Plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice.
Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice.
Hans Gebe - Nesnadná cesta k „smířlivému gestu“.
Čas od té doby ubíhá – mocný protivník stojí proti tomu.
Měl by tuto „opakující se předlohu“ jako již pohřbenou pozůstalost po svých předchůdcích nechat dále dusit ve svém šuplíku. Ale to není jeho způsob. Premiér Jiří Paroubek nehraje v lize strachu z konfliktů. I když tím značně ohrožuje začínající vzestup svých sociálních demokratů (ČSSD) v přízni občanů.
… Mnoho lidí v zemi veřejně sleduje, že chce řídit a nikoliv jen reagovat, že chce s něčím pohnout a změnit to k lepšímu. … Občané to oceňují. Až dosud v každém případě.
„Opakující se předloha“, o níž je tady řeč, humanitární gesto, nyní nabývá podoby „usmiřovacího gesta“ pro sudetoněmecké antifašisty., kteří v roce 1945/46, jako všichni Němci v zemi, byli vystaveni drancování, diskriminaci, vyvlastňování, nuceným pracím, vyhánění a jinému poškozování. To původně nemělo tak být a vyžaduje to proto odpovídající zjištění. …
V Košickém vládním programu z 5. dubna 1945 ještě stálo: „Republika nechce potrestat své loajální německé a maďarské občany. Benešův ústavní dekret číslo 33 z 2. srpna 1945 vyjímá ze ztráty československého občanství ty Němce a Maďary, kteří „prokáží, že zůstali věrni Československé republice a nikdy se nepostavili proti českému a slovenskému národu, a účastnili se aktivně buď boje o své osvobození nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.“ …
S Hitlerovými odpůrci, dokonce i s těmi, kteří se navrátili z koncentračních táborů, často nebylo jednáno lépe než s ostatními Němci. Také prokazatelně dlouhodobí příslušníci sociálních demokratů byli vystěhováváni ze svých bytů a byli internováni. Až do podzimu 1946 bylo ve zvláštních transportech odsunuto do Německa 4.000 německých sociálních demokratů. Bylo to lepší postavení pro uznané antifašisty? ..
Jen málo je známo usnesení vlády z 15. února 1946. Mělo účinně podpořit orgány, okupující Německo, při vytvoření demokratických poměrů v této zemi, a to za pomoci v ČSR se nacházejících občanů antifašistického smyšlení německé národnosti. Tito občané měli být vyjmuti z odsunu německých občanů z území Československé republiky. V rámci zvláštní organizované akce mohli vycestovat do ruské nebo americké zóny. Se smíšenou menšinou ti antifašisté, kteří zůstali v zemi, prošli velmi těžkou cestou v následujících desetiletích. Bylo by pouze správné,, kdyby tato menšina byla včleněna mezi ty, pro něž platí vyhlašovaná „gesta“. Premiér Paroubek zatím nemluvil o tom, že by tato menšina byla zařazena mezi ostatní postižené. Podle dohody však nemají být finančně odškodněni, což – s prominutím – je velmi špatné.
Přáteli se pánové tak brzy více nestanou
Již při svém prvním ohlášení „gesta“ nebo „vyjádření politování“ za utrpěná příkoří sudetským antifašistům , kteří v době německé okupace v letech 1939-1945 se postavili na odpor, se dostal Paroubek do těžkého sporu se státním prezidentem Klausem. Tento mluvil o „mimořádně nešťastném a nebezpečném kroku“. O otevření „Pandořiny skříňky“ (ta podle řecké mytologie obsahuje všechna zla tohoto světa). K tomu doložil, že takový krok leží mimo „politický mandát vlády.“
Klaus: „premiér ztratil rozum.
Paroubek se ohradil, že prezident dobře neporozuměl této problematice. V jeho návrhu se nejedná všeobecně o „sudetské Němce“, a také nikoliv o vyhnání, nýbrž o ty Němce, kteří se postavili jako „antifašisté“ proti Hitlerovi, tedy o sociální demokraty, komunisty nebo katolické kněze.
Klaus byl velmi mrzutý: Za prvé, problematice „velmi dobře porozuměl“. Za druhé, považoval „Paroubkova slova za mimořádně drzá. Mám pocit, že premiér ztratil rozum“. …
Premiér svůj projekt hodlá „v několika týdnech“ předložit kabinetu. Je si jistý jak souhlasem ministerské koalice, tak i s opozičními komunisty. …
Konečně již v minulých letech byly podávány iniciativní návrhy na „humanitární gesta“. Vzpomínáme na tehdejšího vícepremiéra Mareše. Chtěl, aby těm Němcům, kteří zde zůstali, a kteří v prožitých represáliích v letech 1945-46 utrpěli tělesná poranění, byl poskytnut menší finanční příspěvek. Také tehdejší ministr zahraničí Svoboda se připojil k této žádosti. Tyto iniciativy zanikly pod prudkým politickým odporem. Také z obávaného rozhořčení dalších skupin obyvatelstva. Němci sice byli rádi přijímáni jako peníze přinášející turisté a podnikatelé, ale ti Němci, kteří zůstali v zemi, byli mnohem dříve přijímáni jako „nemilovaná menšina“, jako přežívající část po onom vyhnání, které i po 60ti letech je schvalováno většinou obyvatelstva.
Jakou cestou jde Paroubkova iniciativa?
Za takového křiku byly nakonec zrušeny naprosto umírněné a finančně proplatitelné žádosti o odškodnění. 2001/2002 byly samotnou menšinou státním autoritám podány informace o vytrpěných a částečně ještě i dále přetrvávajících poškozeních. Nebyla však dána naděje na úspěch této žádosti vlastních loajálních spoluobčanů německé národnosti. I když žádost byla podána pozdě, ani parlamentem, ani vládou tenkrát bohužel nebyla použita.
A nyní k Paroubkově iniciativě. Ta se odehrává na jiném vymezeném poli. Mělo by být stanoveno, jaká cesta je jí vyhražena. Má v prezidentovi mocného odpůrce, což tuto věc traumatizuje. Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice. Paroubkova iniciativa se také potýká se stářím a vymíráním svých klientů. Události, o nichž se jedná, se odehrály již před 66ti a 60ti lety. A proto již mnoho času nezbývá.
Prager Volkszeitung, č. 31-32, 4.8.2005, výňatky z článků.Překlad a redakce: dr. J. Čermák,CSc.
Poznámka ČNL:
V obvyklé nepravdivé až lživé propagandě tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu je důležitá věta: „ Z tohoto předsevzetí by se totiž mohl vytvořit plán pro budoucí všeobecné miliardové nároky na odškodnění vyhnanců z vlasti a církví vůči republice.“ Aby bylo jasné, mezi „vyhnance“, viděno očima landsmanů, patří také německá šlechta, více či méně znacizovaná, která za „své majetky bojuje“ s našim státem již celá desetiletí.
Předpověď, že církve budou odškodněny, panu Gebemu vyšla. Církve již dostaly od státu desítky miliard korun a další je čekají. A co odškodnění „vyhnanců z vlasti“? Formálně se jej landsmanšaft zřekl novelou stanov. Fakticky však tento problém zůstává. Stačí, když se stane předsedou vlády další „Sobotka či Bělobrádek“, podporovaný opoblokem. A uvidíme, jak vše bude.
Nyní refrénem všech písní, které nám zpívá „sudetoněmecký landsmanšaft“, je zrušení tzv. Benešových dekretů a „návrat do původní vlasti“. V jeho procesu se švihnutím kouzelného proutku ze sudetoněmecké národnostní skupiny stane národ, jeden ze dvou národů v českých zemích. A co bude dál?
Dr. O. Tuleškov
