České národní listy

Restaurace habsburkismu v České republice II

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Habsburský mor zachvacuje noviny, televizi, rozhlas, veřejná prostranství, památkovou péči - a co je nejhorší - zachvacuje „českou" inteligenci. Co jsme se již od roku 1989 naposlouchali nejrůznějších názorů a projevů o „liberálních poměrech Rakouska", o „vynikající společenské situaci", o „otevřenosti podunajského soustátí vůči staré Evropě"! Co bylo publikováno nářků nad tzv. „ideálním zeměpisem velké podunajské říše" v protikladu k nastalému „nepořádku, chaosu, barbarství“ první ČSR, Výmarské republiky a kuhnovského Maďarska. Nezapomíná se ani na starou královskou Jugoslávii, které se rovněž vyčítá ďábelský podíl na rozbíjení slovutné monarchie. V této souvislosti není náhodou, že památník  národního hrdiny Gavrilo Principa, který zaplatil atentát na Ferdinanda d´Este v Terezíně životem, byl v Terezíně zlikvidován. V současném evropském kontextu, kde jsou Srbové neustále démonizováni jako „strůjci všeho balkánského zla", aniž se kdokoli namáhá dějinnou analýzou problému, výše uveden fakt není ničím ojedinělým. V tomto kontextu, kdy většina médií již dávno propadla habsburské panegyrice, však o to větší znepokojení vyvolává současný postoj zejména starší české a slovenské inteligence. Je tu řada renomovaných historiků, slavistů, germanistů, publicistů, etnografů a sociologů, kteří jsou velmi dobře informováni o pravém dějinném kontextu zániku habsburské říše. Kteří jsou dobře informováni o bědné sociální, ekonomické a politické situaci, která, vyprovokována nehoráznými útoky německé a zvláště maďarské vládnoucí vrstvy, vedla k naprosté otravě oněch ještě životaschopných torz habsburského státního organismu.

Tito historikové, sociologové a publicisté velmi dobře vědí, jaký stav zapříčinila zejména militaristická klika zosobněná typy Conrada von Hotzendorfa a arcivévody Bedřicha, ona klika, která ve spojení s berlínským válečným štábem trvala na ultimatu nebohému, a tehdy stejně na Rakousku ekonomicky závislém Srbsku. Tito historikové a publicisté znají velmi dobře stav rakouské říše po anexi Bosny a Hercegoviny r. 1908, příčiny a konce prvních balkánských válek a nechuť velmocí k válečnému konfliktu na Balkáně. Jsou jim známy postoje jak Anglie a Francie s Ruskem na straně jedné, tak i jednoznačné expansivní postoje centrálních mocností na straně druhé.

Úloha habsburské dynastie v této etapě si nezaslouží žádné glorifikace. Zejména si nezaslouží jakékoli glorifikace se strany Vatikánu, jak se to stalo v případě „ušlechtilého panovníka, (slabocha) Karla I. ". Osobně člověk jistě morálních kvalit, avšak neschopný politik, zcela ve vleku Viléma II. a excísařovny Zity, přes své reformní záměry nakonec podlehl agresivními militarismu, pangermanismu a hungarismu. Zářný příklad této neschopnosti poskytuje již jeho federalizační manifest, který pro odpor hungaronobility byl vyhlášen pouze pro Předlitavsko. Jeho souhlas s plynovými útoky na frontě, s ponorkovou válkou a s protokoncentračními tábory na území říše (Jindřichovice aj.) přes amnestijní gesta a jiné humanitární kroky - jsou toho jednoznačnými doklady.

Karel nedokázal říši federalizovat, demokratizovat a národnostně vyrovnat. Nedokázal se zbavit vojenského jha Berlína, nedokázal se zbavit politického vydírání Pešti. Otázkou zůstává, co v tomto rozkladu bylo lze ještě vykonat. Karel I. přicházel se svými záměry vždy pozdě a vždy proti proudu dějin. Habsburská říše, zachvácená  mnohočetnou sociální, etnickou a politickou rakovinou, již byla nereformovatelným útvarem. To nepochopil ani ideologicky petrifikovaný Franz Josef I., ale zejména ani Karel I., výchovou již pokročilejší a charakterově kvalitnější. I toto nepochopení, ale zejména dva restaurační návraty do Uher, vyprovokované kruhy uherských a bavorských nabobů s Vatikánem, vedly do propadliště dějin a k osobní Karlově tragédii. Zánik Rakouska a pád Habsburků nebyl dílem „ďábelských židozednářů, zahraničních štváčů" Setona Watsona, Speeda, Masaryka, Beneše etc., jak s oblibou svorně tvrdí monarchisté a fašisté. Zkáza habsburské dynastie a její říše byla zákonitým výsledkem předchozího dějinného vývoje, k jehož základním aktérům patřili Habsburkové sami. Zajisté lze zhodnotit mnohé klady i zápory přínosu habsburského soustátí za několik set let jeho vývoje pro celoevropské dějiny. To nikdo nepopírá. To však nemá nic společného s hodnocením rozkladu a zániku říše a dynastie, které na svém konci již nebyly životaschopné, a se kterými se „její národy“ rozloučily po svém. A to přes všechna rekviem, která za ně pějí jejich minulí i současní skalní obhájci. Mlčení mnohých současných příslušníků české inteligence ke všem oslavným prohabsburských tirádám je o to nebezpečnější, že přispívá lvím podílem k vymývání mozků zejména mladé inteligence českého národa. Jak trefně poznamenal jeden z brněnských zástupců inteligence, věřící katolík – „Česká inteligence dnes neplní svou státotvornou úlohu". Je třeba přidat se k těm historikům, kteří sepsali Memorandum k výuce historie na českých školách. O to důležitější je šířit hlasy příslušníků Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu. Ti totiž mají nejen morální povinnost nemlčet ve prospěch ČSR - nástupnického státu rakouské říše - nýbrž mají k tomu především nejvlastnější morální a společenský mandát.

Totiž to, co se odehrává ve skrytu i veřejně v České republice - a co se v jiné formě odehrává ve všech dnes rozbitých slovanských státech - je boj o státní ideu. Je to boj o ideu identity a suverenity států versailleského systému, který se nová evropská černosotněnská, neofašistická internacionála snaží zadupat do země „na věčné časy a nikdy jinak". Je to nová studená válka o státní ideje Československa, Polska, Jugoslávie, Albánie, Makedonie, Ukrajiny, Běloruska, Ruské federace i baltských států. Černosotěnská internacionála se snaží tento „Neodrang nach Osten" přikrývat víceméně úspěšně rétorikou „panevropanství a unionismu", která s pravým evropanstvím nemá zhola nic společného. Zato má všechno společné s restaurací habsburkismu, mussollinismu, frankismu, tisovismu, paveličismu a neonacismu všech typů.

Je sice truchlivé, avšak též příznačné, že veřejná distribuce tisku přeje nejrůznějším německým a proněmeckým tiskovinám, avšak zásadně nepřeje šíření tiskovin českých, jako je například „Národní osvobození". V půlmilionovém městě lze např. tento časopis zakoupit pouze na jediném místě mimo centrum. A budoucnost tohoto místa již není jistá. Zato různé prosudetoněmecké tiskoviny se válejí takřka na každém druhém stánku. Na druhé straně, při vynikající analýze, kterou podal Bořivoj Čelovský ve své knize „Konec českého tisku", to není ani tak zarážející. Bylo třeba umlčet kritické hlasy z české strany a naopak dát všechen prostor prosudetským i neonacistickým hlasům - všem hlasům popírajícím československou státní ideu. O televizi v této souvislosti je snad třeba vůbec pomlčet, neboť zde jediným lékem na záplavu prohabsburských, sudetských a jiných „kritickoanalytických pořadů" je pouze vypínač.