouvy a nadto z principu mezinárodního práva, který jasně stanovuje, že agresor je povinen své oběti zaplatit škody, které jí agresí vznikly, Německo snad nyní uzná. Každý přece ví, že Německo, které nás okupovalo, bylo agresorem a my jeho obětí. Chce to jen Německu připomenout, jaké finanční povinnosti vůči nám má. Zřejmě nám unikla pozitivní změna, která v Německu, jak o tom mluví pan Kaczyński, zřejmě v nedávné době proběhla. Německo bude i k nám proto pravděpodobně vstřícnější.
¨
Snad skutečně jde jen o to hezky Německo požádat, zda by nám nemohlo začít splácet dlužné reparace, třeba i po menších částkách. Jen nedat slovo nějakému extrémistovi, který by mohl tvrdými slovy a požadavky Němce odradit od placení a zatvrdit je. To by pak s reparacemi byl konec. Jen si vzpomeňme, jak nám dokonce i pan H.-D. Genscher slíbil počátkem 90. let minulého století, že nám Německo reparace zaplatí. Ale pak někdo na něj asi moc naléhal a z placení nic nebylo.
Nebo to bylo jinak? Jsou zlí jazykové, co tvrdí, že si z nás pan Genscher jen utahoval a když měl sjednocené Německo pod střechou a dokonce úspěšně dokončené celoněmecké volby, nechtěl nic slyšet o reparacích. A pak úspěšně naši diplomaté mlčeli, aniž by otázku reparací nastolili, ač jsme s Německem měli a máme vynikající vztahy. Odnesla to i Česko-německá deklarace, jíž jsme se měli reparací vzdát, jak si myslí jedni. Druzí však opět tvrdí, že k ničemu takovému nedošlo.
Velmi úspěšně naši odpůrci reparací nám nejrůznějšími způsoby, podle možností i podle momentální situace, vysvětlují, že na reparace nemáme žádný nárok. Jejich argumentace je však tak chabá, že působí na ty, kteří po Německu reparace požadují, podobně jako slova pana Kaczyńského. Povzbuzuje je k nevídanému kroku - požádat Německo oficiálně o zahájení jednání o reparacích. Otázkou jen zůstává, kdo bude ten statečný z vládnoucích elit, aby si takové jednání dovolil? To už ani nečekáme, že se objeví najednou oněch známých sedm statečných, stačí nám již jen jeden z nich. Kdo to bude a kdy to bude? A kolik dostaneme?
Dr. O. Tuleškov
